Ježíš

heslo: Ježíš

autor: Pokorný Petr    

předcházející odkazové heslo: Jezreel      
předcházející heslo: Jezanjáš
následující odkazové heslo: Ježíš Barabáš
následující odkazové heslo: Ježíš Sirach    
následující heslo: Ježíš zvaný Justus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků židovský prorok a učitel, vyznávaný křesťany jako Spasitel a Mesiáš, Kristus, viz christologie.

1. Jméno

Jm. Ježíš (řec. iésús) je zkrácená řecká verze hebr. jména j^ehóšu`a (Jozue), které znamená Jahve (Hospodin; JHWH) je záchrana (spása). Jméno legendárního Mojžíšova nástupce, který Izraelské dovedl do zaslíbené země, bylo mezi židy oblíbené a v začátcích církve, když žila v oblasti židovských synagóg, bylo vhodným shrnutím významu Ježíše jako pravého Spasitele. Nazaretský označuje Ježíšův původ z Nazaretu v Galileji. Je do řec. přepisováno dvojím způsobem: nazarénos (např. Mk 1,24) ale i nazóraios, což je blízké označení těch, kdo kvůli významnému poslání složili nazirejský slib (nazír); sr. řec. přepis v Sd 13,5; dle většiny rkp. naziraios). V dějinách exegeze často druhotně spojováno i s výhonkem (kral. výstřelek; nécer) z Iz 11,1.

Tituly jako Kristus, Spasitel aj. se staly trvalou součástí Ježíšova jména až po Velikonocích (christologie).

2. Prameny a základní údaje

Nejstarší písemné zprávy o J. N. jsou zahrnuty v listech apoštola Pavla. Údaje o životě J. N. se objevují jen na okraji, protože Pavel se soustřeďuje na současné duchovní působení Ježíše jako vzkříšeného a vyvýšeného Pána, přesto však jsou to údaje závažné. Dozvídáme se z nich, že J. N. byl Žid (Ga 4,4), měl bratry (1K 9,5 – řec. adelfoi tú kyriú, lze chápat i jako příbuzné), z nichž jeden se jmenoval Jakub (Ga 1,19; srv. 2,9.12; 1K 15,7), měl žáky (apoštoly; 1K 9,5), z nichž jeden se jmenoval Petr (tamtéž), aram. Kéfas (Ga 2,9.11.14) a jiný Jan (Ga 2,9). Mnohokrát zdůrazňuje Pavel fakt Ježíšova ukřižování (1K 1,23). Vykládá je jako zástupnou oběť (smíření), přestože podle římských i židovských představ šlo o potupný trest (Ga 3,13). Protože všechny tyto údaje mají své obdoby v evangeliích, která vycházejí z tradic na Pavlovi nezávislých, lze je podle pravidla dvou svědků pokládat za historicky spolehlivé. O historicitě J. N. nelze pochybovat. Jestliže Pavel z Tarsu napsal v Ga 1,19, že mluvil s jeho bratrem, je zřejmé, že šlo o skutečnou osobnost, i když se po Velikonocích jevil křesťanům jeho pozemský život jako první část jeho příběhu, spojujícího nebe i zemi (formule víry).

Několikrát cituje Pavel i slova Pána (1K 7,10-11; 9,14; /1Te 4,15-16/), která mají v synoptické tradici své nepřímé obdoby. Cituje je jako výroky opřené o autoritu J. N. coby duchovně přítomného Pána. Některá slova známá ze synoptické tradice jako slova Ježíšova cituje bez uvedení zdroje. To platí především o přikázání lásky k bližnímu (Ř 13,9; Ga 5,14; sr. Jk 2,8; Tomášovo ev. log. 25). Jinde, např. Ř 12,14-21, Ježíšovy výroky známé z evangelií parafrázuje, v 1K 13,2b zase odmítá přecenění nebo falešné chápání Ježíšova výroku o víře, která přenáší hory (Mk 11,23parr.). Pavel také cituje tzv. ustanovení Stolu Páně (večeře Páně) v 1K 11,23-26 (srov. Fajjúmský fragment) a zmiňuje se o jedné epizodě pašijního příběhu (Jidášova zrada). V tomto případě jde o tradici, která již prošla povelikonoční liturgickou úpravou, ale o jejím zakotvení v životě J. N. nelze pochybovat.

Údaje z evangelií mají dva základní písemné prameny – Markovo evangelium a Sbírku Ježíšových výroků. Evangelisté čerpají i z dalších starších zdrojů, jejichž písemný charakter nelze doložit. (Je velmi pravděpodobný u zvláštního pramene Lukášova evangelia /SLk/.) Delší synoptická evangelia (Mt a L) přejímají své informace většinou z jednoho nebo druhého z těchto pramenů, jen výroky (logia) zachované v Q (dvojí tradici) a v Markově evangeliu (tzv. dublety), některé výroky doložené v kanonických evangeliích a v Tomášově ev., např. L 6,41-42 (Q), Tomášovo ev. log. 26 (tříska a trám v oku), a ojedinělé výroky doložené také v nezávisle zapsaných zlomcích Ježíšovy tradice (Papyrus Egerton) jsou doloženy historicky spolehlivě. To neznamená, že ostatní údaje jsou všechny historicky nespolehlivé. Zásadně lze druhého nezávislého svědka nahradit zjištěním, že ten, kdo určitou tradici předával, neměl zájem na jejím vytvoření. V tomto smyslu je historicky spolehlivý například údaj o Ježíšově křtu Janem Křtitelem (Mk 1,9-11parr.). Podle pravidla nepodobnosti lze mezi historické jádro Ježíšova učení zařadit i jeho výroky o království Božím, které v povelikonoční tradici ustupují do pozadí a jsou nově interpretovány ve světle zvěsti o vzkříšení. Některá podobenství království Božího jsou navíc nezávisle doložena v Tomášově ev., např. o pokladu v poli – Mt 13,44 / log. 109. I politicky zaměřená mesiášská očekávání, která byla do J. N. vkládána, a která on odmítal (Mk 8,33parr.; sr. Mk 12,13-17parr, Tomášovo ev. log. 100, Pap. Egert.), jsou historickou skutečností. Tradici o nápisu na kříži, označujícím Ježíše za krále Židů (INRI), by církev doby evangelistů, sestávající již většinou z bývalých pohanů, nikdy nevytvořila.

Z mimobiblických zmínek o Ježíšovi, které potvrzují ohlas jeho vystoupení, nelze načerpat další, nové, historicky využitelné údaje o J. N. [Tacitus ann. 15,44 (z poč. 2. stol. – o křesťanech jako stoupencích popraveného Ježíše); Suetonius Claud. 25 (jméno Chréstos, četlo se Christos); Joseph. Fl. Ant. 20,9,1 (bratr Jakuba), zato tamt. 18,3,3 jsou výroky oslavující J. N. zřejmě křesťanskou vsuvkou, patrně na místo nějaké neutrální zmínky o J. N.; Lukianos píše o ukřižovaném zakladateli nových mystérií (apokryfy).] Podobně je tomu s poměrně pozdními polemickými zmínkami o J. N. v Talmudu.

Obraz historického J. N. lze doplnit těmi údaji dochovanými jedním svědkem, které do obrazu získaného striktními historickými metodami zapadají. To platí např. o podobenstvích ze zvláštního Lukášova zdroje, patrně samostatné sbírky podobenství – SLk (podobenství o milosrdném Samařanu – L 10,25-37, o marnotratném synu – L 15,11-32 a jiná). Také údaje o Ježíšových několika návštěvách v Jeruzalémě, které přináší jen Janovo ev., jsou velmi věrohodné, uvážíme-li, že rámec vyprávění o J. N. má už v synoptických evangeliích především literární a teologický charakter.

Většina vyprávění o zázracích J. N. je v evangeliích podána tak, že Ježíšovy mimořádné činy nabývají nového, druhého významu jako znamení záchrany, která přesahuje hranice tohoto života (spása), např. vyprávění o nasycení zástupu (Mk 6,30-44parr.; 8,1-10par.) vyjadřují význam večeře Páně (eucharistie) jako společenství s Kristem. Výslovně je to vyjádřeno v J 6,1-15.22-59. To, že evangelia tuto tradici nově interpretují (Pavel varuje před jejím přeceněním – 1K 1,22a), jen podporuje závěr, že jistý druh mimořádných činů musel být pro Ježíšovo vystoupení příznačný (zázraky).

Za druhé je třeba mít na mysli, že i tradice o J. N., tradované, interpretované a dotvořené z hlediska velikonoční zkušenosti (christologie), mají jistý vztah k historické skutečnosti, i když je to vztah nepřímý, vyjadřující především působení tradic o J. N. v církvi, např. tradice o narození J. N. (Mt 1 – 2; L 2) a o událostech, které mu předcházely (protevangelium – L 1), v. David, Betlém.

3. Chronologie a základní údaje o životě J. N.

Ježíš žil na začátku našeho letopočtu, který od data jeho narození odvodil v 6. stol. Dionysius Exiguus (Menší). Při složitém převádění z letopočtu podle založení Říma došlo k posunu o 4 až 5 let dopředu. Vycházelo se z předpokladu sdíleného v L 1,5 a Mt 2,1, podle něhož se Ježíš narodil za doby vlády Heroda Velikého. Ta skončila roku 4. př. n. l. Další údaje o Ježíšově narození se však v obou evangeliích liší a jeho zařazení do doby Heroda Velikého mělo proto zřejmě především funkci literární – umožňovalo konfrontovat Ježíše s jeho učením o království Božím s vládou Heroda, o jehož krutosti kolovaly legendy (vraždění dětí – Mt 2,16-18). Teologicko-literární funkci má i motiv hvězdy (Mt 2,2) a motiv soupisu obyvatel, který by bylo nutno datovat nejspíše do doby Heroda Archelaa r. 6 n. l. Z toho je zřejmé, že vyprávění o Ježíšově narození se do dochované podoby formovala až v době povelikonoční a dobu narození J. N. lze určit jen jako údobí několika let blízkých počátku našeho letopočtu. Údaj o tom, že Ježíš veřejně vystoupil, když dovršil zhruba třicet let věku (L 3,23), může odpovídat historické skutečnosti (spíše než představa padesátiletého Ježíše, která se objevila ve 2. stol.), ale i v tomto případě jde především o to, že (podle tehdejších představ) šlo o dospělého muže v nejlepším údobí života.

Není sporu o tom, že J. N. vyrostl v Nazaretu, o jehož kultuře v té době si můžeme učinit představu na základě vykopávek v nedalekém správním středisku Seforis, poznamenaném silně řeckou kulturou. Podle Mk 6,3par. byl Ježíš tesař (řec. tektón), což může označovat poměrně širokou škálu činností spojených se stavbou (většinou hliněných a proutěných) domů.

Jeho veřejné působení trvalo jeden až dva roky: v Janově ev. se 3x mluví o tom, že slavil Velikonoce (Pesach) – J 2,13; 6,4; 13,1; bližší vymezení nám povaha pramenů nedovoluje. Podle L 3,1-2 začalo v 15. roce vlády císaře Tiberia (tj. r. 29), v době, kdy Judsko spravoval Pontius Pilát (do r. 36) a v Galileji vládl Herodes (Antipas). Že šlo o léto milostivé nelze z L 4,16-30 vyvodit, protože jde o christologické rozvinutí starší tradice zachované v Mk 6,1-6a. Dle J 2,20 byl v době Ježíšova vystoupení již dostavěn chrám (Herodova rekonstrukce), který byl dokončen patrně r. 27. Na základě jisté shody těchto údajů lze s velkou pravděpodobností datovat Ježíšovu popravu do roku 30, kdy hod Beránka (14. Nisan) připadl na čtvrtek. Dle J 18,28 byl sice Ježíš popraven v den jedení Beránka, ale z J 19,33-34 lze usoudit, že toto datování má význam teologický – naznačit, že Ježíš je pravý velikonoční Beránek, jemuž nemá být zlomena kost a jenž svou smrtí zakládá svátost krve (Večeři Páně) i vody (křest).

Ježíš mluvil jako galilejský Žid aramejsky i řecky (řečtina). Dle Mt 4,25 měl stoupence i z Dekapole, kde se aramejsky nemluvilo. Jako učitel Zákona musel číst a rozumět i hebrejsky.

4. Učení a kázání

J. N. učil o království Božím jako horizontu lidských životů a dějin, jako alternativě současného uspořádání společnosti a vztahu k lidem a k Bohu, ale především jako o skutečnosti, která již nyní zasahuje do života, otvírá naději. Tím se liší od apokalyptiky s jejím očekáváním nového věku, kterou byl jinak zřetelně ovlivněn. Království Boží přijímal jako přicházející skutečnost, ne jako výsledek lidské činnosti. Lze je nalézt (L 12,31 /Q/), lze do něho vejít (Mk 10,15par.), viz též podobenství; blahoslavit. Otvírá se všem, i pohanům (L 12,28-29 /Q/). Z toho plynoucí životní praxi vyjádřil v souboru výroků známých jako Kázání na hoře. Na rozdíl od farizeů, kteří Zákon (tóru) rozpracovali do mnoha příkazů a zákazů (kazuistika), aby jej tak přiblížili novým podmínkám městského života, redukoval jej Ježíš zásadně na dvojí přikázání lásky (Mk 12,29-31parr.; viz přikázání). Jeho vystoupení je v jistém smyslu renesancí přímého naslouchání Písmu a protestem proti utvářející se tradici tannaitů (mišna). Podle tradice o večeři Páně je její ustanovení novou smlouvou Boha s lidmi, zaslíbenou v Jr 31,31-33. Ta je při každém slavení této svátosti aktualizována. Ježíš se tak zpětně jeví jako zastánce výkladu Zákona, podle něhož je smlouva Boha s lidmi jeho středem, středem Písma.

Vystupoval jako prorok a učitel a i z druhotného řeckého podání lze vyčíst některé příznačné výrazy i rétorické rysy jeho projevu: blahoslavenství v 2. osobě (blahoslavit), vyostření výzev (přehánění: vyloupnut oko, které svádí k hříchu v Mk 12,47parr., snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do království Božího v Mk 10,25parr., nastavit druhou tvář tomu, kdo uhodil v L 6,29 – Q, nenávidět rodiče jako podmínka vstupu mezi jeho žáky v L 14,26; Tomášovo ev. 55 a 101 apod.) Částečně to souvisí s hebrejským emfatickým způsobem vyjadřování (nenávidět může znamenat i mít méně rád než...), především však jde o provokativní ozvláštnění vlastního poselství, které má upozornit na to, že při rozhodování o jeho přijetí nebo nepřijetí jde o život v nejhlubším smyslu toho slova.

Zarážející byla i jeho podobenství, v nichž často kladl za vzor důslednosti nemravné typy lidí: podvodníka, který oklamal svého pána (vytuneloval jeho majetek – L 16,1-8), kupce, který lstí získal pole i s pokladem (Mt 13,44), podle Tomášova ev. i teroristu, který pečlivě připravuje atentát (log. 98). Také podobenství o lidech půjčujících na úrok byla podle židovské etiky té doby (obchod) nemravná (L 19,11-17par.; Tomášovo ev. log. 109). Logika těchto podobenství je: Jestliže budoucnost má království Boží, můžeme se stejně důsledně, jak se o svůj prospěch starají špatní lidé, starat o svou budoucnost tím, že budeme dělat to, co je dobré.

Své učení provázel mocnými činy, většinou zaměřenými na pomoc nemocným, o nichž již nejstarší tradice mluví jako o znameních, tj. jako o projevech obecnější, dosud skryté skutečnosti. Vycházejí z vědomí o království Božím, kterému patří budoucnost. Proto má proto smysl bojovat proti Zlému (ďábel; mocnosti) a hříchu. Je to opak osudového, fatálního postoje. V. t. zázrak.

Ještě příznačnější než znamení jsou pro něho prorocké symbolické činy (proroctví; 1K 11,29-39; Sk 11,27), jakési happeningy, které zároveň oslovují okolí. Mají podobně provokativní funkci jako jeho radikální vyjadřování, ale jsou zřetelněji nástrojem shromáždění lidí: Vybírá ze svých žáků; (učedník) dvanáct (Mk 13,13-19parr.), aby naznačil svůj záměr obnovit Izrael jako Boží lid v jeho plnosti (12 kmenů); vjíždí do Jeruzaléma na oslu, který tehdy dávno nebyl zvířetem králů ani zvířetem bojovým, aby naznačil, že se blíží nový věk a blíží se naplnění starých proroctví (Mk 11,1-10parr.); v chrámě převrátí několik stolů, aby vyprovokoval disputaci (Mk 11,15-19parr.).

Mezi takové prorocké činy lze zařadit i jeho poslední stolování s žáky (večeře Páně; 1K 11,23-25parr.), při kterém naznačil (podáním vlastního poháru; kalich), že jeho smrt, podobně jako smrt velikonočního (Velikonoce) beránka, přijde k dobru ostatním. Při této příležitosti a v následujícím krátkém čase svého života (Getsemane) si J. N. uvědomil, že jeho životní příběh bude bezprostředně spjat s tím, co zvěstuje. Tím vrcholí řada jeho výroků a gest spojených se stolováním, jak se s nimi setkáváme několikrát ve starých tradicích zachycených evangelii. Stolování proto hraje jako obraz království Božího významnou roli i v jeho podobenstvích (L 14,16-24 /Q/; L 15,17.22-24 aj.) (viz večeře Páně). Podobně jako tehdejší filozofové (jejich pravzor byl Sókratés) pokládal i on společné stolování (symposium) za náboženské společenství, které je nejvhodnější chvílí k oslovení druhých i k dialogu (disputace). I vědci tehdy komunikovali při symposiích. Večeře Páně se však zároveň modelu prorockých symbolických činů vymyká: Je nejen shromážděním, které něco sděluje, je zároveň uskutečněním toho, co přechází z tohoto časem vymezeného života do věčnosti (věčný život): společenství s Bohem a společenství lidí navzájem. Všechno ostatní je pomíjivé, má svůj dobrý smysl jen v tom, do jaké míry slouží tomuto cíli (eschatologie).

5. Sebepochopení J. N. v náboženském, politickém a sociálním kontextu

Jako historický náboženský jev bude Ježíš srovnáván nejspíše z židovskými proroky, kteří ohlašovali blížící se nástup nového věku a usilovali o obnovu Izraele jako Božího lidu, nepovažovali se však za mesiáše politického typu jako byl Judas Galilejský (z Gamly), který povstal proti římské moci v době Ježíšova narození (Sk 5,37). Nejbližšími srovnatelnými postavami jsou proto Učitel spravedlnosti (Kumrán) a Jan Křtitel. Jejich společným rysem bylo úsilí o obnovu Izraele. Neměli program extenzivní, odstředivé misie, ale šlo jim o obnovu Božího lidu, i když Jan působil u Jordánu na hranici Izraele. Všichni očekávali příchod nového věku a příchod pohanských národů na Sion, jak o tom mluvili bibličtí proroci (Iz 11,10; 60,5; 61,9; Mi 4,1; Za 8,22a; pouť). Šlo tedy o dostředivou misii. Její náplň se však u jednotlivých prorockých postav lišila. V Kumránských textech jde vždy o podrobení pohanů, podobně jako ve většině textů SZ. Ježíš naopak připravoval Izraelské na to, že pohané budou mít své místo v přicházejícím království Božím (L 13,28-29 /Q/). Svým stylem práce potulného učitele odpovídal tehdejším filozofům, většinou kynického nebo platónsko-stoického zaměření.

Ve snaze o reformu Izraele se shodoval s farizeji, od nichž se lišil, jak jsme se o tom již zmínili, pojetím Zákona, zejména jeho jistou relativizací vzhledem k přicházejícími království Božímu (L 16,16). Jeho očekávání nového věku, které bylo tradičně spojeno s vizí nového, ideálního chrámu (Ez 40 – 42) nebo s rozpoznáním jeho nadbytečnosti v době, kdy bude možná přímá komunikace s Bohem (srv. Zj 21,3.22), vyvolalo konflikt s velekněžími. Záměrným zkomolením výroků, které se týkaly takového eschatologického očekávání (Mk 14,58; 15,29), vznikla obvinění, podle nichž se J. N. rouhal chrámu. Protože chrám byl středem duchovního života Židů a velekněží byli zastoupeni v synedriu, bylo snadné o Ježíšově nebezpečnosti přesvědčit i s koloniální mocí spojenou vrstvu Herodovců a později i římskou správu (Pilát). Ježíše tedy stála život důslednost, se kterou své současníky konfrontoval s tím, o čem učil jako o cíli Božího záměru s lidmi. Ani jeho povelikonoční stoupenci neuspěli v reformě Izraele jako celku. V této soutěži zvítězila farizejská strana a křesťané byli ze synagogy vytlačeni.

Provokující bylo zaměření J. N. na ty, kdo v tehdejší společnosti měli omezená práva a těžší postavení: ženy, děti, nemocní (nemoc), chudí, cizinci (Samaří, Samařané) ale i na ty, kterými tehdejší společnost pohrdala (celníci). Konkrétně jim pomáhal a současně v zaslíbeních, která chudým adresoval (Kázání na hoře), demonstroval názorně nové řády království Božího.

Politicky neplánoval J. N. násilné odstranění římské moci, i když to od něho někteří současníci čekali. Předkládal jen obraz království Božího jako protějšku hříchem poznamenaného světa a vytvářel situace, v nichž se jeho řády prosazovaly mezi lidmi v jednotlivých vztazích. Představa politického mesiáše nebyla tehdy obecným obzorem židovských nadějí, i když byla ve všech vrstvách palestinských Židů známá. Mnozí od Ježíše očekávali splnění takového poslání, ale on se tomu bránil. To se odráží v delší verzi vyprávění o jeho pokušeních (L 4,1-13 /Q/). Odporoval takovému pokušení nejen výroky z Kázání na hoře (milování nepřátel), ale i výslovnou výzvou k respektování vnějších řádů zabraňujících rozvratu společnosti (...co je císařovo, císaři... – Mk 12,13-17par.; papyrus Egerton fragm 2 r.; Tomášovo ev. log. 100).

Většina výroků, podle nichž se J. N. výslovně považoval za mesiáše, prošla povelikonoční liturgickou tradicí (to platí i o známém hymnu na Otce – L 10,21-22 /Q/ a o výrocích typu Já jsem), takže z nich nemůžeme vyvozovat závěry o sebepochopení historického J. N. Zřetelně je však doložen jeho jedinečný vztah k Bohu jako Otci (aramejské oslovení Abba) a zejména vědomí zlomu spojeného s jeho vystoupením. Nevypravoval svá podobenství, aby informoval o království Božím; předpokládal, že při jejich vyprávění království Boží vstupuje do světa a stává se realitou. Chvíle jejich vyprávění patřila do dění, o němž mluvila, tak jako doba setí patří podle podobenství růstu (Mk 4parr.) do Božího působení, které vrcholí žní – příchodem království Božího v plnosti.

Kromě relativizace chrámu byla příčinou jeho smrti i mesiášská očekávání, která s ním přes jeho varování spojovaly zástupy. To se odráží i ve zdůvodnění rozsudku (viz výše).

6. J. N. v křesťanské teologii

Ježíš jako Pán, Spasitel a Syn Boží (preexistence) jsou přívlastky, které odrážejí velikonoční zkušenost víry s Ježíšem nově přítomným. Vznik velikonoční víry lze z působení J. N. plně odvodit jen nepřímo. Klasická křesťanská vyznání (viz např. formule víry) je chápou jako čin Boží, jako zjevení jeho odvěkého záměru. Jeho příběh se tak stává spojnicí mezi nebem (metafora) a zemí.

Některé výroky velikonoční víry navazují na vědomí J. N. (titul Syn Boží navazuje na jeho vědomí synovství Božího), jiné přistoupily nově. I když se však Ježíš velikonoční víře jevil v novém světle, zásadní pochybnosti o plné osobní totožnosti vzkříšeného Krista s J. N. a o jeho zdánlivém těle doketismus, Kérinthos) jsou písemně doloženy až na přelomu 1. a 2. stol. Zprvu byly chápány jen jako zvláštní důraz v interpretaci velikonočních zjevení Krista (vzkříšení), ale patrně brzy se objevily ústně tradované představy o duchovním Kristu, jenž měl jen zdánlivé lidské tělo. Zastánci těchto názorů se v 2. až 4. stol. rozešli s učením křesťanské většiny, která vyznávala plnou osobní jednotu J. N. a vyvýšeného Krista. Již od konce 1. stol. čelila křesťanská teologie doketismu vědomým obratem k pozemskému Ježíši. Neznamenal odvrat od velikonočního vyznání, ale zájem o pozemského Ježíše se stal měřítkem dějinného působení křesťanů. V NZ lze nalézt více stop tohoto vnitřního boje, ale nejdůležitější je programové prohlášení z 1J 4,1-3 opakované ve 2J 7. Podle něho je svůdcem ten, kdo nevyznává Ježíše Krista přišlého v těle (řec. en sarki elélythota). Výroky o Ježíšovi typu Přišel jsem předpokládají již celek jeho příběhu (včetně preexistence a vyvýšení /vyvýšit/), jehož dějinně dostupným středem je jeho pozemský život. Život křesťanů a rozhodování církve, k nimž křesťanští proroci připravovali půdu, tomu, co bylo známo o J. N., neměla odporovat. J. N. tak není přímým důvodem vzniku křesťanské víry, ale stává se její zpětnou vazbou. Toto teologické zaměření vedlo k posílení vzpomínky a památky v křesťanské bohoslužbě a nepřímo podnítilo vznik evangelií jako literárního žánru.

V současné době je třeba za nejkvalifikovanější nástroj vzpomínky pokládat kritické historické bádání, které má své místo v evangelickém i katolickém prostředí historická kritika. Výroky o Ježíši v těle přišlém mu dávají pevné místo i v rámci teologické reflexe. Kde se rozvinulo skutečně věcné bádání o J. N., tam neobstály jednostranné obrazy Ježíše, střižené podle intelektuálních mód svých období. To, co poznáváme o J. N., ruší racionalistický obraz Ježíše jako učitele přirozeného náboženství, idealistický obraz J. N. jako zvěstovatele věčných pravd, religionistický obraz J. N. jako apokalyptického proroka, ale i pseudoortodoxní obraz Ježíše, který všechno předem ví. Ve skutečnosti právě to je dědictví doketismu. Takový Ježíš by nemohl být posilou trpících, protože by všechno věděl, jeho život by byl jen hereckou rolí. Mimořádně náročnou, ale přece jen hereckou rolí, v níž by nepoznal skutečnou tíhu lidské opuštěnosti i pochyb. Výroky jako Fp 2,7, že inkarnací se Kristus zřekl všeho (řec. ekenósen), před takovým teologickým zkreslením varují. Obraz Ježíše, který rostl duševně i tělesně (L 2,52) a v kritické chvíli svého života rozpoznal, že jeho život se musí stát součástí dění, které ohlašoval, je nejen historicky věcnější, ale také teologicky věrohodný.