Metafora

heslo: metafora

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Méšova stéla        
následující heslo: metateze

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků jeden z literárních tropů, někdy chápána i jako pojem nadřazený. Jde o změnu základního významu slova tím, že je užito v neobvyklém kontextu, na základě svých podružných a jen nepřímo odvoditelných významů: jaro volá, moře peněz, vzkříšení z mrtvých.

M. tímto neobvyklým spojením provokuje posluchače (čtenáře) k zamyšlení a zvyšuje účinek výroku. S tím je spojen její estetický a poetický význam, jak jej již koncem 4. st. př. n. l. popsal Aristotelés. Mnozí literární vědci a filozofové při tomto významu metafory setrvávají a relativizují její další funkce.

Koncem 20. st. se však prosadil názor o další funkci m., která z ní činí nenahraditelný prvek dorozumění: m. může vyjádřit novou zkušenost tak, že i ten, kdo takové metaforické výroky nikdy neslyšel, může poznat, že jde o sdělení něčeho nového a pochopit jeho povahu. Bezprostřední výraz (lexikální kód) není pro takovou skutečnost k dispozici a vytvořit nový nelze, protože vytváření slovníku předpokládá, že oba mluvčí mají s označovanou skutečností již zkušenost. Dnes obecně známý dopravní prostředek nazýváme automobil (auto), ale když se první stroje tohoto druhu objevily na ulicích a jen malé množství lidí s nimi mělo přímou zkušenost, vyjádřila jejich funkci velmi přesně metafora kočár bez koní.

Jsou skutečnosti, které se nikdy nestanou obecnou zkušeností. Patří k nim všechno, co se týká širších souvislostí a větších celků, z nichž nemůžeme nebo jen nesnadno dovedeme vystoupit, i našeho světa jako celku, jeho smyslu a cíle. V takových případech musíme metaforou naznačit (předjímat) pozici, která naši zkušenost přesahuje (transcenduje): morálka klesá, naděje na přežití naší civilizace stoupá (předpokládá se klíčová pozice nahoře, která v novověkém obrazu světa je metaforou), rozhodující zlom přijde (klíčová pozice je vpředu). M. tak vyjadřuje novou skutečnost a s ní spojenou zkušenost, není jen ozdobou, ale je v jistých případech nenahraditelným prvkem jazyka.

Je pochopitelné, že m. patří k základním znakům náboženské řeči: království Boží, Syn Boží, Pán (o Ježíši), nebeský Otec, přicházející soud, vzkříšení z mrtvých to všechno jsou metafory, o nichž nelze mluvit jako o pouhých metaforách v tom smyslu, že by šlo jen o obrazy. Jde o m. vyjádřující skutečnosti, které jinak vyjádřit nelze. Proto lze metaforu označit za zárodečný projekt světa.

Viděli jsme již, že m. v náboženské řeči neznamená, že by šlo o řeč naivní. Platí to však za jedné podmínky: M. je třeba užívat jako m., ne jako obraz světa, m. nesmí být chápána jako popis, musíme si být vědomi její předběžnosti. O správně pochopené m. lze proto povědět, že je to sekularizovány mýtus. K její podstatě patří, že vyjadřované skutečnosti ponechává náskok před tím, co z ní lze bezprostředně vyčíst. Toho si byli alespoň v určité rovině vědomi i bibličtí autoři (Bůh pro ně byl nebeský Otec, chrám byl také označován jako Dům Boží, ale současně věděli, že nebesa nebes jej neobsáhnou /1Kr 8,27/). M. je dále třeba užívat důsledně, tak jako užíváme jednotlivá slova známá ze slovníku. M. musí být dále otevřena analýze, která může popsat její funkci. Není však nahraditelná jiným lexikálním výrazem, leč jinou m. (viz Ježíšovy výroky typu Království boží je jako když /následuje podobenství jakožto rozpracovaná m./). Tento výčet by bylo možno rozšířit, stačí však k tomu, abychom naznačili funkci m. a ukázali, že jde o jev, který patří k celé kultuře od jejích počátků, že však je potřebí m. rozumět a umět s ní pracovat.

Protože v literární vědě není sjednocena terminologie, řadí někteří anglicky píšící autoři m. pod společnou kategorii symbolu.