Mesiáš

heslo: mesiáš

autor: Mrázek Jiří
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: měřit
následující odkazové heslo: mesiášské tajemství      
následující heslo: Měsíc

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků z heb. kořene m-š-ch (mašíach); řecky christos, odtud Kristus.

1. Doslova znamená pomazaný. Pomazání byl obřad, který vzdáleně připomíná korunovaci. Pomazáním olejem býval uveden do úřadu zejména král, a zřejmě i velekněz. Pomazání znázorňovalo Boží pověření a vyjadřovalo, že dotyčný je legitimní, Bohem pověřený (král, kněz). Postupem času převážil právě tento význam: pomazaný = legitimní, popřípadě pomazaný = přímo Bohem pověřený. Proto se už ve SZ mluví příležitostně také o pomazání proroka (1Kr 19,16), (deutero)Izajáš nazývá perského vládce Kýra pomazaným (Iz 45), aniž by zřejmě předpokládal, že se Kyros podrobil takovému obřadu, a např. Iz 61,1 mluví o tom, že duch Hospodinův pomazal – ve smyslu Hospodin pověřil.

2. Zřejmě již v době královské, ale zejména v době poexilní a novozákonní se objevují očekávání mesiáše, který nastolí nový věk. Tato očekávání mají různou podobu, mají však i zřetelné společné rysy: a) nahlížejí svoji vlastní současnost jako svým způsobem nelegitimní – věci nejsou v pořádku, vládnou ti, kteří nemají skutečné Boží pověření nebo se mu zprotivili, dějí se nepravosti, spravedliví jsou pronásledování, apod. b) je očekáván mesiášský věk, tj. náprava poměrů a doba, kdy věci opět budou v pořádku a zavládne spravedlnost. Tento mesiášský věk může mít v různých představách a očekáváních celou škálu podob: od ryze pozemské (např. obnova Davidovského království) přes zcela novou éru na zemi (sice pozemskou, ale kvalitativně odlišnou od všeho, co tu doposud bylo) až po ryze nebeskou, případně posmrtnou. c) Mesiáš je buď ten, kdo přivodí mesiášský věk, nebo legitimní (pomazaný)představitel, který v mesiášském věku bude vládnout. V různých představách to mohl být mesiášský král, mesiášský velekněz (v Kumránských textech někdy vystupují oba tito mesiáši vedle sebe – mesiáš z rodu m. Izraele, vladař, a m. z rodu Áronova, kněz /1QS IX,1; 1Q Sa II,11-17; CD XX,1) nebo třeba mesiášský prorok, za jakého byl považován např. Jan Křtitel, případně kombinace všeho.

3. S očekáváním mesiáše se objevuje i varování před falešným mesiášem, antikristem.

4. Podobně jako mesiášský věk, i představa mesiáše se pohybuje na široké škále, od ryze pozemské postavy (ovšem se specifickým Božím pověřením) přes postavu sice pozemskou, avšak nadanou nadpozemskými možnostmi, až po postavu původně nebeskou, seslanou na zem. Je možné, že zejména v lidových představách a očekáváních tato otázka mesiášovy přirozenosti nebyla příliš ujasněná. Lidé především doufali, že Bůh někoho pošle, a neřešili příliš detaily. V pozdější polemice mezi křesťany a Židy se tato otázka poněkud polarizovala, takže Židé spíše zdůrazňovali pozemskost mesiáše, zatímco křesťané se odvolávali na nadpozemská očekávání (Syn člověka, Ježíš. Po zkušenosti s rabbi Akibou, který (mylně) označil povstalce Simona bar Kochbu za Mesiáše, měli Židé o to větší nedůvěru k křesťanskému vyznání Ježíše jako Mesiáše.

5. S Ježíšem byla zřejmě spojována mesiášská očekávání, zčásti patrně i politického typu. V Mk 8,27-30 evangelista nemluví o tom, že by Ježíš s radostí přijal Petrovo vyznání své mesianity, spíš Petra žádá, aby to o něm neříkal. V teologickém záměru evangelisty, který navazuje na vědomí Ježíšovo, to znamenalo, že před pašijemi, by provolání za m. mohlo být chápáno mocensko-politicky. To Ježíš odmítal (Mt 4,8nn par), i když o takovém m. se v Palestině jeho doby dosti mluvilo. O tom, že taková očekávání byla s Ježíšem spojována, svědčí nápis na kříži. Až v Matoušově převyprávění je Petr pochválen. To ale z jeho úst slyšíme již zcela zřetelné velikonoční vyznání, které titul m. kombinuje s vyznáním Ježíše jako Syna Božího: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého (Mt 16,16).

6. Ježíš tedy měl vědomí o svém jedinečném poslání. Nebylo to ale poslání mesiáše – panovníka, i když byl někdy označován za Syna Davidova (Mt 1,1). Křesťané dali celému pojmu mesiáš nový smysl, přeznačili jej. A tak, když Ježíš začal pro křesťany po Velikonocích hrát roli klíčové postavy pro lidskou naději, je pochopitelné, že pro něj titul mesiáše užívali, i když to byl, paradoxně, ukřižovaný a Bohem vzkříšený mesiáš. Titul Mesiáše (Kristus) ustupoval v cíkvi titulu Pán nebo Syn Boží a již Pavel jej někdy užívá jako Ježíšovo druhé jméno. Mimo oblast Izraele to bylo nesrozumitelné označení. Není vyloučeno, že Jidáš měl jinou představu o m. a svým činem chtěl Ježíše přimět k násilné akci s nadpřirozenou pomocí (v. t. Ježíš; srv. Mt 26,52-54).

7. V pohanském prostředí, tedy již v Pavlově misii, se m. (Pomazaný) stal nesrozumitelným označením a byl prakticky užíván jako Ježíšovo druhé jméno, i když Pavel sám jeho význam dobře znal. Autor Janova evangelia opět na několika místech pracuje v souvislosti s Ježíšovým vystoupením s titulem mesiáše ((J 1,41; 4,25 /zde patrně narážka na mesisáše Taeb očekávaného Samařany/). Postupně byla v církvi všechna zaslíbení a narážky Písma vztahovány na Ježíše.