Mocnost

heslo: mocnost

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: moc        
následující heslo: mocný čin

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. exúsia; typicky řec. výraz, který nemá zřetelnou obdobu v SZ a i v NZ má několik historicky výrazně odlišených významů.

1. Nejčastěji znamená pravomoc, oprávnění, moc i schopnost jednat. V takových případech překládá ČEP moc, např. Mk 13,34; 1K 9,4-6; Zj 9,3. Užívá se i pro základní vztahy mezi Bohem a člověkem: těm, kdo přijali Krista dal Bůh moc stát se Božími dětmi, vzkříšenému Kristu a dána moc na nebi i na zemi (Mt 28,18).

2. V Ř 13,1 (Tt 3,1) se vztahuje na pozemské vladaře či nositele úřadu.

3. Jde o skutečnost, o níž se mluví většinou v množném čísle (mocnosti) a v souvislosti s dalšími podobnými jevy (nebeské trůny, panstva, vlády – Ko 1,16), které podle helénistického obrazu světa stály mezi člověkem a bohy a s osudovou silou ovlivňovaly lidské životy a ohrožovaly je. O m-ech a jiných nadosobních silách se mluvilo i jako o vládcích tohoto věku (1K 2,6). V pavlovských listech (zejména v Kol a Ef) se mluví i o tom, že jde o síly ovládané ďáblem (Ef 6,11-12), který se tak stává vládcem nadzemských m-í (Ef 2,2). Nadzemské, patrně původně astrální síly, vykonávají na člověka tlak a zdají se být tou částí starověkého obrazu světa, která je zcela podmíněna historicky a pochopitelná jen ze své doby. Ve skutečnosti je však role m-í v NZ i dnes pomocí při orientaci člověka v dějinách. Nzní představa m-í vyjadřuje, že člověk je silně ovlivňován nadosobními skutečnostmi, které bychom dnes mohli srovnat s biologickými, společenskými, politickými i kulturními silami, které na člověka působí. Představa, že ve víře jde jen o individuální osobní vztah Boha a člověka – představa rozšířená v křesťanských kruzích, je nepřesná. Na člověka působí síly, které mohou ohrožovat jeho naději i život. Odtud starověká představa, že m-i jsou osudové, fatální síly. Tomu se však brání většina nz. textů, které o m-ech mluví. M-i, jak jsme viděli, mohou být ovládány ďáblem; ten však podléhá Božímu soudu. Proto se mu lidé mohou vzepřít (Ef 6,10-17). A m-i nejsou samy o sobě božské, a nejde ani o zásadně protibožské síly. Jedná se o skutečnosti, které patří k Božímu stvoření (Ko 1,16-17), tedy o to, co také podléhá Boží moci a jeho soudu. A Kristus, s nímž se lze spojit vírou a křtem, byl vzkříšením povýšen nad m-i (Ef 1,20n; 1Pt 3,22). Vliv m-í není tedy neodvratný, osudový, i když je to vliv reálný. Člověk má například někdy mnoho práce s tím, aby se vymanil z předsudků, v nichž byl vychován.

Jinak než v dnešním myšlení, vystupují m-i v NZ jako osoby. I v tom se starověké myšlení liší od našeho. Z hlediska lidského vnímání však jde o pojetí, které vystihuje jeden závažný rozměr toho, co NZ nazývá m-i. Ten popisný způsob myšlení současné vědy nemůže vystihnout. Spíše lze hledat jistou analogii ve fenomenologii vnímání. Například nemoc, jako závažnou m., s níž se jako lidé setkáváme, vnímáme mnohem víc jako osobní ohrožení, jako nepřítele, než jen jako narušení určitých funkcí organismu. I v tomto ohledu lze tedy výroky o m-ech interpretovat jako určité obdoby toho, co dovedeme analyzovat jako součást našeho světa.

4. Význam výrazu exúsia v 1K 11,10 (ČEP: znamení moci) je nejasný. Z kontextu vyplývá, že jde o šátek na hlavě ženy – křesťanky, který je znamením její počestnosti a tím patrně i pravomoci modlit se ve shromáždění. Často se objevuje domněnka, že ji měl chránit před mocí padlých andělů (Gn 6,2).