Preexistence

heslo: preexistence

autor: Roskovec Jan    

předcházející odkazové heslo: predestinace      
předcházející heslo: pražit
následující odkazové heslo: presbyter      
následující heslo: prchlivost

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků výpověď křesťanské věrouky, vyjadřující jedinečnost vztahu Ježíše Krista k Bohu.

1. Myšlenka Kristovy p. je důsledkem přesvědčení, že Ježíš je nositelem Božího sebesdělení v dějinách (v. t. zjevení), a že tedy jeho vztah k Bohu nebyl navazován až v průběhu jeho lidského života, nýbrž že v jeho životním příběhu došlo vrcholného vyjádření to, čím Bůh vždycky byl. Kristův pozemský život je pak chápán jako Boží příchod k lidem, jeho vtělení (inkarnace).

2. Představu existence předcházející narození člověka umožňuje např. platónské pojetí duše, která je vlastním, na těle nezávislým nositelem bytí. Tím bylo pozdější utváření učení o p. významně ovlivněno, nelze však přehlédnout jeho předpoklady v biblické tradici a jejím svědectví o Bohu. Jedním z nich je přesvědčení, nejvýrazněji vyjádřené v Jr 1,5, že i konkrétnímu lidskému životu předchází Boží rozhodnutí, podobně jako předcházelo celému jeho dílu stvoření. Bibličtí svědkové uvažují také o existenci různých nadzemských bytostí (např. andělů, jež není omezena pozemskou časovostí (Jb 38,6n; Ž 19,2; 29,2; 148,2n). Zvláštním případem jsou tu úvahy o (Boží) moudrosti, které ji líčí jako hypostazovanou bytost, jakési ztělesnění Boží mysli, zejména Božího stvořitelského plánu: Př 1,20nn; 8-9; Jb 28,20-28; Sir 24; Mdr 7,21-8,9; srv. též 1K 2,7. Filón Alexandrijský propojil tento motiv s řeckým filosofickým (zvláště stoickým) konceptem slova (logu), označujícím smysluplné uspořádání jsoucna. V některých raněžidovských spisech se objevují vize eschatologického zachránce, kterého Bůh předem (již před stvořením světa) přichystal a jehož charakteristika zahrnuje také rysy Boží moudrosti: tak zvl. 1Hen 39,6n (Vyvolený); 1Hen 46,1-3; 48,1-3.6; 62,7 (Syn člověka); srv. 4Ezd 12,32.

3. V NZ se výpovědi navozující představu Kristovy p. objevují již v Pavlových dopisech. Ve Fp 2,6-11 Pavel uvádí (nejspíše jako citát staršího textu) hymnické vyznání o Kristu, které líčí vyvýšení toho, který se ponížil, ačkoli původně byl způsobem bytí roven Bohu. Vlastní Pavlovou formulací je 2K 8,9, kde také charakterizuje Kristův pozemský život završený ukřižováním jako výsledek změny stavu: byl bohatý, ale ... stal se chudým. Na představu p. lze usuzovat i z 1K 8,6, kde je výpověď o Kristu v paralele s výpovědí o Bohu a jeho stvořitelském díle (Bůh Otec, od něhož je všecko ... Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko). Nejvýrazněji o p. – ve spojení s inkarnací – mluví úvodní hymnus Janova evangelia (J 1,1-18), který Ježíše Krista představuje jako slovo (ř. logos), které bylo na počátku (v. 1) a stalo se tělem (v. 14). Kristova p. je pak v J naznačena vícekrát (J 1,30; 3,13; 8,23.58; 17,5). P. předpokládají také další formulace, které Ježíšův příběh charakterizují jako zjevení Boha (1Tm 3,16), případně Krista prohlašují také za prostředníka stvoření, tedy toho, v němž se odhaluje, co je smyslem lidské existence (Ko 1,15; Ef 1,4; Žd 1,2n).

4. Apokryfní EvTom obsahuje v logiu 19 výrok, který blahoslaví toho, kdo byl dříve, než vznikl, tedy zřejmě gnostika (gnóze), který dospěl k poznání vlastní p.