David

heslo: David

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: dát        
následující heslo: dcera

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. vlastní jméno (dáwid), znamená patrně totéž co Milan nebo Miloš (stejné souhlásky tvoří i hebr. slovo dód, miláček), mohlo však jít rovněž o titul.

Ve SZ se slovo vyskytuje více než tisíckrát, buď ve vztahu k dynastii judských králů nebo k zakladateli této dynastie. Podle vyprávění deuteronomistického dějepravného díla v 1 a 2S soudce Samuel pomazal na Hospodinův pokyn v Betlémě v Judsku nejmladšího syna Jišajova D-a za krále (1S 16). K D-ovým předkům tak patří také nevěstka Rachab (Joz 2.6) a moabská Rút (Rt 4). Tentýž Samuel však již dříve (1S 9) pomazal za krále Benjamínovce Saula, tehdy spíše jako ústupek naléhání lidu. 1S líčí rostoucí napětí mezi oběma pomazanými. D-a v podání vypravěče legitimizuje fakt, že Hospodin Saule a jeho potomstvo pro neposlušnost zavrhl; budoucnost proto patří Davidovcům. To se projeví v dlouhé řadě setkání a střetů, z nichž zpravidla D. vychází jako vítěz. Jejich cesty se setkávají, když je D. povolán, aby hrával na citaru, kdykoli se Saula zmocní zlý duch (1S 16).

V bitvě mezi Izraelci a Pelištejci u Doliny posvátného stromu zabíjí D. kaménkem z praku obra Goliáše z Gatu (1S 17) a izraelské ženy vítají vracející se vojsko popěvkem Saul pobil své tisíce, ale D. své desetitisíce. Pro Saulovu žárlivost jej D., varován Jónatanem, Saulovým synem, opouští, stává se žoldnéřem a zbojníkem, obklopuje se družinou mužů hořké duše (dosl. překlad v 1S 22,2), dává se do služeb úhlavních nepřátel Izraele, např. pelištejského krále Akíše v Goliášově Gatu (1S 21.29) a žije z výpalného (1S 25: Abígajil a její muž Nábal, Hlupák).

Vůči Saulovi, který jej pronásleduje, se ale D. chová velkoryse a když tento v boji s Pelištejci spolu s Jónatanem umírá, D. oplakává jeho smrt (2S 1). V Chebrónu je pomazán králem nad domem Judovým a později i izraelskými staršími (2S 5) za vévodu nad Izraelem.

Po dobytí jebúsejské skalní pevnosti Sijón, tedy Jeruzaléma, který je územím nikoho na hranici mezi Judskem a severními kmeny, zde buduje Davidovo město, upevní svou moc a přestěhuje sem slavnostně Hospodinovu truhlu (2S 6). Jeho úmysl vybudovat chrám však hatí intervence proroka Nátana: Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě (2S 7,11).

Během bojů s Amónovci, vedenými D-ovým vojevůdcem Jóabem, svede David manželku Uriáše Chetejského Bat-šebu, a aby zametl stopy, nechá pak Urijáše padnout v předních řadách. Za svůj čin je z Hospodinova popudu pokárán výmluvným slovem Nátanovým. Bat-šebin syn umírá, ale za čas se jí s Davidem rodí syn Šalomoun, později dědic trůnu (2S 11,13).

Vážný otřes D-ovy vlády znamená vzpoura jeho syna Abšalóma (2S 13-19), vzpoura Benjamínovce Šeby (2S 20) i dalšího D-ova syna Adonijáše, podporovaného nyní také D-ým vojevůdcem Jóabem (1Kr 1), k jeho prohřeškům patří také svévolné sčítání lidu (1S 24).

Před svou smrtí nechá D. na popud Nátana a Bat-šeby pomazat králem Šalomouna (1Kr 1). Podle biblického líčení rozšířil D. svou moc na území Pelištejců (město Gat), Moábců, Amónců, Edómců a Sýrie (2S 8 / 1Pa 18).

Z Davidových žen zmiňme ty, s nimiž se ve vyprávění pojí nějaký příběh: Míkal, dcera Saulova (1S 18), Abígajil, bývalá žena Nábalova (1S 25), Bat-šeba, bývalá žena Urijáše Chetejského a matka Šalomounova, a svým způsobem i Šúnemanka Abíšag, vyhledaná, aby zahřívala krále v jeho stáří (1Kr 1, viz také 1Kr 2,13-22).

V tzv. Zadních prorocích a ve Spisech ustupují životopisné rysy D-ovy a do popředí vystupuje obraz vzorového krále, který je inspirací konkrétních i vzletných představ o Hospodinově obnově židovského království a nápravě věcí lidských. Ještě výraznější posun je zřetelný i v paralelním zpracování davidovské látky v 1Pa. D-ovi je připsána bezmála polovina žalmů. Prominentní roli hraje D. v některých tzv. královských žalmech (zejm. Ž 21, Ž 101, Ž 110, Ž 132 aj.), které jsou patrně ozvukem intronizačních slavností a obsahují moment Boží adopce krále za syna.

Během staletí kolem přelomu letopočtu se mezi Židy označení syn Davidův stalo mesiášským titulem a jako takový je na mnoha místech použit v Novém zákoně i v talmudech a midraších. Mimobiblická textová i materiální svědectví bezprostředně informující o D-ově životě a díle neexistují. Na mezinárodní scéně jsme ovšem v daném období (první čtvrtina 1. tis. př. n. l.) svědky relativního klidu, jenž mohl dovolit D-ův vzestup, na domácí scéně je doložitelný kulturní (stavební, ekonomický) rozmach.