Historická kritika

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: historická kritika

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Hispanie        
následující heslo: hlad, hladovět

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
je kritický výklad textů, které mají vztah k dějinám, ať již přímý (referující), nebo nepřímý v tom smyslu, že nevědomky prozrazují něco o své době (konotace). H. k. zkoumá, jak se texty ve své vědomé intenci nebo faktické funkci vztahují k tomu, co o příslušných událostech nebo myšlenkách lze zjistit historicky, tj. především na základě srovnání několika (nejméně dvou) nezávislých svědectví, viz též exegeze; hermeneutika biblická.

H. k. vyrostla na půdě osvícenství a pozitivismu, který se domníval, že dějinnou skutečnost lze objektivně rekonstruovat. To se ukázalo jako iluze, už jenom proto, že každá volba badatelského pole je věcí osobního rozhodnutí a všechno naše bádání zůstává antropocentrické. Existuje však společná (intersubjektivní) zkušenost, která odráží určitou, k nám vztaženou část skutečnosti. O ní se lze dohovořit a vytvořit její jazykový model (s použitím mluvnických časů, osob atd.). Tento model upřesňujeme srovnáváním jednotlivých literárních textů i tradic. Tam, kde je k dispozici jen jedno nezávislé svědectví (to platí např. o velké části toho, co známe o Ježíšovi), lze druhého svědka nahradit dokladem o tom, že ten, kdo zprávu uchoval, neměl zájem na jejím vytvoření. Např.: Za historicky spolehlivý lze v tomto smyslu pokládat údaj o tom, že Ježíš byl pokřtěn Janem Křtitelem, protože církevní kruhy v tom viděly ohrožení Ježíšovy autority a evangelisté jej postupně zrelativizovali a vytlačili (viz Mt 3,14; evang. Ebjonitů dle Epif. haer. 30,13; J 1,29-34). Je tedy velmi pravděpodobné, že údaj o Ježíšově křtu nebyl doplněn v prostředí rané církve. Pravidlo dvou nezávislých svědků lze doplnit i pravidlem kongruence: určitý údaj lze pokládat za velmi pravděpodobný, pokud zapadá do obrazu získaného na základě údajů doložených dvěma svědky. To platí o mnoha výrocích Ježíšových, které nejsou doloženy nezávisle v některém ze základních pramenů jako jsou: Sbírka Ježíšových výroků (Q), Markovo evangelium, zvláštní látka Lukášova evangelia (SLk), zvláštní látka Matoušova evangelia (SMt), některé výroky Janova evangelia, Ježíšovy výroky citované u apoštola Pavla, Tomášovo evangelium, papyrus Egerton apod. Tak například je za Ježíšovo pokládáno podobenství o marnotratném synu (L 15,11-32), i když je doloženo jen jednou. V Mt 20,1-16 čteme totiž jiné podobenství (o dělnících na vinici), které mu odpovídá svou stavbou i intencí.

Závažnost h. k. stoupá tam, kde příslušný text spojuje svou autoritu s událostmi, o nichž referuje. To platí o většině biblických textů. Historicky zachytitelná skutečnost (především příběh Ježíše Nazaretského) není však sama o sobě zdrojem autority. Nabývá autoritu svým působením, jehož důsledkem je i zkoumaný text sám. Zájem o dosvědčené události je však nezbytnou zpětnou vazbou výroků o jejich významu.

H. k. nezjišťuje jen holá fakta, ale pomáhá rozlišit, kde text referuje a kde hodnotí. U některých textů je vrstva historického referátu poměrně silná a dobře zjistitelná (např. pašijní příběh Markova evangelia), jinde je zakryta výroky a vyprávěním, které především směřují k hodnocení Ježíšova příběhu a jeho působení z hlediska víry (perikopy a nasycení zástupů Mk 6 parr; Mk 8 par; J 6). Podezření, že autoři nebo redaktoři textů měli zájem na jejich předávání nebo i vytvoření, historickou váhu takového textu oslabují. Tak např. vyprávění o Ježíšově narození v Betlémě, která chybí v nejstarších vrstvách tradice (Mk 1, Pavel), jsou motivována zájmem o jeho spojení s králem Davidem, který se v Betlémě narodil. Ježíšovu přítomnost v Betlémě navíc s jeho nezávisle doloženým původem z Nazareta spojují různým způsobem. Proto tato vyprávění nelze kvalifikovat jako historicky spolehlivá. To neznamená, že Ježíšovo narození v Betlémě je smyšlenkou. Nejenže betlémské perikopy jsou vzácným nepřímým svědectvím o Ježíšově významu v rané církvi a jako takové hrají právem mimořádnou roli ve zbožnosti i liturgii církve, ale jejich historicitu nelze ani zcela vyloučit. Znamená to jen, že ji nelze doložit a proti jejímu popírání nelze postavit historické argumenty.