Ďábel

heslo: ďábel

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: čtyřicet
následující odkazové heslo: Ďáblova Bible      
následující heslo: Dágon

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. diabolos, pomlouvač, pokušitel, od řec. diaballó, obviňovat, a to bezdůvodně a s úmyslem někoho poškodit.

Ďábel a satan jsou v NZ záměnné termíny. O satanovi mluví Pavel, termín ďábel se vyskytuje v ostatních, mladších vrstvách NZ.

Diabolos nebylo původně vlastní jméno, nýbrž označení charakteru a funkce. Dodatečně a později je ď. (pod. jako satan) vykreslován jako nadzemská bytost. Ale i tak je vždy podřízena Božím záměrům. Má jakoby úřední funkci žalobce před Božím soudem. Všednost a civilnost pojmu ď. je nabíledni v L 16,1 (správce je obviněn – zde užito slovesa diaballó – z neodpovědného zacházení s pánovým majetkem). Pod. význam má evangelijní označení Jidáše za ďábla (sr. J 13,2); Jidáš se patrně stal obětí zlého pokušení. Podle 1Tm 3,11 nemají být křesťanské ženy pomlouvačné, dosl. ďábelské (řec. mé diabolús), pod. 2Tm 3,3 a Tt 2,3. Podle Sk 13,8nn vystoupil proti (čili: satanoval) Saulovu a Barnabášovu misijnímu dílu kouzelník (řec. magos) Elymas, svůdce všeho schopný, syn ďáblův (řec. hyios diabolú), nepřítel Boží spravedlnosti, podvraceč (Sk 13,10). Ďábelské mohou být nepříznivé okolnosti, a ovšem nemoc (Sk 10,38), jež je chápána jako ohrožení života. Ď. pokoušel Ježíše na poušti (Mt 4,1; L 4,24 – v Mk 1,12). Toto pokoušení znamená zkoušku věrnosti, v níž lze obstát podle Ježíšova vzoru (Žd 4,5). Věřící nemusí propadnout nástrahám (1Tm 3,7), jestliže se proti nim obrní vírou (Ef 6,11). Dle 1Pt 5,8 ď. obchází jako vyhladovělý, a proto nebezpečný lev, ale je žádoucí (a možné) se mu vzepřít. Křesťan nesmí dopřát místo ďáblu (Ef 4,27).

Svádění celého světa patří k umanutosti ď., který má vymezen čas svého zlého působení (sr. problematiku v knize Jób), proto je nervózně netrpělivý (Zj 12,12). I tento duch zla má své tisíciletí, pak je na malou dějinnou chvíli propuštěn (sr. Zj 20,2.7 aj.). Někde vykonává ď. jakousi selekci: vybírá setbu Slova ze srdce lidí (L 8,12). Podobně jako u Jóba dovoluje Bůh i v případě Ježíšových učedníků, aby ď. Ježíšovy stoupence tříbil (řec. termín siniazó znamená prosívat na řešetu) (L 22,31).

Janovské podání ď. zbytostňuje (ontologizace). Proti sobě (podobně jako v Kumránu) stojí děti Boží a děti ď. (1J 3,10). Výrok, že židé jako celek jsou podle Jana z otce ď. (J 8,44), je zaměřen proti těm, kdo odmítají a pomlouvají Ježíšovo poselství. Některá nz. místa mají myticko-zvěstný charakter a navazují na pseudepigrafickou literaturu (Nanebevzetí Mojžíšovo, Život Adamův, Henocha ap.). Podle Júd 9 se archanděl Michael přel s ď. o Mojžíšovo tělo (naráží se tu na Dt 34,6 – hrob Mojžíšův).

V pozadí některých míst v NZ je patrně hlavně ústní tradice (v SZ téměř nedoložitelná) o ďáblovi jako padlém andělovi (popř. padlých andělích), který se na nebi vzbouřil proti Bohu a byl sražen (svržen) na zem (sr. mýtus o Světlonošovi – Luciferovi v Iz 14,12nn).

Interpretace těchto pojmů vychází z toho, jak se projevují, jak se v lidském životě projevuje jejich funkce. Viz běs.