Velikonoce
heslo: Velikonoce
autor: Černohous Josef
předcházející odkazové heslo: velesvatyně
předcházející odkazové heslo: velerada
předcházející heslo: velekněz
následující heslo: velitel
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
připomínají utrpení a smrt Ježíše Nazaretského – Krista – a slaví jeho vzkříšení. Zakotvení Velikonoc v apoštolské době se v různých pramenech liší. Silné argumenty mluví pro původ Velikonoc v židovském Pesachu, svátku vyvedení Izraelců z Egypta. Výraz pascha ve Vulgátě pochází z řec. pascha, které je transkripcí aramejského pasha označující hebr. pesach. K nejstarším interpretacím Ježíšovy smrti patří 1K 5,7 – to pascha hémón etythé christos, byl za nás obětován Kristus, náš paschální beránek
.
Když farao nechtěl podle knihy Exodus propustit Izraelce z otroctví, Hospodin po devíti ranách skrze Mojžíše nařídil vzít beránka ze stáda, po čtyřech dnech opatrování v rodině ho zabít, krví potřít nadpraží vchodu do domu a maso při společném obětním hodu ve spěchu sníst. Té noci prošel Hospodin Egyptem, pobil egyptské prvorozené, domy Izraelců ale pominul (přeskočil, hebr. pásách) a Izraelce vyvedl z Egypta. Věta Pesach je Hospodinův
(Ex 12,11) vyjadřuje, že příchod Hospodinův je mimořádnou, oddělenou (svatou) událostí. Přepásaná bedra, opánky na nohou a hole v rukou obětujících jsou znaky abrahamovské připravenosti k vyjití, vnitřního soustředění na exodus.
Tato noc je ustanovena jako výroční svátek, hebr. zikkárón, tj. svátek zpřítomnění, připomínání (Ex 12,2.14). Je nocí bdění pro Hospodina synům Izraele ve všech pokoleních
(Ex 12,42, viz bdít). Slaví se nekvašenými chleby jako slavnost vyvedení z Egypta. Odstranění starého kvasu symbolizuje příchod kvalitativně nové budoucnosti. Fenomén hebrejského pamatovat
(z-k-r) nebyl dosud zcela vysvětlen. z-k-r není pouze vzpomínkou (viz vzpomínat); jeho původ je v kultu. Je to dynamický akt, který zpřítomňuje minulou událost a v nových podmínkách přítomnosti cílí k budoucnosti.
Pesach byl hlavním poutním svátkem (viz pouť) a Ježíš ho přišel slavit do Jeruzaléma. Jeho vize nového exodu, ve které byl ovlivněn Janem Křtitelem, mobilizovala lidské síly. Veřejně vystupoval a v přelidněném Jeruzalémě riskoval. Z politického kalkulu ho odstranil Pilát Pontský, římský prokurátor. Na kříži se Ježíš modlí: Bože můj, proč jsi mě opustil?
(Mk 15,34 par.; Ž 22,2). Hebr. lámmá (proč, k čemu?) se neptá po příčině, nýbrž po účelu. Ježíš se ptá na budoucí. V abrahamovském vnitřním soustředění vyhlíží mimořádnou událost, kdy Bůh přichází. Vydal mocný hlas
(Mk 15,37 par.) je neartikulovaným voláním k Bohu. Ježíšovo umírání o Pesachu (podle ev. Jana umírá v době zabíjení pasch. beránka, J 18,28; 19,14.31.42) spojuje jeho víru se z-k-r. V dynamickém aktu zpřítomnění se stává účastníkem vyjití Izraelců z egyptského otroctví.
I křesťané slaví V. jako zikkárón, výroční svátek, jako zpřítomnění vyvedení Izraelců z Egypta a Ježíšových pašijí. Obě události tvoří o Velikonocích jednotu. Ježíšův koncept času je v křesťanství považován za platný: Království Boží přichází, ještě nenastalo v plnosti, ale už se vlamuje. Velikonoce jsou nocí bdění pro Hospodina, který přichází, aby vyvedl do nového. Jsou nocí vyhlížení budoucího.
Výroční slavení Velikonoc je jednoznačně doloženo až od pol. 2. stol, dá se ale předpokládat dříve. Teprve od 4. stol. (i když doložená už r. 190) se definitivně prosadila nedělní slavnost. V rané církvi velikonoční slavnost vrcholila v noci ze soboty na neděli. Ve 20. stol. se Velikonoce staly komplexním svátkem, který připomíná nejen Ježíšovo vzkříšení, ale celý pašijní příběh.
V. t. Večeře Páně.