Izajáš

heslo: Izajáš

autor: Ber Viktor    
       
předcházející heslo: Izai        
následující heslo: Izák

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebrejsky j^eša`jáhú = Hospodin je spása. Ke zkrácené variantě tohoto jména viz Ješajáš.

1. Jméno,

1.1 především jméno proroka (viz níže) v knize I. a v Knihách královských v kapitolách 2Kr 19-20, viz též 2Pa 26,22; 32,20.32.

1.2 V 1Pa 25,3.15 – jeden ze synů Jedútúnových (ČEP: Ješajáš).

1.3 V 1Pa 26,25n – jeden z Davidem ustanovených strážců svatých věcí.

2. kanonická kniha SZ, její název odkazuje ke jménu proroka Izajáše, syna Amósova.

2.1 Místo v kánonu: Kniha I. se v židovském kánonu vyskytuje v oddílu zadní proroci, v kánonu křesťanském patří do skupiny velkých proroků.

2.2 Text: Hebrejský text knihy I. se zachoval poměrně dobře. Brzkou konsolidaci textu I. dosvědčují nálezy z Kumránu, zejména prakticky kompletní svitek knihy Izajáš nalezený jako jeden z prvních dokumentů v roce 1946 (1QIsa^a). Tento svitek z druhé poloviny 2. století př. n. l. co do souhlásek prakticky odpovídá masoretskému textu knihy I., který slouží za podklad většině jeho moderních překladů. O tisíciletí mladší masoretský text dokonce podle všeho zachovává starší podobu pravopisu, svitek 1QIsa^a již představuje jazykovou modernizaci, místy však vykazuje i obsahové (vykladačské) změny.

2.3 Dobový kontext a otázka vzniku knihy: Kniha I. bývá v kritickém bádání spojována se třemi odlišnými historickými etapami, s tím pak souvisí i diskuze týkající se vzniku knihy resp. jejího členění na Prvního (Proto-), Druhého (Deutero-) a Třetího (Trito-) Izajáše.

2.3.1 Druhá polovina 8. stol. př. n. l. První část knihy (1-39) je většinou zasazena do druhé poloviny 8. stol. Odráží situaci rostoucího vlivu Asýrie – konkrétně novoasyrské říše: Kolem r. 745 nastupuje Tiglat-pileser na asyrský trůn, kolem r. 740 dobývá celou severní Sýrii. Tiglat-pileser si podmaňuje aramejský městský stát Chamát. Severní Izrael za Menachéma platí Asýrii daně. Kolem r. 733 dochází k tzv. syro-efrajimské válce proti Asýrii: Izraelský král Pekach se do vzpoury zapojuje po boku damašského krále Resína, judský král Achaz odmítá – proto se protiasyrská koalice obrací proti němu. Achaz se nespoléhá na I-ovo povzbuzování, obrací se o pomoc na Asýrii. Tiglat-pileser vpadá do severního Izraele, ocitá se na hranici s Judskem. Po smrti Tiglat-pilesera se izraelský král Hóšea proti Asýrii bouří – Asyřané za Šalmanesera V. nebo jeho nástupce Sargona II. dobývají Samaří (r. 722/721).

Kolem r. 720 dochází k dalšímu protiasyrskému povstání syropalestinských městských států, které je podporováno Egyptem. Bylo však Asýrií potlačeno, Egypt je zatlačen zpět a Judsko se ocitá v izolaci. Roku 716 nastupuje na judský trůn Chizkijáš. Využívá problémů asyrského Sargona se severními sousedy (Urartu neboli Arménie) k oslabení pouta mezi judským královstvím a Asýrií. Zdá se, že se připojil k protiasyrské koalici (Pelištejci, Edóm, Moáb) v době Sargonova panování (kolem r. 711?). Úmrtí Sargona a nástup Sancheríba na trůn (705) byl vhodný okamžik k úplné (nebo další) vzpouře. Do tohoto období může spadat úsilí Judska o spojenectví s Egyptem (Iz 30,1-3) a vyjednávání s Babylónem (návštěva Meródak-baladána, viz 2Kr 20,12) ohledně případného protiasyrského odboje (srov. Iz 20,16nn).

Sancheríb záhy upevnil svou pozici doma a vytáhl proti vnějším nepřátelům. R. 703 porazil babylonónského Meródak-baladána, pak táhl na západ a drtil vzpoury měst Týr, Akko, Jafa a Aškalón. Poblíž Ekrónu poráží egyptskou armádu. Pak se obrací proti Judsku. 2Kr 18,13 stručně popisuje to, co muselo být obrovským úderem tomuto království. Záznamy samotného Sancheríba hovoří o dobytí 46 opevněných měst a 200150 zajatcích. Asyrské záznamy (šestiboké hranoly) zaznamenávají Sancheríbovu zprávu o obléhání Jeruzaléma, chybí však zmínka o samotném dobytí města (srov. 2Kr 19,32nn).

2.3.2 Druhá část knihy (Iz 40-55), tzv. Deuteroizajáš, hovoří do kontextu babylónského exilu (586-538). V uvedených kapitolách se již neobjevuje postava proroka Izajáše známá z Iz 1-39. Vypjaté očekávání návratu do Judska (Iz 40,2; 48,20 aj.) výslovné odkazy na perského krále Kýra (44,28; 45,1) ukazuje spíše na období po roce 550 př. n. l., avšak ještě před rokem 539, kdy Kýros obsadil Babylón.

2.3.3 Ke konci roku 539 přebírají Peršané pod vedením Kýra vládu nad Babylónem. V následujícím roce je vydán tzv. Kýrův edikt umožňující obnovu lokálních svatyní a zřejmě i návrat vysídleného obyvatelstva. Hlavní proud v biblistice předpokládá, že kapitoly Iz 56-66 odrážejí zejména situaci po návratu vysídlenců zpět do Judska, přesnější datování je však předmětem diskuzí. Toto dobové pozadí vychází např. z odkazů na existenci (předpokládá se) obnoveného chrámu (Iz 56), kritičtější tón vůči vlastní komunitě bývá přisuzován rozčarování a těžkostem při obnovování života v Palestině.

2.4 Otázka vzniku knihy I. se jeví být neobyčejně složitou. Od názoru, že celou knihu sepsal prorok I. v 8. století se kritické bádání dostalo k představě dvou hlavních autorů: prorok I. v 8. století a anonymní prorok konce doby exilní a počátku doby poexilní (tzv. Deuteroizajáš). Od konce 19. století (B. Duhm) a v raném 20. století (K. Elliger) převládal názor předpokládající tři autory působící ve třech výše popsaných kontextech: Druhá polovina 8. stol. v Jeruzalémě – po roce 550 v Babylóně – po roce 538 opět v Jeruzalémě. O původní samostatnost jednotlivých částí I. (zejména třetí části knihy) se však po celou dobu 20. století vedly spory. Jednotlivé části knihy I. totiž obsahují texty, které nutně nezapadají do předpokládaného dobového kontextu. Např. u Protoizajáše jde o odkazy na Babylón (Iz 13) či poetické pasáže stylem připomínající Deuteroizajáše (Iz 35). U Tritoizajáše některé části připomínají rétoriku a témata proroků předexilních (např. v Iz 57,3-13 srov. Iz 57,3 a Oz 2,4; Iz 57,4-6 a Jr 2,20). Navzdory svérázu jednotlivých částí kniha vykazuje i jednotící rysy: Pro celek knihy je charakteristický obrat Svatý Izraele. Jeho 25 výskytů je rozloženo do všech tří částí knihy, mimo ni jej však nacházíme pouze šestkrát v celém SZ. Při pohledu na kanonický celek knihy je možné vnímat i jistou jednotu a celkovou kompozici (viz Literární charakteristiky knihy a její struktura níže).

Následující části knihy mohly existovat jako původně samostatné sbírky: Iz 1-12 (Vidění Izajáše, Iz 1,1) a sbírka slov proti národům v Iz 13-23. Dále narativní oddíl v Iz 36-39, který je zřejmou variantou k 2Kr 18,13-20,19 – často se předpokládá primát znění v Královských knihách, není však zcela jistý. Deuteroizajáš působí poměrně sevřeně a případné starší samostatné sbírky se v něm hledají hůře. První část (Iz 40-48) mluví o lidu jako o Izraeli či Jákobovi, od 49,14 se mluví spíše o Sijónu či Jeruzalému. Pro oddíl Deuteroizajáš jsou typické tzv. písně o služebníkovi Hospodinově (Iz 42,1-4; 49,1-6; 50,4-9; 52,13-53,12), které byly Duhmem považovány za původně samostatné písně. Za původní jádro Tritoizajáše pak bývají považovány kapitoly {Iz 60-62. V současné době se vznik celé kanonické knihy vysvětluje poexilní redakcí tradic proto- a deutero-izajášovských, která je patrná jednak u Protoizajáše a nejvíce v poslední části knihy (Tritoizajáš).

2.5. Literární charakteristiky knihy a její struktura:

2.5.1 Iz 1-39 Tzv. Protoizajáš

Iz 1-6 Prolog sestává z úvodu do knihy Izajáš (Iz 1-5) v jejím konečném tvaru. Zaměřuje se na kontrast mezi hříchem, zkažeností a vzpourou Judska a Izraele ve dnech proroka Izajáše (1,1-31; 2,6-4,1; 5,1-30) a mezi budoucím požehnaným věkem (2,1-5; 4,2-6). Hlavním rysem protibožské vzpoury je oslava člověka na úkor Hospodina, tato lidská povýšenost bude ponížena. To však nevede k uspokojivému závěru – Bůh není spokojen s pouhým ponížením a vyvrácením svého národa. Iz 6 je jakási přelomová kapitola obsahující povolání proroka. Dle některých komentátorů je zde vytvořena paralela mezi zkušeností proroka I. v této kapitole a zkušeností Božího lidu ve zbytku knihy: V Iz 6 je nejprve zjevena I.-ovi Hospodinova svatost (paralelně Izraeli v Iz 7-39), následuje očištění Izajáše ohněm a přijetí milosti (v případě Izraele je tomu v Iz 40-55), nakonec Izajáš obdrží poslání (podobně Izrael v Iz 56-66).

Iz 7-39 Hospodin a jeho lid: Asyrská zkouška Začátek i konec tohoto pododdílu představují asyrský test pro momentálního judského krále (Achaz, Chizkijáš), proto byla navržena struktura této části jako A-B-A' (Oswalt). Podstatou zkoušky je otázka, zda král důvěřuje v Hospodina, nebo zda spoléhá na pomoc okolních národů. Králové a lid často více či méně hledají pomoc u národů, Bůh je přesto vytrvale zachraňuje. Tuto strukturu můžeme znázornit následujícím způsobem:

A: Iz 7-12 Achaz nedůvěřuje Hospodinu, to má tragické důsledky, avšak naděje žije.

B: Iz 13-35 Proč nespoléhat na pronárody? Protože jsou pod Hospodinovým soudem. To je patrné ze sbírky výroků proti pronárodům (Iz 13-23, tzv. Kniha výnosů). Diskutabilní je označení Iz 24-27 jako Izajášova apokalypsa. Je však patrné, že téma soudu je zde patrné, že tento soud má kosmický charakter (Iz 24,17-23) a týká se kromě Izraele (Iz 24,1-12) i pronárodů (Iz 24,21; 27,1). Spoléhání na Egypt (Iz 30,1-7; 31,1-3), Asýrii (Iz 30,31-33; 31,8) či obecně národy (asyrského_cyklu_v_{Iz_28-32 Iz 30,27-30) a soud nad nimi v kontrastu s kýženým spoléháním na Hospodina je tématem i tzv. asyrského cyklu v {Iz 28-32. Závěr této části je kontrastním srovnáním soudu nad pronárody, zejména Edómem (Iz 34,1-4; 34,5-17) a návratem spasených na Sijón (Iz 35).

A': Iz 36-39 Achazův syn Chizkijáš podstupuje asyrský test podobně jako jeho otec. Ve zkoušce obstojí, neboť projeví důvěru v Hospodina při obléhání Jeruzaléma Asyřany. Při jiné příležitosti nepohrdne znamením záchrany od Hospodina (Iz 38,7-22, srov. Iz 7,10-17), avšak i on zaváhá (spoléháním na Babylón). Babylónský motiv připravuje přechod do druhé velké části knihy.

2.5.2 Iz 40-55 Tzv. Deuteroizajáš Struktura není zcela zřetelná a jednoznačná. Pro přehlednost je možné v druhé části knihy I. vymezit dva hlavní oddíly:

Jákobovsko-izraelská část (Iz 40-48): Adresátem je převážně Jákob-Izrael. Prolog k celému Deuteroizajášovi (40,1-11) obsahuje (nové) pověření proroka (analogicky s Iz 6) k zvěstování konce zajetí a návratu. Následující verše toto základní pověření rozvíjejí:

Iz 40,12-41,16 představuje polemiku s malomyslností adresátů poukázáním na Boží stvořitelskou moc a jeho neporovnatelnost (charakteristickou literární formou je zde rétorická otázka Kdopak...?, Kdo...?, Ke komu... apod., viz Iz 40,12.13.25; 41,2.4) zakončenou slovem útěchy, vyvolení a spásy pro služebníka Hospodinova, kterým je zde pozůstatek Izraele, červíček Jákobův (Iz 41,8-20).

Část Iz 41,21-42,13 je na počátku formulována jako spor s těmi, kteří si přisvojují autoritu, ale nejsou schopni předpovědět věci budoucí. S nimi kontrastuje postava Hospodinova služebníka, kterému bylo naopak slovo soudu svěřeno samotným Hospodinem (Iz 42,1-9), celou část zakončuje nová Hospodinova píseň (Iz 42,10-13).

Od Iz 42,14 začíná další polemická pasáž, ve které se postupně odkrývá selhání Hospodinova služebníka – Izraele, kterého postihl soud a trest. V Iz 43,1-44,23 však zaznívá opět série spíše útěšných slov Hospodina k jeho služebníkovi Izraeli/Jákobovi – navzdory svému selhání, slepotě a hluchotě z něj Hospodin stvoří nový lid. Toto nové stvoření svými rysy odkazuje k motivům vyvedení (viz exodus) Izraele z Egypta (Iz 43,16-21).

V Iz 44,24-48,22 se pak pozornost soustředí nejvíce na perského krále Kýra. Deuteroizajáš jej představuje jako Hospodinem pomazaného služebníka, který byl Bohem vyvolen k úkolu osvobodit Boží lid. Jím zapříčiněný pád Babylóna umožňuje Izraeli prchnout od Kaldejců (Iz 48,20), obnovit Jeruzalém a znovu založit chrám (Iz 44,28).

Iz 49-55 Sijónsko-jeruzalémská část: V úvodu této části se opět setkáváme se zpěvem Hospodinova služebníka vyvoleného od nitra matky. Identita postavy kolísá mezi národem (Izrael, Iz 49,3) a jednotlivcem (Iz 49,5-6). Poslání služebníka je zaměřeno nejen na Izrael – má být i světlem národům (Iz 49,6). V následujícím textu převládá útěšný tón ujišťující Sijón o stálosti Hospodinova pouta k Božímu lidu (Iz 49,15; 50,1; 51,1.17 aj.). Sijón-Jeruzalém bude po své obnově připomínat zahradu Eden (51,3). Musí však opustit svůj exil (52,11).

Před koncem oddílu Deuteroizajáš se ještě jednou setkáváme s postavou služebníka, tentokrát jde o známý oddíl trpícího služebníka Hospodinova v Iz 52,13-12, kterého se ujímá sám Hospodin. Vzápětí následuje zpěv o obnově Hospodinovy nevěsty (Iz 54) – zřejmě Sijónu.

Deuteroizajáš je uzavřen epilogem (Iz 55,6-13). Ten, podobně jako prolog Iz 40,8), klade důraz na jedinečnou povahu Božího slova (Iz 55,11).

2.5.3 Iz 56-66 Tzv. Tritoizajáš

První část tohoto oddílu (Iz 56-59) začíná výzvou k zachovávání práva, což přinese odměnu i v kultu marginalizovaným skupinám (kleštěnci a cizinci). Na rozdíl od Deuteroizajáše a podobněji vzhledem k Protoizajášovi se zde opět poukazuje na nepravosti Božího lidu, kterému však přes všechny jeho hříchy Hospodin chystá záchranu a novou smlouvu (Iz 59,21).

Druhá část (Iz 60-62) je považována za střed Tritoizajáše. Začíná zvěstováním Hospodinovy slávy přicházející k Jeruzalému se kterou se bude pojit i sláva města mezi ostatními národy (Iz 60). Řeč v ich-formě v Iz 61,1-3 obsahuje ohlášení spásy a připomíná písně o Hospodinově služebníkovi v předchozí části knihy I., podobně jako Deuteroizajáše připomíná ohlášení příchodu Hospodinovy spásy v Iz 62. Ke konci Tritoizajáše se střídají líčení Hospodinovy odplaty (Iz 63,1-6 a vyjádření zvláštního otcovského vztahu Boha a jeho lidu Iz 63,7-64,11. V Iz 65 je vyjádřeno napětí ohledně identity Božího lidu – jedná se stále o Jákobovo potomstvo (Iz 65,9) a nově stvoření Jeruzalém (Iz 65,18), avšak jsou z něj vyděleni ti, kdo na Hospodina zapomínají (Iz 65,2-7).

2.6 Teologická témata knihy I.: Teologická pestrost knihy je patrná již z výše nastíněné struktury a přehledu celého spisu. V souvislosti s otázkami po vzniku kanonické knihy I. v dnešní podobě jsme zároveň zmínili jedinečnost výrazu Svatý Izraele, který je jednotícím prvkem celé knihy v její členitosti. Spis jako celek skutečně působí silně teocentricky – za všech okolností jde v první řadě právě o Svatého Boha. Hospodinova svatost (tedy jinakost, nedotknutelnost, transcendence, kultická i etická dokonalost, majestát) je jeho základním rysem, podle něhož je jednoznačně určen a rozpoznán – příznačně rovnou samotným prorokem při jeho povolání (Iz 6).

Zároveň v pojetí knihy I. je tato Hospodinova svatost nerozlučně (až stereotypně) spojena s Božím lidem – Hospodin je Svatý Izraele. Teocentričnost, svatost a vztah k Izraeli pak představují základní prvky napětí v celém spisu a jsou přítomny snad v každém dalším teologickém motivu přítomném v knize I. Hospodinova svatost je to, nač jeho lid naráží ve svém odcizení se Bohu (Iz 1,4) a ve své nedůvěře (Iz 31,1). Od toho se pak odvíjí neobyčejně silně podané téma soudu nad Božím lidem, který svého Boha odvrhl. Hospodinovy soudy mají způsobit odvrácení se od model a obrácení k Svatému Izraele (Iz 17,7). Soud pak nebude posledním slovem Hospodina vůči Izraeli – tak Svatý Izraele bude zároveň spásou (ješa`) Sijónu (Iz 12,2.6).

Nejsilněji je zvěstování spásy přítomné u Deuteroizajáše. Pozůstatek Izraele v exilu je opakovaně ujišťován o Hospodinově pomoci a ohledně spásných plánů Svatého Izraele (Iz 41,14; 43,1-7). Významným nástrojem záchrany je podle I. mesiášská postava (viz mesiáš). Ta je líčena u Protoizajáše jako božskými vlastnostmi obdařené dítě – dědic Davidova trůnu (Iz 9,1-6), královská postava nastolující rajské poměry mezi lidmi i pro celé stvoření (Iz 11,1-10). U Deuteroizajáše je Hospodinovým vyvoleným nástrojem v oblasti politické perský (!) král Kýros (Iz 43,28; 45,1-7), který v mnohém přebírá tradiční úlohu a privilegované postavení izraelských a judských králů. Zároveň se v této části spisu setkáváme s jedinečnými zpěvy služebníka Hospodinova, které vrcholí v obraze jeho zástupného utrpení přinášejícího ospravedlnění a tedy záchranu ostatním. Dle jiných míst knihy I. však spásu (i v její kosmické dimenzi) přináší bezprostředně Hospodin (např. Iz 25,1-12).

I., stejně jako ostatní proroci, pracuje s obrazy známými z knihy Exodus: Obnovené shromáždění Sijónu bude vyznačovat z Exodu známý kouřový a ohnivý sloup(Iz 4,5), samotné putování navrátilců zpět na Sijón je podáno jako triumfální opakování exodu (Iz 35,1-10), podobně jako při putování pustinou i nyní bude Hospodin o svůj lid pečovat (Iz 48,20-22, srov. Ex 17,1-7), objevuje se i motiv přechodu přes moře (Iz 51,9-11, srov. Ex 14-15).

Nápadným literárně teologickým motivem knihy je důraz na stvoření. Sloveso br', stvořit, se ve Starém zákoně nejčastěji vyskytuje právě u proroka I. Většina výskytů br' je soustředěna do druhé části knihy (Deuteroizajáš). V knize jsou s odkazem na Boží stvoření užity i další výrazy: jc`, učinit, či `sh, udělat (společně se vyskytují např. v Iz 27,11; 29,16), všechny tři výrazy pak např. v Iz 43,7. Svatý Izraele je zároveň tvůrce Izraele a stvořitel světa. Jako stvořitel zná a ovládá věci minulé, budoucí i přítomné. Jako stvořitel světa ovládá i běh dějin, velké a mocné národy i jejich krále (Kýros), k potrestání či záchraně svého lidu (Iz 45,11-13). Z pochopení Hospodina jako stvořitele I-ovi vyplývá Hospodinova neporovnatelnost ve vztahu k případným jiným božstvům (Iz 45,18). Ta jsou přítomna maximálně na rovině poeticko-mytologických obrazů (Iz 51,9), v podstatě si ale Hospodin v díle I. osobuje absolutní stvořitelskou odpovědnost za vše ve světě, byť se jednalo o tak negativní aspekty stvoření, jakými jsou temnota či dokonce zlo (Iz 45,7). Z tohoto pohledu I. je pak nesmyslné vzhlížet s jakýmkoli očekáváním k čemukoli stvořenému, tím méně k lidskému dílu – veškeré očekávání se má orientovat k Hospodinu (Iz 17,7; 57,13-19).

Velkou pozornost věnuje celá kniha I. ve všech svých částech ostatním národům. Ve vidění výslovně připsaném proroku I. je Sijón středem, ke kterému proudí národy, aby poznali Boha (Iz 2,1-4). Avšak národy jsou zároveň vojenskou hrozbou (Iz 7; 36-39 a jinde), představují falešnou naději, kterou je Izrael odváděn od spoléhání na svého Svatého (Egypt v Iz 31,1). Sice je Hospodin používá jako prostředek soudu nad svým lidem (Egypt a Asýrie v Iz 7,18-25), tyto národy však budou samy trestány za svou krutost, povýšenost a pohrdání Hospodinem (celý oddíl výnosů proti národům v Iz 13-23, zvláštní pozornost je věnována zde i jinde Babylónu (viz např. Iz 47,1-5). Avšak Hospodin se dá poznat národům přímo v jejich středu a také jim bude určena Hospodinova záchrana, byť se jednalo o tradiční nepřátele jeho lidu (opět Egypt a Asýrie, viz Iz 19,16-25). Národy se proto obrátí, budou činit pokání a uznají jedinečnost Svatého Boha Izraele (Iz 60,14). Svou roli při tomto sehraje opět Hospodinův služebník, jehož úkolem je být světlem pronárodům (42,6; 49,1-6); zástupné utrpení služebníka platí i jiným národům (Iz 52,15).

3. Postava proroka Izajáše: Prorok I. je postava vystupující v první části stejnojmenné knihy (Iz 1-39). Nadpisek kanonické knihy (Iz 1,1) jeho působení zařazuje do doby judských králů Uzijáše (zřejmě ke konci jeho vlády), Jótama, Achaza a Chizkijáše – tedy do druhé poloviny 8. stol. př. n. l. Postava proroka Izajáše přímo vystupuje v epizodě z dnů krále Achaza (Iz 7,1-17), ve které prorok krále povzbuzuje a posléze i napomíná v situaci syrsko-efrajimské krize. Je zde zmínka také o prorokově synu Šearjašúbovi (Pozůstatek se vrátí) (Iz 7,3). Zřejmě o Izajášovi se mluví také v Iz 8,1-4 v souvislosti s narozením jeho dalšího syna, opět se symbolickým jménem mahér-šálál-cháš-baz (Rychle za kořistí spěchá lupič). Další výslovné uvedení postavy I. se nachází v Iz 20, kde prorokova nahota představuje nahotu egyptských zajatců po předpovídané porážce Egypta od Asýrie. Nejvíce prostoru dostává postava proroka I. v Iz 36-39. V tomto vyprávění vystupuje I. na podporu krále Chizikjáše při obléhání Jeruzaléma vojskem asyrského Sancheríba (Iz 36-37), dále ve chvíli Chizkijášovy nemoci (Iz 38). I. zde rovněž napomíná Chizkijáše v souvislosti s přijetím babylónského poselství krále Meródak-baladána a předpovídá vyplenění a vysídlení Jeruzaléma Babylóňany (Iz 39). Postava I. je implikována rovněž v textech odkazujících do kontextu 8. stol. jako Iz 6 (povolání proroka), Iz 22,15-25 (Šebna a Eljakím), kde však prorok není výslovně jmenován. S postavou Izajáše se setkáváme v paralelních textech v Knihách Královských a Paralipomenon (2Kr 18-20; 2Pa 32,20). 2Pa 26,22 uvádí Izajáše, syna Amósova jako autora jakési sbírky Uzijášových příběhů, 2Pa 32,32 pak mluví o spisu Vidění proroka Izajáše zapsaném v Knize izraelských a judských králů.

Prorok I. je také uveden jako příjemce vidění, slov a výnosů v knize I.: Iz 1,1; 2,1; 13,1. Zařazení nadpisku Iz 1,1 asociuje proroka I. s celým kanonickým spisem.