Judsko, judský
heslo: Judsko, judský
autor: Dušek Jan
předcházející odkazové heslo: Judovci
předcházející heslo: Judova epištola
následující heslo: Julie
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. jehúdá, řec. iúdaia, kral. Judstvo, zeměpisné pojmenování, které nejprve označovalo hornatou oblast se stržemi ohraničenou na severu Betlémem a na jihu Chebrónem. Je možné, že hebr. 'erec jehúdá původně mělo význam země se stržemi
a posléze se z něj stalo jméno kmene vzniklého z klanů okolo roku 1000 př. n. l. Eponymním předkem J. se stal Juda, syn Jákobův. Kálebovci sídlili v území severně od Chebrónu a severně od Beer-šeby (Joz 15,13-19; Sd 1,20; 1Pa 2,42-50) a patřili do čeledi Kenazejců (Nu 32,12; Joz 14,6.14; 15,17; Sd 1,13; 3,9.11; 1Pa 4,13), kteří byli příbuzní edómských kmenů (Gn 36,11.15; 1Pa 1,36). Jiný kenazejský rod, rod Otníelův, sídlil v Debíru (Joz 15,16-19; Sd 1,12-15), jihozápadně od Chebrónu. Jiné kenazejské rody, zejména rod Jerachmeelův, zřejmě delší dobu žily polonomádským způsobem v Negevu, kde sousedili s Kénijci, jejichž některé rodiny sídlily jihovýchodně od Chebrónu (Sd 1,16; srov. 1S 30,29). Na severu J. byl Betlém centrem okresu Efrata. Sňatek Káleba a Efraty (1Pa 2,24), který ovlivnil oblast Tekóy jižně od Betléma, dokládá smíšené efratejské a kálebské obyvatelstvo v oblasti mezi Betlémem a Chebrónem. David, narozený v Betlémě a spřízněný s Kálebovci skrze své ženy Abígajil z Karmelu (1S 25,39-42) a Achínoam z Jizreelu (1S 25,43; srov. Joz 15,55n., 1S 25,3), mohl sjednotit jednotlivé rody, zformovat kmen Juda a stát se j. králem (2S 2,2-4). Tehdy se poprvé v SZ objevuje výraz dům judský
(2S 2,2-4), který nahrazuje Davidovo Chebrónské království. Z toho je patrné, že J. nebylo součástí federace dvanácti izraelských kmenů, a proto je Debořina píseň (Sd 5) nezmiňuje.
Nástup Davida na izraelský trůn nevedl k fúzi Judska a Izraele, jistý rozdíl přetrvával (2S 5,5; 11,11; 19,41-44; 24,1.9; 1Kr 1,35; 4,7-19) a je potvrzen událostmi jako Abšalómova (2S 15-18) a Šebova (2S 20,1-22) vzpoura; obě vzpoury byly podpořeny lidmi z Izraele (2S 15,2.6.10.13; 18,6n.; 20,1n.). I proto po Šalomounově smrti (1Kr 12) zůstalo J. věrné rodu Davidovu. Ačkoli Jeruzalém nebyl obydlen ani Judejci ani Izraelci, brzy se stal hlavním městem J., protože zde sídlil král, jeho dvůr a jeho úředníci. Rozdíl mezi J. a Jeruzalémem přetrvával snad do 9. stol. př. n. l., ale možná i později, jak je patrné z 2Kr 11,20, kde se rozlišuje mezi lidem země a obyvateli Jeruzaléma. Hranice J. popsané v Joz 15,1-12.20 a j. lokality podle Joz 15,21-61 jsou pravděpodobně z doby Chizkijáše nebo Jóšijáše. Tento seznam je nicméně výsledkem redaktrorské práce a jeho původní forma mohla pocházet z dřívější doby.
Historický rozdíl mezi J. a Izraelem nezmizel ani v době, kdy obyvatelé Izraele prchali do J. před asyrskou okupací. V J. byli tito uprchlíci považováni za gérím cizince
, kterým legislativní texty v Dt věnují zvláštní pozornost. Rozšíření autority j. krále Jóšijáše na část bývalého severního izraelského království (2Kr 23,15-20; 2Pa 34,6n.) netrvalo dostatečně dlouho na to, aby se smazal rozdíl mezi J. a Izraelem. Navzdory exilu a míšení obyvatel v 8., 7. a 6. stol. př. n. l. si j. provincie v době perské stále zachovávala odlišnost od samařské provincie. V době perské termín jehúdá označoval území, kam se vrátili Judejci z Babylónie. Jednalo se jen o Jeruzalém a jeho nejbližší okolí. Později, v době helénistické, kdy se obyvatelé Samaří účastnili boje proti j. povstalcům na straně Seleukovců (1Ma 3,10) a po zničení samařského chrámu Janem Hyrkánem roku 128 př. n. l. (JosFl, Ant 13,256), došlo k definitivnímu rozdělení mezi J. a Samaří. Po hasmonejských válkách je možné hovořit o J. ve smyslu j. království, stejně jako v době herodovské (srov. L 1,5). Po židovské válce nesou Vespasiánovy mince nápis Iudaea capta. V evangeliích je jméno J. chápáno v opozici k Samařsku a Galileji (Mt 2,5 atd.).