Egypt

heslo: Egypt

autor: Bič Miloš    
       
předcházející heslo: Eglón        
následující heslo: Ehúd

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. Země

Egypt (hebr. micrajim – duál, protože šlo o Horní a Dolní E.) byl od pradávna odloučen od ostatního světa na západě Libyjskou pouští a na východě pouští Arabskou. Na severu tvoří hranici země Středozemní moře, takže jenom poříčím Nilu k jihu bylo dáno spojení k jiným kmenům a národům, které však stály na mnohem nižší kulturní úrovni. V povodí Nilu se tak zrodila jedna z nejstarších a nejsvéráznějších civilizací světa, která už ve starověku vzbuzovala obdiv a úžas

cizinců. Za všechny jmenujme jen řeckého historika Hérodota z 5. st. př. n. l. a druhou knihu jeho Dějin.

2. Nil

Už Hérodotos označil Egypt výstižně jako dar Nilu. I dnes ještě se téměř celý život země soustřeďuje do povodí této řeky, zatímco téměř 95% území jsou pouště. Svými každoročními záplavami po letních tropických lijavcích připlavil Nil i takové množství úrodné prsti, že jím zavlažená půda poskytuje až tři úrody

ročně. Na záplavách Nilu závisely životní podmínky celé země. Proto

ve starém Egyptě začal rok prvním dnem prvního měsíce záplavy. Rok se pak dělil na tři období po čtyřech měsících: záplava, pučení a žně. Od září hladina Nilu zase klesala. Ačkoli Egypťané uctívali množství bohů, kupodivu řeku Nil nezbožštili. To učinili teprve Řekové.

3. Egyptští bohové

Starověký Egypt vznikl spojením dvou původně na sobě nezávislých států, Horního a Dolního Egypta, a ty zase sloučením menších předhistorických celků. Přitom měl každý kraj své bohy, i každé město a každá svatyně. Nutně docházelo ke splývání různých bohů a vzniku trojic otec – matka – syn. Podle postavení svatyně ve společenském životě vliv místního božstva vzrůstal nebo

upadal. V historických dobách je doloženo jak postupné sbližování božstev a jejich splývání, tak i jejich štěpení na různá samostatná božstva. Každá významnější svatyně egyptská měla svůj vlastní pantheon a nikomu nevadilo, že bůh, který v jedné svatyni zaujímal čestné postavení, jinde se dostal na podružnější místo. Tak např. ve Vésetu stál v čele bohů Amun (Amón), v Jébu (Elefantíné) Chnum, a v Mennoferu Ptah. Pro Egyptské náboženské myšlení je příznačný synkretismus schopný sjednotit a stmelit nejrůznější prvky. Tak např. jeden text z Nové říše (níže 5) prohlašuje: Všichni bohové jsou jen tři: Amun, Ré a Ptah... Je jediný, Amun, Ré a Ptah, dohromady tři...Amun je jeho jméno, Ré jeho tvář a Ptah jeho tělo. Je to jistá obdoba křesťanské božské Trojice. Egyptské náboženské myšlení však dospělo místy až k pantheismu. Např. vésetský Amun se v Nové říši, kdy Véset bylo hlavním městem celé země, z původně málo významného božstva stal nejvyšším zemským bohem, který prostupoval a ovládal celý svět: Ty jsi nebe, ty jsi země, ty jsi podsvětí, ty jsi voda, ty jsi vzduch mezi tím vším. Avšak lid byl prakticky oddán polytheismu.

4. Božní králové

Neméně důležité, ba někdy i důležitější místo nežli sami bohové zaujímali v myšlení starého Egypta božní králové. Výrazem božný, v novodobé češtině neobvyklým, doloženým u Husa a také ještě u Palackého, označujeme představu o soupodstatnosti faraóna s božstvem, ať to byl Hór nebo Ré. Nejde tu o faraónovu zbožnost, nýbrž o jeho jedinečný vztah k božstvu, který se projeví tím, že se bůh vtělí do člověka-krále nebo že s člověkem-královnou zplodí syna, následovníka trůnu. Božnost dávných faraónů stála v popředí náboženského myšlení starých Egypťanů. Průběhem tisíciletí tu ovšem docházelo k nikoli bezvýznamným proměnám. První čtyři dynastie měli faraóna za vtěleného Hóra, boha nebe, slunce a světla, vládce Egypta. Hór byl z nejstarších a nejvýznamnějších bohů. Stal se bohem celého světa a faraón byl povolán k tomu, aby ovládl celý svět, ba byl přímo pokládán za stvořitele světa mocí božské síly Hórovy, která v něm byla. S nástupem 5. dynastie (přibližně od 2450 př. n. l.) dochází ke změně. Praotcem bohů byl prohlášen sluneční bůh Ré, který časem na sebe strhl vlastnosti a vliv ostatních slunečních božstev. V podobě vládnoucího faraóna přistupoval ke královně, aby s ní zplodil svého milého syna. Faraón přestal být vtěleným bohem a stal se božím synem. Zachovává si přirozeně se svým božským otcem stejnou podstatu, ale vystupuje vedle něho samostatně. Na nebi vládl Ré, na zemi jeho milý syn, faraón. S otcem splynul v jedno jen za zvláštních okolností, např. při zplození syna. Naproti tomu splynul ve smrti s Usírem, vládcem podsvětí, ale současně vstoupil i na nebe mezi bohy. Kněží dovedli vysvětlit, že současně splynuli v jedno i Ré s Usírem ve všebohu Atumovi.

5. Dějiny

Do složitých dějin Egypta zahrnujících celá tři tisíciletí před Kr. se pokusil vnést jako první jakýsi přehled egyptský kněz Manehto (řec. Manethó, kolem r. 280 př. n. l.). Zařadil všechny panovníky od prvního historického Meniho (Meneje, kolem 3000 př. n. l.) po ovládnutí Egypta Alexandrem Velikým (332 př. n. l.) do 31 dynastií. Tímto označením nemínil pokrevně spřízněné rody, nýbrž skupiny vladařů pocházejících z jednoho kraje a vládnoucích případně i současně. V minulém století dal egyptolog R. Lepsius podnět k rozdělení egyptských dějin do tří epoch: starou, střední a novou říši. Dnes mezi ně vkládáme tři mezidobí zmatků a bezvládí a doplňujeme po mezidobí následujícím po Nové říši dobu pozdní (s perskou nadvládou od r. 525 př. n. l.) a období helénistické (od Alexandra Velikého, 332 a.), římské (30 př. n. l.- 395 n. l.) a byzantské (395 – 640 n. l.). Následuje vláda arabská (podnes). Faraónové byli až na výjimky velikými dobyvateli. Uvádíme z nejvýznamnějších faraónů: Džosera (3.dynastie), který mimo Horní a Dolní Egypt ovládal i tyrkysové a malachitové doly na Sínaji a zanechal po sobě tzv. stupňovitou pyramídu u Sákkáry. Za Snofrua ze 4. dynastie měl Egypt čilý námořní styk s Fénicií. Jeho nástupci Chufu, Chafré, Menkauré byli staviteli tří největších pyramíd u Gízy poblíž dnešní Káhiry. Kolem r. 2100 př. n. l. upadá moc Staré říše, nastává první mezidobí zmatků, z něhož zemi vymaňují teprve faraónové 12. dynastie koncem 2. tisíciletí. Kolem r. 1650 a. vpadají do země předoasijští Hyksósové a dochází na sto let k druhému mezidobí. Kolem 1544 př. n. l. vytváří Novou říši 18.dynastie. Z ní vzešla i veliká královna Hatšepsut a největší Egyptský dobyvatel Tutmóse III., které do přilehlých asijských oblastí vojensky vpadl a pronikl až k Eufratu. Navíc obsadil Núbii až ke 4. peřejím Nilu. Země vyčerpaná válkami se konečně dočkala míru a blahobytu za Amenhotepa III. (kolem 1400 př. n. l.). Jeho syn Amenhotep IV. – Achnaton vstoupil do dějin jako náboženský reformátor (Tell el Amarna). Svými reformami si znepřátelil vésetské kněžstvo, které za jeho nástupců jeho reformní dílo zničilo. Achnatonovou manželkou byla sličná Nefertiti. Nástupem mocných faraónů 19. dynastie dosáhl Egypt vrcholů své moci. Jmenujme jen Setehiho, Ramesse II. a Merenptaha. Z 20. dynastie měl zvláště Ramesse III. těžké starosti s tzv. mořskými národy a za jeho nástupců se všechno schyluje k třetímu mezidobí od r. 1080 př. n. l. za vlády Libyjců, které v 8.st. vystřídali Núbijci. Zvenčí však zasahují do egyptských poměrů nejprve Asýrie, později Persie a posléze Makedonie. Ještě jednou se Egypt vzchopil za vlády Ptolemaiovců, aby za vlády královny Kleopatry VII. r.30 př. n. l. podlehl Římanům a svobody už nenabyl.

6. Egypt a Izrael

S Egyptem, protipólem Palestiny (výše 3.), se Izrael konfrontoval již tradicemi o svých praotcích. V knize Genesis se vypráví o tom, jak Abram -Abraham, ačkoli vyšel z mezopotámského Cháranu (Gn 12,4) a prošel celou zemi Kenaánskou (v.5), nakonec v době hladu sestoupil do Egypta jako host (v. 10). Později tam sestoupil Jákob se svým rodem (Gn 46) za svým synem Josefem (Josef 1). Zmínka o stavbě měst Pitom a Raamses (Ex 1,11) izraelskými otroky bývá vztahována k době Ramese II. Velikého, tedy do 13. st. př. n. l. Nástupce Ramessův zanechal na památku svého vítězného tažení do přilehlých předoasijských oblastí nápis, v němž uvádí, že zničil Izraele (kolem r. 1200 př. n. l.). Egypt občas poskytoval i útočiště různým uprchlíkům z Izraele, např. Jarobeámovi, prvnímu králi severních kmenů izraelských (1Kr 11,40). Proti sílícímu tlaku asyrskému a potom i babylónskému v následujících staletích Egypt nepřestával podněcovat Izraele a Judu ke vzpourám proti východnímu nepříteli, ale slibovanou pomoc jim neposkytl. Pro Asyřany byl Egypt nejvýš nalomená třtinová hůl (2Kr 18,21). Král Jóšijáš se jí chtěl vzepřít, ale padl u Megida (2Kr 23,29). Když babylónský král Nebúkadnesar r. 597/6 př. n. l. zvítězil nad Judou, část Judejců se vzbouřila a zavraždila jím dosazeného správce Gedaljáše a prchla ze strachu před Babylóňany do Egypta a odvlekla s sebou i proroka Jeremiáše (sr. Jr 41-44). Pro Izraelce byl Egypt místem, kam se sestupovalo, jeho obydlená část byla rovinou, vláhu ji přinášela nilská voda zdola, což samo o sobě bylo podezřelé těm, kdy mohli a museli počítat s deštěm shůry.

7. Egyptská moudrost

Faraónové ve všech dobách vyžadovali pro sebe božské pocty, ale nesmíme proto přehlížet význam i jiných představitelů lidu. Na prvém místě to platí o mudrcích. Těšili se pro svou moudrost takové úctě, že byli zařazováni mezi bohy. Např. Imhotep, který se proslavil i jako stavitel Džóserovy pyramidy (viz výše 6.), byl posléze prohlášen za syna boha Ptaha. Druhým zbožštělým mudrcem byl vésetský Amenhotep, který žil za Amenhotepa III. Za 18. dynastie, uctívaný ještě za Ptolemaiovců. Jestliže i Bible chválí Šalomouna, že jeho moudrost převýšila moudrost všech synů dávnověku i všechnu moudrost egyptskou (1Kr 4,10), pak tím nepřímo hodnotí i mimořádnost egyptské moudrosti. Řekové označovali mudrce jako /gprofétai, tedy věštce (nejde o sz proroky) Egyptští věštci předkládali svou životní moudrost. A tu můžeme zčásti obdivovat ještě i dnes. Je přirozené nebo aspoň pravděpodobné, že na její vliv narážíme i ve SZ, např. Slova moudrých v Př 22,17-24,22 vykazují nápadnou příbuznost s egyptskou moudrostí Amenhotepovou, jejíž vznik různí badatelé kladou do rozmezí let 1000-500 př. n. l.

8. Židovská diaspora v Egyptě

Jako židy označujeme především potomky Judejců, kteří se vrátili ze zajetí babylónského (sr. např. něm. označení Juda – Jude). Patrně do starší doby nás svým původem vede zvláštní židovská vojenská kolonie až na jižních hranicích Egypta u prvních nilských peřejí. Patrně vznikla z židovských

žoldnéřů v 6. st. př. n. l. Sami se ve svých dochovaných písemnostech označovali aramejsky jako jehúdájé, tj. Judejci nebo židé (nikoli Izraelci). Měli i svůj chrám v Jébu (Elefantis). Perský král Kambudžija (řecky Kambýsés) při svém vpádu do Egypta r. 525 př. n. l. . tento chrám ušetřil, ačkoli okolní egyptské chrámy zničil. Vyvolal tím napětí mezi Egypťany a kolonisty, které vyvrcholilo, když perský král Dárajaváhuš II. (Dareios II.) upravil židům velikonoční slavnost beránka. Egypťané jako ctitelé beraního boha Chnumeva (viz výše 3.) r. 410 židům chrám zbořili a došlo k pogromu. Přeživší židé se písemně obrátili do Jeruzaléma o povolení k obnově chrámu, ale obnoven už nebyl. Zachoval se jen aramejsky psaný archiv o jednání. Ve 2. st. př. n. l. měli židé jiné duchovní středisko, dokonce také s vlastním chrámem v Leontopoli. Tato diaspora vznikla za pronásledování židů syrským králem Antiochem IV. Epifanem (175 – 164 př. n. l.). Byl zničen r. 73. V helénistické době se středisko židovské diaspory v Egyptě přesunulo do královského města Alexandria. V tomto milionovém městě byly dvě z jeho pěti městských čtvrtí převážně židovské. Středisky duchovního života místních židů se staly synagógy. Protože valná část diaspory už neovládala hebrejštinu, přistoupili egyptští židé asi ve 3. st. př. n. l. k překladu starozákonních knih do řečtiny. Tak vznikla Septuaginta. Současně vznikaly i další posvátné knihy, apokryfy, které však palestinské židovstvo nepřijalo. V 1. st. působil v Alexandrii i filozof Filón Alexandrijský (výše 3.), zastánce platónského dualismu. Svým úsilím uvést v soulad židovskou zbožnost a řeckou moudrost ukázal cestu i křesťanským apologetům od 2. st.

9. Egyptské křesťanství

Už NZ ví, že mezitím přišel do Efezu žid jménem Apollos, původem z Alexandrie (Sk 18,24). Tedy už v polovině 1. st. proniklo křesťanství do Egypta. Viz Alexandrie.