Spor

heslo: spor

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: spolehlivý        
následující heslo: správce

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kral. většinou rozepře; hebr. rív; řec. krisis, krinó, zétéma aj. viz níže; okrajově i pro spor ve smyslu jeho násilného řešení (hebr. mádón; řec. maché, jindy je maché expresivním vyjádřením pro s., např. Př 17,1). V SZ jde většinou o soudní s., často i v přeneseném smyslu k vyjádření napětí ve vztahu mezi člověkem a Bohem či mezi lidmi, zosobněnému lidským hříchem a odcizením (vina). Jestliže pojem a obraz soudu vyjadřoval Boží svrchovanost v posouzení lidských činů, životů a dějin, je v obrazu s. zahrnuta i odpovědnost druhé strany a problémy jejich vzájemného vztahu.

Pro mezilidské s. v Izraeli byli ustanoveni soudci (Dt 16,18), Př 17,14 varuje před otvíráním sporů (zde je s. totéž co svár), a před soud měli vést jen spory z vážných důvodů (Př 3,10). Jestliže někdo vede s., když se postí, je to špatné svědectví pro celou jejich rituální zbožnost (Iz 58,4), nárůst s. je příznakem krize celé společnosti. S. je většinou vyvolán tlakem hněvu (Př 30,33). Abšalómova špatnost spočívala mj. v tom, že těm, kdo přicházeli k soudu před králem, sliboval, že jako král rozsoudí s. v jejich prospěch (2S 15,2n). Zato k spravedlivému rozřešení s. patřil i postih, spočívající v tom, že ten, jenž byl uznán vinným, musel vytrpět trest odpovídající tomu, co chtěl způsobit svému protivníkovi (Dt 19,17; srv. Př 22,23). Hospodin také zasáhl do sporu Jiftácha s Amónovci.

Z hlediska římských úřadů se spory o Ježíšovo mesiášství jevily jako s. o náboženství (Sk 25,19). S. mezi stoupenci Ježíše Krista se nemají řešit před pohanskými soudy (1K 6,1; srv. 1K 1,11). Obecně se předpokládalo, že přísaha jedné ze stran nebo svědka může s. ukončit (Žd 6,16). S. (řec. filoneikia) mezi Ježíšovými žáky o to, kdo je z nich nejvýznamnější, prohlašuje Ježíš za jejich nedostatek (L 22,24-27).

Zásadní teologický dosah mají výroky o Hospodinově s. Garantem spravedlnosti, a tedy nejvyšším arbitrem každého s. je v kulturách starověkého Orientu (nejvyšší) bůh. Proto je možné se k němu v nářku obracet, pokud člověk trpí nespravedlností a nemá zastání (Ž 9,4; 35,1.23 aj.). K Hospodinu se odvolal David ve svém sporu se Saulem (1S 24,16), Nehemjáš vedl spor s těmi, kdo nedbali o chrám (Neh 13,11-17) Izajáš jménem Hospodinovým zahájil soud se staršími a velmoži svého lidu (Iz 3,13-15). V takovém sporu nemají obžalovaní izraelští nic navíc před pohany (Iz 3,13-14; Mi 6). Zato pohanský bůh Baal se sám obhájit neumí (Sd 6,31n). K Hospodinu se může ve sporu s lidem odvolat i prorok (Iz 50,5-9; LXX krinó). Kdo chce vést s. s Hospodinem, zděsí se, až on z nebe zaburácí (1S 2,10). S Hospodinem nemůže člověk vést spor jako žalující (Jb 9,3). Přesto se v pozdější židovské tradici objevuje motiv s. a vyjednávání s Hospodinem. Někdy to vypadá jako rouhání, ale v podstatě jde o výraz zkušenosti, že Bůh reaguje na modlitby a není osudovou silou. Základním modelem takového vyjednávání je Abraham smlouvající o záchranu Sodomy pro deset spravedlivých v Gn 18,16-33.

Známý je Izajášův obraz s. Hospodina s jeho nevěrným lidem podaný jako s. jeho Milého s vinicí, kterou s láskou založil, ale ona vydala pláňata (Iz 5,1-7). Cíl Božího soudu je však omilostnění: Hospodin nepovede stále s. se svým lidem (Ž 103,9; LXX orgizomai). Viz soud.