Právo

heslo: právo

autor: Chalupa Petr    
       
předcházející heslo: právník        
následující heslo: pravý

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. mnoho výrazů, např. od slovesa j-š-r nebo š-p-t, řec. dikaióma, exúsia. Pojmem právo se označuje soubor právních předpisů, které uspořádávají soužití v lidské společnosti. Cílem je respektování svobody jednotlivce a ochrana pokojného soužití ve společnosti. Závazné právní předpisy může stanovit pouze autorita, zákonodárce. Právo se však rovněž může vyvíjet na základě soužití rovnoprávných osob. Pak nemusí být vyhlašováno (zvykové právo). Ve starověku se lidé považovali za bytosti odpovědné bohům. Jestliže pak jednotlivec porušil bohy stanovený řád světa, mohlo to vyvolat tresty, které postihly celou společnost. Proto bohové vyvolili krále, kteří byli odpovědní za dodržování spravedlnosti a ochranu společnosti. Vládcové tedy stanovovali členům společnosti obecně uznávané právní závazky.

Starozákonní právo je třeba vnímat v rámci práva platného ve starověkém Orientu. Přesto však lze hovořit o svébytné starozákonní právní kultuře, a to na základě dějin vzniku, sociálních a náboženských zvláštností. Sz. právo se vyznačuje kontinuitou s různými formami společnosti. Teologicky bylo odůvodněno vyprávěním o událostech na hoře Sínaj/Choréb. Zároveň bylo uspořádáno, takže je možné rozeznat základní ustanovení pro konkrétní život (např. Desatero). Izraelité nerozlišovali mezi oblastí posvátnou a profánní, nýbrž odvozovali celý život od Boha, kterého považovali za původce platného práva. V tomto smyslu lze označit sz. právo za božské právo, které Izraelitům stanovuje hranice mezi proviněním a bohulibým životem. Od doby exilu se právo vztahuje na všechny lidi (Dt 4,6-8; 8,3; Ez 20,11).

Před vznikem státu byl Izrael společností, kterou tvořily jednotlivé kmeny bez centrální autority. Postrádal tedy veřejnou uspořádávající moc. Společnost měla patriarchální ráz. Právo v rodině stanovoval otec, ten také vykonával tresty (např. trest smrti nebo vyloučení z rodiny: Gn 38,24; Sd 19,24; 2S 21,5nn). Ve shromáždění starších se projednávaly přestupky proti rodu. Takové společenství zaručovalo uchování společenských vazeb i v případě provinění jednotlivce. Příkladem tohoto raného práva je řada předpisů o incestu v Lv 18. Ohrožení zvenčí nebo vnitřní nejednota ukázaly, jak nezbytný je společný vůdce. Kmeny to vedlo k vytvoření centrální právní moci. Vedle obrany před nepřítelem posilovalo tento vývoj vědomí mnoha společných věcí a víra v jediného Boha (Ex 22,10; 34,14). Různorodé pojetí práva jednotlivých kmenů bylo harmonizováno a postupně sepisováno.

Jedna z nejstarších textových vrstev Pentateuchu poukazuje na Hospodinovo jednání s faraónem (Ex 7-14). Chce tak uchovat vznikajícímu království rovnost a sourozenecké vztahy z doby před vznikem státu. Přinesením oběti na Sínaji (Ex 24,5) je zdůrazněno společenství národa s Hospodinem a dochází k setkání s Bohem. Pozdější textová vrstva Pentateuchu shrnuje starobylé právní tradice a vnímá je v souvislosti se zjevením na Sínaji. Dochází tak k propojení dějin a zákonů, zároveň se teologicko-právně přepracovávají starší tradice (Gn 15; Ex 19-34). Tato vrstva si všímá vztahu mezi Hospodinem a Izraelem. Zaznamenává rovněž odpadnutí národa od Hospodina (Ex 32), na něž Hospodin odpovídá vyhlášením tzv. výsadního práva (Ex 34,10-26), jež stanovuje podmínky pro život v Hospodinově společenství.

Deuteronomističtí redaktoři připojují dřívější právní předpisy k zjevení na Sínaji (Ex 21-23). Vzniká tak sbírka opírající se o starší právní tradice.

Kněžský kodex vychází z prosazené centralizace kultu. Jádrem je očištění a posvěcení národa jako příprava na setkání s Hospodinem, který v něm přebývá svou božskou slávou. Správně vykonaný kult usmiřuje spáchané bezpráví. Do Pentateuchu zapojuje vedle pravidel pro oběti (Lv 1-7) a očišťování (Lv 11-15) tzv. zákon svatosti (Lv 17-26).

V nz. spisech nelze ještě rozpoznat vlastní právo, neboť nebyly vytvořeny potřebné instituce. Rovněž pravidla pro život ve společenství se teprve vyvíjela (Mt 18,15-17). Nelze stanovit, nakolik byla závazná. Měla totiž převážně podobu doporučení, napomenutí a výzev. Etické principy neměly ještě charakter práva.

Státní římské právo se uplatňuje, když se Ježíš nebo Pavel musejí zodpovídat před státními úřady (proces s Ježíšem v evangeliích; Sk 21nn.), když jde o právní postavení křesťanských obcí v římské říši, nebo když se řeší otázka, zda se křesťané mohou nechat soudit státními soudy (1K 6,1nn.). Ježíš ani první křesťané si nepřáli střety s Římany (srv. Mt 5,41; Mk 12,13-17; Ř 13).

Ježíš zapověděl soudní pře (Mk 7,1; L 6,37), dával přednost vzájemnému odpuštění ((Mt 5,23n; 6,12.14n; Mk 11,25; L 11,4). Doporučoval zřeknout se odplaty a milovat nepřátele (L 6,27-36; Mt 5,38-48). Ani takové formulace jako tzv. antiteze v kázání na hoře (bylo řečeno..., já však vám pravím) nechtějí nahradit či přitvrdit starozákonní předpisy. Ježíš se jimi obrací proti zákonictví, které nedbalo na to, že Bůh bere v úvahu celého člověka, včetně jeho vztahu k druhým lidem.

Ohledně závaznosti židovských předpisů nebyli první křesťané jednotní a docházelo ke konfliktům, jak dokládá Pavlův spor s křesťany, kteří se cítili vázáni Mojžíšovým zákonem (Ga 1-2; 5,1nn; 2K 11).

Z tzv. eschatologických právních výroků – tzv. vět svatého práva (Mk 8,38; Mt 6,14n.; 1K 3,17; 14,38) se neodvozovala pravidla pro život ve společenství, neboť jde o metaforické pojetí práva; říkají, co obstojí a neobstojí na posledním soudu. První křesťané byli přesvědčení, že soud je vyhrazen pouze Bohu (srv. 1K 5; Mt 13,24-30; Sk 5,1nn).