Bůh

heslo: Bůh

autor: Karfíková Lenka    
       
předcházející heslo: budoucnost        
následující heslo: búl

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků moc, která se člověku vymyká a přesahuje ho, hrůzná i fascinující zároveň; v Písmu předně B. jednající jako osoba, jak se zjevil Izraeli v jeho dějinách, resp. B. Ježíše Krista.

Bůh ve Starém zákoně

1. Hebr. 'él (= bůh, božstvo) je příbuzné s označením boha (apelativum) v jiných semitských jazycích (od staroakkad. po pozdní bab., v amoritštině, féničtině, některých staroarab. dialektech), též s jménem hl. božstva v kenaanském panteonu (srv. ugaritské texty, Ugarit). Etymologie slova není jednoznačná, patrně však souvisí se semitským kořenem '-w-l (= být silný, mít převahu). Ve SZ je 'él zřídka jménem kenaanského božstva (tak patrně Sd 9,46; Ez 28,2; snad Ž 82,1; doložen je i pl. 'élím, který patrně původně mínil členy Elovy rodiny či jeho poradního sboru: Ex 15,11; Ž 29,1; 89,7; teprve později andělské bytosti Hospodinova panovnického dvora Da 11,36), často se však vyskytuje jako apelativum bůh pro označení cizího božstva (Iz 44,10.15.17; 46,6; 45,2), vlastního Boha (můj Bůh: Ex 15,2; Ž 18,3; 22,11; 63,2; 118,28; 140,7; Iz 44,17) nebo při zdůraznění nepoměru mezi člověkem a Bohem (Oz 11,9; Ez 28,9; Iz 31,3). Hojný je též příbuzný pl. '^elóhím, označující izr. Boha jako souhrn všeho božství (někdy i s pl. slovesa, tzv. pl. amplitudinis: Gn 1,26), zřídka mimoizr. bohy (Ex 18,11; 12,12; Sd 9,13; 1S 4,8; 2S 7,23) nebo boha (Sd 11,24; 1Kr 11,5; 2Kr 1,2). Doloženo je též sg. označení (Iz 44,8; Da 11,37) či odvozenina (Dt 32,15 a Jb) '^elóah. V. t. El, Elohím.

Ve vyprávěních o praotcích (Gn) bývá apelativum 'él spojováno s apozitivním jménem či označením božstva (většinou spjatého s určitým místem), kupř. 'él `ólám (Gn 21,33), 'él `eljón (Gn 14,18nn), 'él šaddaj (Gn 17,1; 28,3; 35,11; 43,14; 48,3), 'él r^ó'í (Gn 16,13); 'él bét-'él (Gn 35,7) atd.; viz El, Elohím. Nalézáme zde i další jména pocházející patrně z jednotlivých tradic či míst: Bůh Abrahamův, Silný Jákobův (Gn 49,24), dodatečně přiřčená jedinému Bohu praotců (Ex 3,6.15n), s nímž bude identifikován Hospodin (JHWH). V. t. tituly Boží.

2. Počátek Hospodinova kultu je spjat s postavou Mojžíšovou (srv. Ex 3), je to B., který původně sídlí na Sinaji (Sd 5,5; Dt 33,2; Ex 19nn) a snad byl již dříve uctíván Kenity (Gn 4,15) či Midjánci (Ex 3,1nn; 18,1-12). Bude oslavován jako osvoboditel Izraelců z Egypta (Ex 14n), jako sínajský zákonodárce (Ex 19nn) i vítěz při dobývání a obraně izraelského území (Joz.; Sd). Víra v Hospodina má mít výlučný charakter (Ex 20,3; 22,19; 23,13.24; 34,14), ačkoli zprvu nepopírá existenci jiných božstev (Sd 11,24; 1S 26,19; 2Kr 5,17n). Tato monolatrie (výlučnost kultu) se teprve v pozdější době vyvine v přesvědčení, že jiní bohové jsou nejen zapovězení, ale též neúčinní (Oz 13,4; Iz 2,8.18; 10,10n; 19,3; 43,11; Jr 2,13) příp. nejsou vůbec bohové (2S 7,22; Ž 83,19; Iz 44-45; Jr 2,5.11; 5,7; 10,8nn; 14,22). Hospodinova výlučnost je hl. poselstvím vyznání víry Šema (Dt 6,4) i hl. záměrem deuteronomistického díla (srv. Joz 23,6nn; 1Kr 11,2.4; 2Kr 17,35n). Jde přitom předně o praktický monoteismus, tj. lásku k Hospodinu nerozděleným srdcem (Dt 6,5; 10,12n; 18,13; Gn 17,1; 1Kr 8,61; 11,4). Poselství exilních proroků zase vybízí k důvěře v jediného Boha, který je tvůrce i vysvoboditel zároveň (Iz 44,24; 43,11; 45,21).

Zákaz zobrazit B. (Ex 20,4; Dt 5,8; 27,15) je namířen proti kultům staroorient. národů (Iz 2,8.20; 40,19n; 44,9nn; Jr 10,3-11; Ž 115,4-8; Oz 8,4nn; 10,5n; 11,2; 13,2), zároveň však zdůrazňuje Hospodinovu jinakost a transcendenci (Dt 4,15-19). Stejným směrem ukazuje i zákaz (pův. zaměřený proti zaříkávání) zneužívat Hospodinovo jméno (Ex 20,7; Dt 5,11), vedoucí k ostychu vyslovit je vůbec. Ani sz. vidění Hospodina (ostatně řídká) obvykle nepopisují jeho podobu (Gn 12,7; 17,1.3; Ex 24,10n; Iz 6; určitou výjimkou je snad Ez 1,26nn a Da 7,9-14). Nepřístupný Bůh (Ex 33,20; 19,21; Sd 13,22; Iz 6,5) je Izraeli přesto přítomen svou tváří (Ex 33,15; 23,15; 34,20; Ž 24,6; 42,3), svým jménem (Dt 12,5.11.21; 14,23n; 26,2; 1Kr 8,17nn.29; 11,36; 14,21; Šém), svou slávou (Ex 16,7.10; 24,16n; Iz 6,3; Ez 1,28), v podobě svého vyslance (Ex 3,2; Gn 21,17n; 16,22; Sd 6; 13; anděl), je reprezentován schránou (Ex 25,10-22; Nu 10,33-36 Joz 3 – 4; 6,12n; 1S 4,3-9; 2Kr 19,15) nebo přichází do stanu setkávání (Ex 33,7-11; Nu 11,16n; Dt 31,14n).

Hospodin je B., který se zjevuje (zjevení) předně v příběhu svého lidu, tj. v dějinách (tento motiv není staroorient. náboženství neznámý, izr. víra jej však zvláště zdůrazňuje, srv. příběhy povolání: Gn 12,1-9; Ex 3; Iz 6; nebo dějinné krédo Dt 26,5-10; podobně i Ž 136), jako partner ve smlouvě. Je však také tvůrce veškerenstva: spíše pozdní výslovná vyznání B. Stvořitele (Gn 1; Ž 8; 33; 136; 148; Iz 40,12-31) byla připravena archaickými představami (Gn 2) a přesvědčením o Hospodinově působení v přírodě Gn 14,19; Ž 19,2-7; 24,2; 104; Př 14,31) i o jeho moci zasáhnout do přírody mimořádně (Ex 14-17; 19,16nn) (stvoření-stvořitel). Podobně je Hospodin Králem Izraele: tato metafora navazuje na staroorient. představu božského dvora s božským monarchou v čele (Ž 95,3; 29,1n.10; 47,3; Jb 1,6; 2,1; Iz 6), zároveň však polemizuje proti staroorient. zbožštění panovníka (srv. Ž 47; 93; 96-99; 24,7nn; Za 14,16nn), resp. chce být útěchou pro Izrael v době ohrožení či ztráty národní suverenity (Iz 33,22; 43,15; 44,6). Hospodinova vláda nad celým světem (Ž 22,28nn; Iz 24,21nn; také nad smrtí: Iz 25,6nn; smrt, zemřít) může mít rovněž povahu nadějné (eschatologické) budoucnosti (Iz 52,7-10; Ez 20,33n; Mi 2,12n; 4,7; Za 14,9.16). Zkušenost a víra Izraele spojuje s Hospodinem dále epitheta žárlivý (Ex 20,5; 34,14; Dt 4,24; 6,15; Joz 24,19; žárlit), svatý (Ex 15,11, Joz 24,19; 1S 2,2; Iz 1,4; 5,16; 6,3; 40,25), živý (1S 17,26.36; Ž 42,3; 84,3; Oz 2,1; život), milosrdný (Ž 103,8; 86,15; 145,8; Neh 9,17 (milost, milosrdenství), spravedlivý (Ž 103,6; 116,5; 145,17; 1S 12,7; Iz 45,21; Mi 6,5; spravedlnost), věrný (Dt 7,9; věrnost) apod. S ohledem na staroorient. naturalistické představy nazývá Izrael (nebo zástupně král, někdy mesiášský král) jen s obezřetností Hospodina Otcem (Nu 11,12; 2S 7,14; Ž 2,7; 89,27n; 103,13; Iz 9,5; 63,15n; 64,7; Jr 31,9; Mal 3,17) (v.t.tituly Boží).

3. Sz. představa B. má rozmanité fasety nejen ve svém tisíciletém vývoji, ale též v různých skupinách spisů: proroci (prorok-prorokovat) ohlašují Hospodina jako soudce a rozhněvaného mstitele (Am 8,2; 3,2; 2,13; 9,1-10; Oz 5,12.14; 13,7; Sf 1,14-18; Iz 1,15; 5,25; 8,13n; Jr 1,13n; 6,14; 16,5nn; 23,19n, Ez 13; soud-soudit, hněv; pomsta), zároveň však jako jediného zachránce (Jr 3,12; Oz 12,10; 2,16-25; 14,5-8; Iz 8,17; 1,26; 44,22; 55,6n; 56,1; 60,1n; Ez 37,5n; Za 2,14; 9,9n spása-spasit); mudroslovné knihy, navazující na staroorient. mudrosloví, znají Boží odplatu spravedlivému (Př 24,12; 25,21n; 12,2) i moudrost pramenící z bázně před B. (Př 1,7; 9,10; 14,26n; Jb 28,28), který podle svého zalíbení sesílá dobré i zlé (Kaz 7,14; Jb 1,21; 2,10), také však pochybnost o této představě B. (Kaz 7,15nn; 8,14), ba vášnivý spor s ní (Jb 16,7-18; 19,6-22; 27,2; 9,20-24); znají zkušenost Boží skrytosti i vzdálenosti (Jb 30,20; 19,7; Ž 13,2n; 22,2n; 88,15; 130,1) a opět důvěru v Boží pomoc (Ž 18,7; 22,6; 40,2; 120,1) pro jednotlivce (Ž 23; 27) i společenství (Ž 46; 125).

4. LXX obvykle překládá hebr. termín 'él, '^elóhím, '^elóah jako řec. theos = bůh; se členem Bůh Izraele, jhwh jako kyrios = pán, Hospodin. Etymologie řec. výrazu theos není jasná, pův. však šlo o predikativní pojem (označení nějaké skutečnosti či síly za božskou), který byl řec. básníky (Homér, Herodotos) konkretizován v mytologická vyprávění vyjadřující mnohost, ba protichůdnost božských podob skutečnosti, řec. filozofy pak pochopen jako garance přírodního a etického pořádku, buď kritikou (Platon, Aristoteles) nebo alegorizací (stoicismus) tradiční mytologie. Výraz kyrios byl nejen božský, ale i panovnický titul.

Bůh v Novém zákoně

5. Kř. misie přejímá výraz theos, jak byl užíván v hel. Židovstvu (např. Filónem Alexandrijským): podržuje některé filozofické výpovědi o Bohu (neviditelný: Ko 1,15; Žd 11,27; 1Tm 1,17; 6,16; Ř 1,20; nepomíjivý či nesmrtelný: Ř 1,23; 1Tm 1,16 – nesmrtelnost; nic nepotřebuje: Sk 17,25; nepodléhá proměně: Jk 1,17; nade vším vládne: Zj 1,8), ba snaží se navázat na řec. zkušenost (Sk 17,22-31), zároveň však odmítá mnohotvárnost božství vysvětlovat polyteisticky a zavrhuje řec. kulty (Ga 4,8n; 1K 8,4nn; 10,7.19n; Ř 1,23; Sk 14,11-18,19,23-40). Řec. božstva jsou sice označována také výrazem theos (femininum též theos: Sk 19,37 nebo thea: Sk 19,27), avšak výlučně polemicky, někdy s dodatkem, že o žádné bohy nejde (Ga 4,8n; 1Te 1,9). Metaforicky je dokonce ďábel nazývám bohem tohoto světa (2K 4,4); aforisticky se také uvádí, že bohem může být i břicho (Fp 3,19). Jako jediný pravý (J 17,3; 1J 5,20) a živý B. (Mt 16,16; J 6,57; Sk 14,15; 2K 3,3; 6,16; 1Te 1,9) platí však B., o němž vydal svědectví Ježíš a jehož pohané neznají (1Te 4,5).

6. S židovstvím své doby se kř. hlásí k Hospodinu, jehož jméno (jhwh) již není zvykem vyslovovat – dokonce zástupná slova nebesa (sr. Matoušovo evangelium, které se obratem království nebes vyhýbá genitivu Boží) a Adonaj (= můj Pán) bývají v hel. židovství sama nahrazována výrazy jako jméno (Šém), místo, sláva, řeč (mémrá', slovo). Kř. se však s židovstvím rozchází ve svých christologických a soteriologických formulacích (Ř 15,6; 2K 2,17; 11,31; Ga 1,1.3n) – sr. zejm. titul Pán, v LXX božský, dávaný Kristu (sr. Ř 1,4; 10,9; 1K 1,7; Fp 2,11; 1Pt 3,15 aj.) -, které postupně přinesou i modifikace v představě B.

7. Podle synoptických evangelií se Ježíš (Ježíš Nazaretský, christologie) chápe jako člen žid. komunity, slovy Šema vyznává našeho B. jako jediného Pána (Mk 12,29), volá však k nefundamentalistickému pochopení žid. Zákona, k rozpoznání jeho ryzí intence (Mt 5,17-20; Tóra). Jádrem jeho poselství je zvěst o blízkosti Božího království (Mk 1,15), tj. nové skutečnosti, která přichází od B. a kterou Ježíš sám ztělesňuje. Motiv Boží blízkosti je přítomen i v Ježíšově oslovení B. jako Otce ('abba': Mk 14,36): toto oslovení má předobrazy ve SZ (sr. výše) i v ant. náboženství (zejm. Zeus platí jako Otec), Ježíš mu však svým vztahem k Otci dává nový smysl, který chce otevřít i svým žákům (Mt 6,9; L 11,2). Metafora Boha jako Otce nevyjadřuje však jen Boží péči a dobrotu (Mt 5,45; 6,25-34; L 15,1-10.11-32; 18,9-14); Ježíšův synovský vztah k B. se nejzřeteleněji ukazuje právě v okamžiku, kdy slovy žalmu (22,2) vyznává, že ho B. opustil (Mk 15,34par): tuto scénu lze chápat nejen jako epifanii Syna Božího (Mk 15,39), ale zároveň jako teofanii zvláštního Boha, který nechává svého spravedlivého v lidských dějinách prohrát (srv. již Iz 53,3n).

8. Pro apoštola Pavla je B. jednak ten, kdo ospravedňuje bezbožného (Ř 4,5), a to za cenu smrti svého Syna (ospravedlnit, vykoupení, zástupnost), jednak ten, kdo Ježíše vzkřísil z mrtvých (Ř 10,9): zde se podle apoštola nejzřetelněji ukazuje, kdo B. je, jak působí, jaké povahy je jeho moc (Ř 4,24; 8,11; Ga 1,1; 1Te 1,9n; vzkřísit – vzkříšení). Také víra pro Pavla znamená přijmout nabízené ospravednění, a to právě tím, že věřící vstoupí do Ježíšova příběhu a do nové skutečnosti vzkříšení, darované od B. a nesené Duchem (Ř 8; Duch svatý).

9. Janovo ev. cituje jako své motto píseň o božském Logu (slovo), který byl na počátku u B. a který byl B. (J 1,1; v tomto posledním obratu výraz theos částečně hraje roli přívlastku), a rozvíjí podrobněji vztah Ježíše k Otci až k přímé výpovědi Ježíšova božství (J 20,28). Syn jako poslaný od Otce a navracející se k Otci (J 7,33; 16,5; 17,8.13) má být zjevovatelem Otce a prostředníkem k němu, nikoli však ve smyslu pouhého odkazu, nýbrž reálné přítomnosti Otcovy v Synu (J 14,9nn): Syn a Otec jsou jedno (J 10,30). Vztah mezi Otcem a Synem, popsaný termínem láska, má Syn otevřít i těm, kdo ho přijali: Jako jeho poslal Otec, Syn posílá učedníky; jako v něm je Otec, sám chce být v nich (J 17,18-26; 14,20). Tato pokračující přítomnost Syna, dílo oslavení Syna (J 17,10), odpovídající tomu, jak Syn sám oslavil Otce (J 17,4), je i zde spojováno s příchodem Ducha (J 16,14; Paraklét; Duch svatý). Otec se tedy podle janovské teologie plně zjevil v Synu, aby společenství, které sám má se Synem, otevřel člověku, a to působením Ducha (J 14,17). Janovské spisy tak skýtají patrně nejvydatnější materiál k formulaci nauky o Trojici v Bibli

10. Výpovědi o B. v deuteropavlovských a pastorálních listech opakují tradované formulace (Ef 2,4-7; 4,5n), zároveň se však připodobňují řeči mystérií (Ef 3,1-19; Ko 3,1-4) a hel. zbožnosti vůbec (1Tm 1,17; 6,16). Specifický obraz B. jako toho, který sedí na trůně, tj. vládne dějinám, přináší v navázání na sz apokalyptiku kniha Zjevení (Zj 4).