Jméno

heslo: jméno

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: Jizreel        
následující heslo: Jó-

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Ve starověkém Orientu znamená vlastní j. (nomen proprium) více než jen libovolně znějící název, a to u všech typů j., zejména pak u j. místních a osobních. J. označuje jeho nositele jednoznačným názvem, jenž se stává výrazem jeho identity; znát j. umožňuje nejen o jmenovaném mluvit, nýbrž na něj také zavolat, dovolávat se jeho závazků či odvolávat se na jeho autoritu. Vazba mezi j. a identitou, resp. údělem jeho nositele je základem j. vyznavačských, zejména theoforních, jakož i fenoménu přejmenování.

2.a Ve SZ označuje j. (hebr. šém) především identitu nositele. Vlastní j. osob jsou v SZ jednoduchá, mohou být doplněna údajem o původu (kmenovém: 2S 11,3n Urijáš Chetejský; rodovém: Joz 7,1 Akán z pokolení Judova; místním: 1Kr 17,1 Elijáš Tišbejský). Podobně jako v řadě jiných kultur je v Izraeli běžná formule patronymie (XY, syn N. N.; např. Ex 31,2.6; srv. L 1,59-61); objevuje se také samostatný substitut vlastního j. typu syn N. (1S 20,27 syn Jišajův, tj. David). V případě osobních j. může být j. výrazem životního programu (např. Gn 5,29 Noe; Gn 30,6 Dan; Gn 30,24 Josef; Sd 6,32 Jerubaal; 1S 25,25 Nábal = Bloud) či údělu (srv. Rt 1,20 Noemi = Rozkošná ~ Mara = Trpká). Zvláštním typem jsou tzv. teoforní j. tj. vyznavačská j., jejichž součástí je slovo bůh (hebr. 'él; např. Izmael, Eljakím) nebo prvek reprezentující vlastní j. božstev – v SZ zejména j., jež v sobě nesou komponentu j. Hospodin (hebr. předpony j^ehó-, jó- nebo přípona -jáhú; např. j^ehóšu`a, tj. Jozue, Jónatan, j<sup>e</sup>ša`^ejáhú, tj. Izajáš); v. t. -el; -jáš; -baal; Jó-; Jehó-; El-.

2.b U j. místních může vyjadřovat charakter či zvláštnost místa (např. 1S 10,26 Gibea = Kopec; Joz 7,3n Aj = Trosky), jeho stálou či příležitostnou funkci (např. Nu 20,1n Kádeš = Svatyně, Svaté místo; Gn 31,49 Mispa = Strážnice, Hlídka; 2Pa 20,26 dolina Beracha = Dobrořečení) nebo připomínat určitou událost (tzv. etiologie, např. Nu 20,13 Meríba = Svár, Rozepře; Joz 5,9 Gilgál = Odvalení). Etiologická vazba místního j. a motivu tradice je obvykle vytvořena záměrně, nejedná se o etymologii nýbrž o pointované využití souzvuku daného motivu s již existujícím jménem (např. Gn 22,2.14 výklad j. Mórija výrokem Hospodin vidí), nebo se jedná o slovní hříčku (např. v Gn 11,9 je j. Bábel, tj. Babylón posměšně etiologizován jako Blábolov, etymologicky má j. význam Brána bohů). Oslovení specifickým j. či přiřknutí určitého j. může navozovat příznivé či neblahé očekávání nebo navozovat určitý úděl; srv. např. oslovení Ješurúne (Iz 44,2), označení nepřítele za obludu vyřízenou (Iz 30,7) a slovní hříčku s formulí smlouvy ve j. Lórucháma (= Neomilostněná, Oz 1,6) a Lóami (= Nejste lid můj, Oz 1,6.9), resp. Lid můj a Omilostněná (Oz 2,3).

2.c Zvláštní pozornost zasluhuje fenomén změny jména, jenž vždy vyjadřuje změnu identity, údělu či poslání. V několika případech se jedná o přejmenování lidmi, jež nositele začleňuje do nového prostředí (např. Da 1,7 Daniel: Beltšasar aj.; Gn 41,45 Josef: Safenat Paneach) či pověření novým úkolem (2Kr 23,34 Eljakím: Jójakím); v Iz 62,2.4 vyjadřují národy překvapivou obnovu Hospodinova lidu proměnou přízvisek. Častěji se však v SZ jedná o přejmenování Bohem, jež souvisí s povoláním; nositel se stává novým člověkem, jeho nové j. vyznačuje proměnu životní cesty – např. Gn 17,5 Abram (= Otec je vznešený): Abraham (= Otec množství [lidu]), Gn 32,29 Jákob (= Úskočný): Izrael (= Zápasí Bůh). Změnu vlastního j. jako vyznavačský akt vyjadřuje Iz 44,5. U j. místních vyjadřuje přejmenování převzetí svrchované moci nad daným místem a přeznačení dosavadního významu (např. Jebús: Jeruzalém; Lajiš: Dan aj.).

2.d Mít veliké j. znamená nabýt velké cti a věhlasu – obvykle o Bohu (Jr 10,6; Ez 36,23; Mal 1,11; srv. Sk 19,17), ale i o lidech (Abram: Gn 12,2; David: 2S 7,9; 1Pa 17,8). J. jako nositel identity přežívá individuální smrt svého nositele; památka j. má být v komunitě lidu, zejm. mezi jeho příbuznými nadále pěstována (srv. Gn 48,16; Nu 27,4; srv. též Dt 25,5n; 2S 18,18). Podobně ovšem může být ještě dlouho po smrti člověka připomínáno zlo, jež je s jeho j. v tradici spojeno. Fráze vyhladit jméno pak znamená definitivní záhubu, kdy se k fyzické smrti připojuje jak vyloučení ze sociálních vazeb (zejm. kontinuita v potomcích), tak anulace jakékoli památky či připomínky (srv. Iz 14,22; Jb 18,17-19; srv. též zápis, resp. vymazání jména v knize života Ž 69,29; Zj 3,5; 20,12).

2.e V deuteronomistických spisech je termín j. (hebr. šém) užíván jako teologický pojem, opis pro Hospodinovu aktivní a účinnou přítomnost – srv. frazeologii (Dt 12,5 to místo, jež vyvolil si Hospodin, aby tam přebývalo jeho j. [tj. chrám]; Dt 18,5 [kněze] si vyvolil Hospodin, aby sloužili Hospodinovu j.; Dt 21,5 lévité mají žehnat Hospodinovým j.; Dt 28,58 to slavné a hrozné jméno). Podobně je také v žalmech termín j. zástupným označením Hospodina samého (Ž 5,12 ti, kdo milují tvé jméno [= tebe]; Ž 20,2 kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! aj.). V. t. Hospodin, JHWH, tituly Boží.

3. V NZ Obdobně i řec. onoma označuje především identitu nositele (L 1,27; Sk 11,13 aj.); podobně jako v SZ může být j. také výrazem pověsti či věhlasu (Mk 6,14; Fp 2,9; Žd 1,4); realita však může být s pověstí jména v rozporu (Zj 3,1). Přejmenování osob vyjadřuje nové poslání (např. Mt 16,18; Mk 3,16).

3.a V helén. době byla řec. j. běžná i mezi Židy (např. Filippos, Filip = milovník koní; Andreas, Ondřej = zmužilý). Běžné jsou přídomky vyjadřující charakteristické rysy osobnosti (L 6,15) nebo původ místní (Mt 2,23; J 1,45) či rodinný (Mk 10,35).

3.b V evangeliích se vede podvojný zápas o to, jak má být jmenován a titulován Ježíš a v čím jménu koná své mocné skutky. Ježíšovi protivníci neváhají spojovat jej se j. ďáblovým (Mt 12,24), evangelisté dosvědčují, že jedná ve j. Hospodinově, tj. s pravomocí udělenou Bohem (Mt 21,9 aj.), a v moci a autoritě j. Ježíšova mají jednat jeho učedníci (Mk 16,17n; L 10,17; Sk 3,6; 4,7-12; ) – ovšem ani vnější úspěch takového jednání není garancí pravosti a dokladem autentické moci evangelia (Mt 7,22; srv. Sk 19,13); tyto pokusy o zneužití j. (jeho autority a moci) jsou dokladem magických praktik, jež byly zejména v helénistické době široce rozšířeny (srv. výrok Desatera Ex 20,7; Dt 5,11). Závažným symbolickým činem bylo udělení nových jmen Dvanácti.

3.c Příslušnost služebníka k pánu je v helénistickém světě vyjadřována mj. nesením jeho jména (tetováním, srv. Zj 13,17; 14,1; 22,4). Křestní formule ve jméno Ježíše Krista (Sk 2,38; Mt 28,19) vyjadřuje vztah náležitosti křtěného Ježíši jako Pánu. Stejnou myšlenku z druhé strany vztahu vyjadřuje, že Bohu jsou známa jména těch, kdo mu patří (L 10,20; J 10,3; Fp 4,3; Zj 3,5). V. t. Ježíš Nazaretský, Kristus, christologie.

V. t. rodit