Zemřít

heslo: zemřít

autor: Karfíková Lenka    
       
předcházející heslo: zemětřesení        
následující heslo: Zerachjáš

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. kořen m-w-t (= zemřít) je společný semitským jazykům i egyptštině, vypovídá se většinou o lidech, někdy však též o zvířatech (Gn 33,13; Ex 7,18.21; 8,9; 9,6n; Lv 11,31n.39) a rostlinách (Jb 14,8); častý je zejm. ve vyprávěcích látkách. Ekvivalentem je g-w-` (Nu 20,3; Za 13,8; Jb 14,10. V meditativních textech bývá smrt často opsána obraty, které naznačují sz. představu o ní: odejít (Jb 14,20; 19,10) odejít do bran podsvětí (Iz 38,10), odejít a již nebýt (Ž 39,14), odejít a již se neobjevit (Ž 103,16), odejít a již se nevrátit (Jb 10,21). Obvyklý je obrat zemřít a být pohřben, který může být ještě rozšířen o další údaje (Gn 25,8n; 35,8.19.28n; 48,7; Nu 20,1; Dt 34,5n; Joz 24,29n.33; Sd 8,32; 10,1-5; 12,7-15; 1S 28,3; 2S 17,23; 1S 25,1; 2Kr 13,20; 2Pa 24,15n). Někdy se také mluví o odchodu nefeš (= duše, životní síly), která odlišuje živou bytost od mrtvé (Gn 35,18; 1Kr 17,21; Jr 15,9; Jon 4,3; samostatnou existenci bez těla však nefeš již nevede, spíše umírá s tím, komu dávala život: Nu 31,19; Sd 16,30; Ez 13,19). Genealogické listiny přinášejí se zprávou o smrti rovněž údaj o věku (Gn 5). Opisy ulehnout ke svým otcům (Gn 47,30; často o králích, pokud zemřeli přirozenou smrtí: 1Kr 1,21; 2,10; 11,21; 2Kr 8,24) nebo být připojen ke svému lidu (Gn 49,29; 25,8.17; 35,29) mohou naznačovat nejen pohřbívání do společné hrobky, ale také rodovou sounáležitost přes hranice smrti nebo společnou památku ve vyprávění živých. Zemřít stár a sytý dnů (Gn 25,8; 35,29; Jb 42,17; 1Pa 23,1; 29,28; 2Pa 24,15) nebo v utěšeném stáří (Gn 15,15; 25,8; Sd 8,32; 1Pa 29,28) nemusí znamenat jen dožít se požehnaného věku, ale také naplnění a četného potomstva.

Tyto doklady naznačují, že smrt je v Sz chápána jako přirozený konec života, jakkoli bývá někdy též personifikována jako destruktivní síla: Jr 9,20; Oz 13,14; Ab 2,5; Ž 18,5; 49,15; 116,3). Samozřejmě může být smrt také nešťastná, zaviněná mečem (1Kr 1,51; 2Kr 11,15.20; 2Pa 23,14.20), hladem (Ex 16,3; Jr 38,9; 2Pa 32,11) či morem (Jr 21,6; Ž 78,50n; nemoc); toto trojí bývá někdy spojováno jako popis naprosté zkázy (Jr 21,9; 27,13; 38,2; 42,17.22; Ez 5,12; 6,12; 7,15).

Zdůrazňována však bývá i souvislost smrti s vlastním proviněním, pochybením nebo hříchem, často jako polemika proti představě, že by člověk pykal za hříchy druhých, zejm. svých rodičů (Nu 27,3; Dt 24,16; 1S 20,8; 2S 14,32; 2Kr 14,6; 2Pa 25,4; Jr 31,30; Ez 3,18nn; 18,4.10-13.18.26; 33,8n.18; Am 9,10). Rovněž dotyk posvátného místa a předmětu, natož spatření Boha přináší smrt (Ex 19,12; 33,20; Nu 4,15.20; Sd 13,22; 1S 6,19; 2S 6,6n). Vinou, která zaslouží smrt, je zabití (Lv 24,17.22), zlořečení Bohu (Lv 24,16), falešné proroctví (Jr 26), prokletí rodičů (Lv 20,9), sexuální delikty (Dt 22,20-27) apod. Při rozsudku smrti, ale také při výhrůžce smrtí se užívá obratu smrtí zemřeš (Gn 2,17; 20,7; 1S 14,44; 22,16; 1Kr 2,37.42) 2Kr 1,4.6.16; Jr 26,8; Ez 3,18; 33,8.14). Souvislost pochybení a smrti vyostřuje vyprávění Gn 2-3 v představu, že sám fakt smrti je následkem lidské neposlušnosti vůči Božímu příkazu, nikoli přirozenou daností.

V každém případě je smrt (pokud nejde o smrt nepřátel, která je naopak žádoucí: Sd 16,30; Ž 21,9-13; 60,14; 68,22nn; 92,10 108,14) bolestnou ztrátou, jak se ukazuje v rituálu oplakávání zesnulého (Gn 23,2; 1S 25,1; 28,3; 2S 11,26; 1Kr 14,13.18; pohřeb). Meditativní texty znají i výslovné zamyšlení nad pomíjivostí, krátkostí života (Ž 90; Kaz).

Protiklad života a smrti bývá užíván též metaforicky jako volba mezi dobrým a zlým, požehnáním a prokletím pro izr. národ i jednotlivce (Gn 19,19n; 20,7; 42,18.20; Dt 5,24nn; Př 8,35n; 11,19; 12,28; 13,14; 14,27; 18,21; Jr 21,8; 27,12n; Ez 18,23.32; 33,11).

Posmrtný život nepatří k hl. sz. tématům, podsvětí (šeol) je chápáno jako místo smutku a mlčení (Ž 6,6; 115,17; 30,10; 88,11; Iz 38,18; Ez 32,17-32). Komunikace s mrtvými je zakázána, někdy dokonce pod hrozbou smrti (Lv 19,31; 20,6.27; Dt 18,11), jakkoli se takové pokusy v kritických situacích dály (1S 28). Rovněž dotyk mrtvého těla poskvrňuje (Nu 19,11.13.16; mrtvola).

Naději nového života pro mrtvé hodnotí Sz spíše skepticky (Jb 14,14; Jr 51,39.57), rozhodně pokud jde o nepřátele Izraele (Iz 26,14). Také předpovězené znovuožití izraelských mrtvých (Iz 26,19) a porážka smrti (Iz 25,8) jsou spíše metaforickým příslibem národní budoucnosti (podobně Ez 37,1-14). Hospodin, který usmrcuje i oživuje (Dt 32,39; 1S 2,6; 2Kr 5,7), je ovšem každopádně -- jako už pozemští vladaři (Ex 1,16; 2S 8,2; Est 4,11) -- pánem nad životem i smrtí, proto může zachránit před smrtí i ze smrti (Ž 33,19; 56,14; 86,13; 116,8), nenechá spravedlivého napospas zmaru (Ž 16,10; 49,16; 73,23-26). Výslovná víra v nesmrtelnost osobní duše (jak ji zná Platon, Phaed.; Phaedr. 245c-e aj.) resp. vzkříšení těla (známé v iránské eschatologii) se však objevuje až v hel. Židovstvu, zejm. pod dojmem častého mučednictví za makabejských válek (2Ma 7,9-14; 12,44; Moudr 3,1-8; 9,15), názorně představena je v apokalyptice (Da 12,2n.13).

Nz apothnéskein (= umírat, zemřít) vyjadřuje společný úděl všech lidí (Žd 9,27 aj.), může se však rovněž vypovídat o zvířatech (Mt 8,32) a rostlinách (J 12,24; 1K 15,36); jen Bůh je vzdálen smrti (1Tm 6,16; nesmrtelnost). Smrt již není chápána jako přirozený konec života, nýbrž je předmětem hrůzy (Zj 6,8; 18,8; Ř 5,12-24; Žd 2,15), jednotlivec se nespokojuje s pokračováním svého rodu, nýbrž hledá osobní naději za hranice smrti (mystéria).

O původu a významu smrti uvažuje z nz autorů zejm. apoštol Pavel, který navazuje na sz. myšlenku souvislosti mezi hříchem a smrtí (Ř 1,32; 6,16.21.23; 7,5; 8,6; 1K 15,56). Adama z vyprávění Gn 2-3 chápe téměř jako korporativní bytost (sr. mýtus o Člověku, jak jej zná gnóze): skrze něho, s ním a v něm propadli všichni jeho potomci smrti, která takto nakazila celý lidský rod (Ř 5,12-21). Nový počátek přinesl až Kristus, jen účastí na něm (jako by i on byl jakási korporativní bytost) je možno vymanit se ze smrti a získat život. V Pavlových úvahách (Ř 5-7; 1K 15,20-28.54nn) se Smrt a Hřích blíží kosmickým mocnostem, které člověka a lidský rod zotročují, zároveň je ovšem hřích (chápaný jako přestoupení Zákona) osobní lidskou vinou: člověk tedy není jen obětí Hříchu a z něho plynoucí Smrti, ale zároveň jejich zmnožovatelem, je jim vydán po zásluze (tuto podvojnou zkušenost se zlem vyjadřuje již Gn 2-3). Ze své smutné situace může být člověk vysvobozen, jen dá-li se zahrnout do Krista, jeho smrti a jeho vzkříšeného života. Svou vlastní smrtí a svým vzkříšením totiž Kristus smrt přemohl, nepodléhá jí už a může z ní také vysvobodit každého, kdo má vírou a novým životem účast na jeho údělu (Ga 2,20; 2K 4,10nn; 6,9n). V tomto smyslu má Kristova smrt zástupný, ba vykupitelský význam (christologie, soteriologie, vykoupení, zástupnost). I fyzická smrt, jakkoli nadále trvá (1Te 4,13; Ř 14,8), ztrácí tak svůj osten (1K 15,55; 3,22), neboť nemůže zahubit život, nakolik je to život Kristův, resp. nemůže přerušit společenství s Kristem (Fp 1,21nn; 3,10n; Ř 8,38n). Podobně jako část Židovstva jeho doby (farizeové) počítá Pavel se vzkříšením těla, není ovšem jasné, zda pouze spravedlivých (1K 15,22nn; 1Te 4,14-17), nebo všech lidí. Každopádně mají být všichni podrobeni Božímu soudu (Ř 2,5-16; 2K 5,10).

Synoptická ev. nechávají Ježíše působit mezi lidem, který bydlí v zemi stínu smrti (Mt 4,16; L 1,79; sr. Iz 9,1), nejčastěji však výrazy smrt (thanatos) a zemřít míní prostě konec fyzického života (sr. Mk 5,35.39parr; 12,19-22parr; 15,44 aj.). Jako divotvorce Ježíš sice smrt přemáhá (sr. vzkříšení Jairovy dcery: Mk 5,21-43parr; vzkříšení chlapce v Naim: L 7,11-17), sám má však poznat smrtelnou úzkost a smrt (Mk 14,34par; Mk 10,33n par; Mk 14,64par; L 24,20), ačkoli podle svých soudců nespáchal nic, co by smrt zasloužilo (L 23,13-25). Smyšlený příběh saduceů o sedminásobné vdově (Mk 12,18-27parr), podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31) i o soudu, který oddělí spravedlivé od nespravedlivých (Mt 25,31-46) zrcadlí představy a spory týkající se posmrtného života, jak existovaly u Židovstva Ježíšovy doby.

Janovo ev. se nespokojuje s obrazem Ježíše divotvorce, který křísí mrtvé, nýbrž představuje reálnou přítomnost vzkříšení v jeho osobě (J 11,1-44). Vírou v Syna, resp. v Otce, který svého Syna světu poslal jako prostředníka, člověk přechází ze smrti do života (J 5,24), aby smrt již nespatřil (J 8,51) a nepodléhal již soudu (J 3,18; 5,24). Má-li totiž kdo podíl na jeho těle, daném za život kosmu, na chlebě, který sestoupil s nebe, pak již nezemře (J 6,50n). Tyto metafory míří podobným směrem jako Pavlova teologie: účast na Kristově životě -- podle 1J 3,14 účast na lásce -- je silnější než smrt, jakkoli fyzickou smrt nevylučuje (J 11,14.25; 21,23), ba někdy žádá (J 12,24.31n; 18,32; 21,19). I Ježíš, sám vzkříšení a život (J 11,25), měl přece zemřít potupnou smrtí ruhače (J 19,7), aby prokázal svou lásku až do konce (sr. J 13,1).

Podle listu Židům měl Ježíš okusit smrt, aby zástupně sdílel lidský úděl a měl plné společenství s těmi, kdo jsou vydáni strachu ze smrti (Žd 2,9.14n; 5,7). Jeho výkupná sebeoběť je připodobňována k smrti sz smírčí obětiny (Žd 9,11-28).

Dramatický obraz smrti obsahuje kniha Zjevení. Smrt je zde nejen konec života, jevící se uprostřed apokalyptických hrůz jako vysvobození (Zj 9,6), a jako krajnost, do níž je třeba zachovat věrnost (Zj 2,10; 12,11), nýbrž zároveň prostor, který skrývá mrtvé (Zj 20,13) a k němuž má Kristus klíč (Zj 1,18), ba je personifikována v jezdce, který přináší zkázu (Zj 6,8), nebo je konečně uváděna jako jedna z ran, které dopadnou na Babylón (Zj 18,8). Ti, kdo umírají v Pánu (Zj 14,13), jsou ušetřeni druhé smrti (Zj 20,6), tj. eschatologické záhuby, která po fyzické smrti následuje (Zj 20,14; 21,8). Po přestálých apokalyptických útrapách však již smrt nebude (Zj 21,4) a také druhá smrt bude pozbavena své moci (Zj 20,6).