Ospravedlnit, ospravedlnění
heslo: ospravedlnit, ospravedlnění
autor: Roskovec Jan
předcházející heslo: osočovat
následující heslo: ostatek
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. c-d-q (nejč. hi., též qal), řec. dikaió, dikaiósis. V základním významu pojem z oblasti práva: prokázat, potvrdit či obhájit něčí spravedlnost.
1. Starý zákon
V uvedeném základním významu s různými nuancemi důležitý pojem SZ. To, že je někdo spravedlivý, tj. že je v právu (v případě sporu), že jednal v souladu s Boží vůlí a že se mu nestane křivda, nebývá vždy evidentní a všemi respektováno. Hlavním smyslem soudu ve sz pojetí je tuto skutečnost zjistit a potvrdit – soud
přitom nemusí být jen nějaké formalizované řízení, uskutečňuje se na různých úrovních mezilidských vztahů, o. pak spočívá v přiznání spravedlnosti tomu, komu skutečně patří, v prokázání, zviditelnění
skutečného stavu, nikoli v jeho změně. Ta je naopak zcela nežádoucí, ospravedlnit svévolníka by ohrozilo právo v samých základech (viz Dt 25,1; 1Kr 8,32 par. 2Pa 6,23; Iz 5,23; Ex 23,7; v tomto smyslu patrně i Sír 42,2: o. bezbožného
je něco, čemu je záhodno se vyhnout, ČEP překládá volně). O. nějaký skutek znamená najít pro něj vysvětlení, zdůvodnění, které obstojí (Gn 44,16). Blízkost pojmů o. a (konání) soudu je zřetelná a srozumitelná (srov. Ž 82,3). Tento základní smysl o. potvrzuje i jeho ironické použití v Ez 16,51n: velikost provinění Jeruzaléma je taková, že nepravosti jiných vedle nich blednou – jsou jimi ospravedlněna
. V apokryfních ŽŠal se na více místech (2,15; 4,8; 8,7; 9,2) o. vztahuje k Bohu a označuje zřetelné prokázání a uznání jeho spravedlnosti, tj. důslednosti a oprávněnosti jeho soudů.
2. Apoštol Pavel
učinil pojem o. významným pojmem křesťanské teologie, navázal na tento sz úzus kontrastně. O. v jeho pojetí již není pouze odhalením skutečnosti, která snad byla dosud skryta, nýbrž její proměnou, změnou stavu – přisouzením spravedlnosti tomu, kdo by na ni jinak neměl nárok. Boha se Pavel odvažuje charakterizovat jako toho, který ospravedlňuje bezbožníka
(Ř 4,5).
Jisté myšlenkové náběhy k tomuto pojetí je možno vidět na těch místech SZ, která vyjadřují jednak poznání, že před Bohem si spravedlnost nemůže nárokovat vlastně nikdo (Ž 143,2; srov. Ž 14,3; 53,3-4), jednak přesvědčení, že Bůh spravedlnost prosazuje a chrání nejen tím, že stojí jednoznačně na její straně (Iz 50,7-9) a pravdivě odhalí skutečný stav věcí, nýbrž že je schopen spravedlnost nově vytvořit tam, kde byla nevratně porušena. Tak může být spravedlnost vyhlížena v odpuštění vin (Ž 51; nikoli náhodou se v. 12 v této souvislosti dovolává Boží stvořitelské moci) a pro ty, kdo se k Hospodinu navrátí (Iz 45,22-25). Zvláštní obraz této obnovy podává poslední z izajášovských písní o Hospodinově služebníku
(Iz 52,13-53,12), založená na schématu zástupnosti: utrpení služebníka
není odrazem jeho vin a Božího trestajícího zavržení, nýbrž důsledkem křivdy – viny druhých. Tato újma spravedlivého
pak přichází k dobru druhých (Iz 53,11).
Pavel tyto představy radikalizuje. Spravedlnost člověka podle něj nakonec nemůže spočívat v jeho jednání, nýbrž jen v Božím přijetí, k němuž patří překonání lidské viny, hříchu. Proto mluví – z hlediska jejího sz pojetí paradoxně – o spravedlnosti darované (Ř 3,24), o o. bez skutků (tj. života podle Božího zákona, Ga 2,16; Ř 3,28), z víry, kterou jedině se člověk k onomu Božímu přijetí může vztáhnout a na ně spolehnout. O. z víry
se stalo nejznámějším heslovitým shrnutím tohoto Pavlova konceptu a Pavel sám toto spojení v různých obměnách častěji užívá (viz ještě Ga 3,11 a Ř 1,17, kde odkazuje na Abk 2,4; dále Ga 3,24; Ř 3,26; 5,1). Je však třeba mu rozumět v naznačené souvislosti, aby nevznikl dojem, že víra je pro Pavla jen jiným, v podstatě méně náročným způsobem lidského jednání, které namísto skutků zákona
Bohu postačí, aby na člověka pohlížel shovívavě, a že tedy celý koncept o. z víry je vlastně otevřením dveří mravní lhostejnosti. Víra je tu naopak bytostným upřením k Božímu jednání, takže k ní patří i naprosté podřízení jeho vůli. Tímto směrem ukazuje i méně specifické užití termínu o. v 1K 4,4, kde Pavel zdůrazňuje, že rozhodující není jeho čisté svědomí, nýbrž výlučně úsudek Boží.
Pavel si byl paradoxnosti svého pojetí o. dobře vědom a zejména v jeho soustavnějším výkladu, který podává v Ř, se snažil ukázat, že nejde o teologický myšlenkový konstrukt, založený třeba na představě shovívavého, dobrotivého Boha, nýbrž o interpretaci přesvědčení, že Bůh rozhodujícím způsobem jednal v dějinách ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista, jež je základem křesťanské víry. To, že Boží milost, která se v o. projevuje, není jakýmsi změkčením
Božího postoje k hříchu, a tedy vlastně relativizací Boží spravedlnosti, vykládá v oddíle Ř 3,23-26, který tvoří soteriologické jádro celé argumentace této epištoly. Bůh podle Pavla prokázal
, že je spravedlivý i ospravedlňující
, tj. že o. není popřením, nýbrž naopak potvrzením, ano prosazením jeho spravedlnosti. Vzkříšením se Bůh přihlásil k ukřižovanému Ježíši, jehož potupná smrt tím přestala být nesmyslnou tragédií a ukázala se ve funkci smírčí oběti; k souvislosti o. se vzkříšením viz též Ř 4,25. Vina tak odpuštěním, jež je v mnoha nz textech analogií pavlovského o., neztratila svoji závažnost, a přece byla překonána. To, že Boží spravedlnost nebyla pro Pavla postulátem, nýbrž skutečností, kterou je třeba prokázat, obhájit
, se projevuje i v jeho další argumentaci v Ř (viz např. 9,14).
V 1K 6,11 užívá Pavel pojmu o. jako jednoho z opisů křesťanské konverze, počátku křesťanské existence. Z toho i ze spojení s vírou, jež je pro většinu jeho výroků o o. charakteristické, lze usuzovat, že o. nepovažoval za skutečnost nezávislou na postoji člověka k ní: ospravedlněným se člověk stává, když se k oné ospravedlňující spravedlnosti
Boží přihlásí, učiní ji základem své životní orientace. Na druhé straně jeho výpovědi o Kristu jako naší spravedlnosti
(1K 1,30 srov. 2K 5,21), věcně analogické výrokům o o., zřetelně zdůrazňují založení o. výlučně v Božím jednání.
3. Jiné nz. spisy
V dalších spisech NZ je pojem o. užíván v různých významových odstínech. V některých případech je zřejmý vliv pavlovského úzu: Tt 3,7 opakuje Pavlovu formulaci (srov. Ř 3,24), Jk 2,21.24 naopak s některými Pavlovy výroky (patrně chybně vykládanými těmi, kdo se na Pavla odvolávali) polemizuje, Lk 10,29; 18,14; Sk 13,38n jsou nejspíše také dokladem působení Pavlovy teologické řeči v dalších generacích raného křesťanství. 1Tm 3,16 spojením ospravedlněn Duchem
vyjadřuje význam Kristova vzkříšení: o. tu má výrazně sz význam Božího příklonu (vindikace), odhalení a potvrzení spravedlnosti tam, kde je; srov. též christologický výrok Lk 7,35 par. Mt 11,19. Lk 7,29 je velmi blízký úzu ŽŠal (o. ve smyslu dát Bohu za pravdu
), Mt 12,37 (u Pavla podobná kontrapozice v Ř 5,16) ukazuje v eschatologické perspektivě forenzní pozadí pojmu o.