Prorok, prorokovat

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 16. 2. 2023, 00:00, kterou vytvořil ebs>Moravec
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: prorok, prorokovat

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: proroctví        
následující heslo: prorokyně

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. náví, sloveso n-b-', řec. profétés, sloveso proféteuó – ten, který vyřizuje Boží poselství, někdy spojeno s náznakem jisté extatičnosti, vytržení mysli, až ztráty vědomí – Saulova zkušenost se skupinou extatiků (1S 10,10n) nebo na Davidovu muzikoterapii v sídle prvního krále (1S 18,10). Ostatně i Pelištejci v Gatu viděli v Davidovi proroka, když začal jednat potřeštěně a slinil se (1S 21,14-16). Hebr. n-b-' znamená volat, zvěstovat. Prorok je ten, který byl povolán Bohem. Proroky byli většinou muži, výjimečně i ženy (např. DebóraSd 4-5; prorokyně Anna – L 2,36). Prorok mohl, nebo dokonce musel zůstat neženat (jako Jeremjáš, Jr 16,2), nebo měl ženu (jako Izajáš, Iz 8,3). Ze symbolicko-zvěstných důvodů se musel oženit Ozeáš (Oz 1,2n). Prorok mohl inspirovat vznik prorocké školy nebo být ve styku s různými prorockými kruhy, připomeňme Elijáše a Elíšu (1-2Kr), mohl se však dostat do extrémní osamělosti (Elijáš – 1Kr 19,4). Ámos vystupoval jako jednotlivec, bez opory nějakého svého kruhu. Prorok se obracel (zvl. ve starších dobách) k jednotlivé osobě, především ke králi (např. konfrontace Nátan – David, 2S 12), nebo adresoval své poselství celému nábožensko-národnímu společenství, popř. jeho elitám (srv. Jr 3,11nn; Jr 11). Prorocky zaútočit mohl prorok proti vlastnímu lidu (např. přesídlencům v zajetí, Jr 29), ale i proti pohanským pronárodům (Jr 46nn). Fenomén proroctví a prorokování se vyskytoval ve všech velkých náboženstvích starověku. I zde byli muži popadeni božským duchem, mluvící ve jménu obecně uznávaného nebo vládními kruhy upřednostněného božstva. To dokazují dostupné texty z 2. tisíciletí př. n. l., zvl. u izraelských sousedů: Mari, Byblos aj. Ostatně sám SZ uvádí Baalovy proroky na Karmelu (1Kr 18). Jak se zdá, byla vystoupení těchto mimoizraelských proroků nejčastěji v souladu s vůlí a ideologií příslušného vládce a neobracela se proti vlastnímu lidu. Za proroky považovala pozdější tradice nejen Samuela, nýbrž i Abrahama, Mojžíše aj., poněvadž tito muži vykazují všechny podstatné rysy proroků.

1. Různé způsoby prorocké existence

1.1. Extatikové-charismatici. Bydleli ve skupinách, aniž by potřebovali mít svůj kultický post při nějaké svatyni, přesto však byla jejich doménou posvátná návrší (hebr. ha-bámá), počínali si jako potrhlí nebo (zvnějšku hleděno) jako zbožní šílenci. Používali hudebních nástrojů, tance atp. a dostávali se tím do prorockého vytržení (zde použito kauzálního tvaru slov. n-b-l. Svatá nákaza se přenesla i na Saula, takže prožil celkovou duchovní proměnu. To vše se ozývá ve scéně 1S 10. U pohanských kolegů izraelských extatiků (mantiků) docházelo i k sebezraňování (srv. baalovce v 1Kr 18,28). Hlavním elementem je tu duch Hospodinův (hebr. rúach 'adónáj), který se účastníka kolektivního vytržení zmocní jako vítr. Něco z tohoto vzrušeného charismatismu se objevovalo i u izraelských soudců (např. u SamsonaSd 14,6: v duchu Hospodinově přemohl mladého lva). Samsonova činnost byla vposledu prorocká. Tento typ prorocké existence byl příznačný po dobu Samuela a Saula, ale některé charismatické prvky se ukázaly i u pozdějších proroků (např. Ezechiela, Zacharjáše).

1.2. Boží muži (hebr. 'anšé 'elóhím). Jde o ojedinělé zjevy prorockých mužů, kteří patrně neměli žádné společensko-cechovní zařazení, ale (ať bylo jejich zaměstnání jakékoli) jednali na podle Hospodinova slova (hebr. devar 'adónáj), aby vyřídili Boží poselství mocným, kteří se dopouštěli duchovních a kultických nepatřičností. Tak vystoupil muž z Judska proti Jarobeámovi v Bételu (1Kr 13,1nn). Tento muž operoval i orákulem, věšteckým znamením (hebr. mófét) spojeným se zázračným zásahem do běhu věcí. Takový prorocký muž nesměl vzít úplatek, jinak na to sám krutě doplatil. Tito anonymní věštečtí muži napsali zřejmě přínosnou kapitolu izraelských duchovních dějin. Označení Boží muž se však neomezovalo na zmíněnou třídu lidí. Tak je totiž nazván i Samuel (1S 9,6) i Elijáš (2Kr 1,9n).

1.3. Vidoucí (zírači) – hebr. chózím a ró'ím. Hebr. ch-z-h znamená nazírat, zřít Boha, tj. bezprostředně, mysticky – jako odpověď na Boží nahlížení na věřícího, Ž 11,4; to bývalo spojeno s prorockými viděními (vizemi), šlo tu o výrok toho, jenž slyší Boží řeč, jenž mívá vidění od Všemocného, upadne do vytržení a má odkryté oči (zde o Hospodinem osvíceném BileámoviNu 24,4). Hebr. r-'-h znamená vidět, též o vizích či proroctvích ve snu, o Josefovi (Gn 41,22) nebo o mužích orlího duchovního zraku s pohotovostí ukázat na pravý stav věcí či pronést věštbu (Iz 30,10 aj.). Označení chóze nebo ró' e bývá aplikováno na proroky (např. prorok Gad je nazván vidoucím (2S 24,11). Zdá se, že vidoucí tvoří jakýsi spojovací článek mezi proroky extatického rázu a proroky, jejichž vůdčí hvězdou bylo slovo, konkrétní Hospodinův výrok.

1.4. Proroci, kteří nezanechali písemné zprávy. Nebyli to proroci anonymní, zachovala se jejich jména: Nátan, Gad, Elijáš, Elíša, Odéd, Azarjáš, Míkajáš, z nz. proroků např. Agabos (Sk 21,10). Jmenovaní sz. proroci jsou vedeni v hebrejské kánonu jako přední čili raní. Tito muži reprezentovali konkrétní Boží vůli v konkrétním čase a dovedli vystoupit i proti králům. Tak Nátan proti Davidovi (2S 12) nebo Míkajáš proti Achabovi (1Kr 22).

1.5. Proroci s písemnou pozůstalostí. Jsou to: Izajáš, Jeremjáš, Ozeáš, Jóel, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš. Daniel není zařazen mezi proroky, jeho podání patří mezi Spisy (třetí díl hebr. bible). Většinou se jedná o jména symbolická Izajáš – Hospodin je spása. K nejstarším patří Ámos, sadař z Jihu, který vystoupil ve zmodlářštěné svatyni Bét-elské, kde se střetl s bételským knězem Amasjášem (Am 7,10nn) a Ozeáš, který se symbolicky oženil se známou nevěstkou (Oz 1). K nejmladším náleží Zacharjáš s barvitými budoucnostními vizemi a apokalyptickými náčrty do budoucnosti. O prorockých symbolických činech viz Ježíš.

1.6. Novozákonní proroci. Ke skutečným prorokům sz. rázu a duchovní vehemence patří Jan Křtitel, o němž řekl Ježíš, že je víc než prorok (Mt 11,9). Zástupy nahlížely i Ježíše jako proroka (Mt 21,11). I v Naim byl proklamován jako velký prorok (L 7,16). Byl v něm shledáván ten Prorok (J 1,21) předpověděný Mojžíšem (Dt 18,15n). I NZ zná prorocké postavy podobné oněm starozákonním: Agabos (předpověděl hlad a předvedl symbolické úkony, Sk 11,27.) Celou řadu proroků, převážně s vyučovatelským a misijním zaměřením uvádí Skutky (Sk 13,1), Sk 15,32b. Jinak se nz. proroci řadili k apoštolům a učitelům a s nimi vytvářeli administrativní i náboženskou strukturu nz. církví (sborů) (1K 12; Ef 4 aj.). Jejich působnost se uplatňovala v souhlasu s potřebami sborů vybavených charismatickými funkcemi a pověřeními. Na základu stavby církve, jejímž úhelným kamenem je Ježíš Kristus budovali své dílo apoštolé spolu s proroky (Ef 2,20). Ve Zjevení Janově jsou předváděni dva proroci, jejichž hlas není v bezbožném světě slyšet (Zj 11), míněni jsou Mojžíš a Elijáš.

1.7 Falešný prorok viz falešný.

2. Osudy a poslání proroků.

Proroci vyřizovali Boží vůli. Hospodin řekl Jeremjášovi: Hle, vložil jsem ti do úst svá slova (Jr 1,9n). Někdy to narušovalo jejich životní programy, ale věděli: Stalo se ke mně slovo Hospodinovo (Jr 1,4). Proti výroku Hospodinovu (Jr 1,8) nezmohl nic. Prorok vyznává: Lev řve, kdo by se nebál? Panovník Hospodin mluví, kdo by neprorokoval? (Am 3,8). Povolání mělo preexistentní charakter, bylo o něm rozhodnuto dřív, než prorok vyšel z mateřského lůna (Jr 1,5). Okolnosti musely ustoupit tomuto povolání. Jeremjáš musel rezignovat na svou kněžskou kariéru. Psychologicky to bylo téměř nezvládnutelné, není divu, že prorok proklínal den svého narození: Proklet buď den, v němž jsem se narodil (Jr 20,14b). Tato traumatičnost však nebyla nutným doprovodem všech prorockých příběhů. Možná, že Izajáš (tzv. První: Iz 1-39) se jeremjášovským strastem vyhnul. Ale právě on měl onen neobyčejný a do morku kostí jdoucí prožitek Boží svatosti (Iz 6) a byl seznámen s tím, že bude mluvit k extrémně zatvrzelému lidu a že mu bude muset ohlásit pohromy (Iz 6,9nn; 7,18nn; Iz 10). Proroci museli riskovat střet s králi (např. Jeremjáš se SidkijášemJr 21), s kněžími, vládními proroky i proroky vysloveně lživými (Jr 26,11-19; konfrontace s ChananjášemJr 28) nebo se musil odvrátit od proroků, jejichž poselství bylo pravé, ale kteří hledali politické opory – jako Urijáš spoléhající na Egypt (Jr 26,20-34). Prorok musil mít odvahu postavit se proti vlastnímu lidu (problematika tzv. babylónského zajetí, srv. slovo adresované Konjášovi – Jr 22,20nn). Proroctví Jeremjášovo obsahuje základní prorocká témata: Juda i Izrael se zpronevěřili (Jr 3,1-5), nutné jsou pokání a návrat, není pravdy mezi lidmi (Jr 9), vnější bohoslužba sama o sobě nepomůže, je potřeba obřezat... srdce, konec modlářství (Jr 7,30-8,3), jde o novou smlouvu (hebr. berít chadášá). Za všemi černými horizonty však svítí naděje: Hospodin se s lidem vrátí na Sijón (Jr 31). Světové mocnosti, kterých použil Hospodin jako nástroj své trestné výchovy budou posléze postaveny před Boží soud (Jr 46). K prorokovu zvěstování a sebezpovědi (tzv. biografie) patří i symbolické činy, jež měly mnohdy povahu jakéhosi happeningu. Jeremjášova znamení-symboly-náznačná dějství: podobenství o opasku nebo o vinných měších (Jr 13), znamení rozbitého džbánu (Jr 19) aj.

3. Mesiášská zaslíbení navazují na zaslíbení o budoucím vladaři z Gn 49 (tzv. Jákobova závěť) a hvězdě z Jákoba Nu 24,17 (z proroctví Bileámova). Tyto mesiášské prognózy vytvořily jakési předmostí k prorockým výrokům o králi izraelské budoucnosti. Lid tápající v temnotách se dočká příchodem božského Dítěte nového věku plného pokoje a spravedlnostiIz 9,1-6. Poušť bude změněna v sad (Iz 41,17-20), Jeruzalém a chrám budou obnoveny, a to definitivně (Iz 54 a jiné perikopy v Iz), zajatcům bude vyhlášena svoboda (Iz 61). Dobrý cíl izr. dějin kreslí tzv. Třetí Izajáš – Iz 56-66. Mesiášem bude podle většiny sz. předpovědí syn Davidův – nový David, tj. král z davidovské dynastie (srv. Jr 30,9). Davidem jmenuje Ezechiel pečlivého budoucího Pastýře izraelského stádce (Ez 34,23). Stranou nyní necháváme mesiášské naděje spojené s jinými jmény než je Davidovo (Zerubábel, Jóšua – velekněz). Se jménem Davidovým není spjat Služebník Hospodinův v tzv. Ebedských písních Izajášových (zvl.Iz 53), který bere hříchy celého společenství na sebe, trpí a navzdory smrti vítězí. Nz. poselství vztahuje mesiášská zaslíbení na Ježíše, kterého vyznávala jako Krista – Mesiáše (Mt 1,16; Mk 8,20; J 1,42; Sk 2,36; 1K 1,23 aj. Ebedské snímání hříchů: J 1,29 odkazující na Iz 53,6n, srv.1K 5,7; 1Pt 1,19; Zj 5,12 aj.). Vztáhnout mesiášská zaslíbení na Ježíše bylo vyznavačským rozhodnutím církve. Židům nelze upřít právo vykládat tyto texty jinak.