Elijáš

heslo: Elijáš

autor: Vetter Jaroslav    
       
předcházející heslo: Elíhú        
následující heslo: Élim

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. m. jm. 'élíjáhú, Můj Bůh je Hospodin, kral. Eliáš;

biblická postava Hospodinova proroka. Jeho příběhy zaznamenává 1Kr 17 až 2Kr 2. Pozdější starozákonní tradice očekávala jeho druhý příchod na svět (Mal 3,23). Podle Mt 11,14 se očekávání funkčně (L 1,17) splnilo v Janu Křtiteli a podle lidových dohadů v Ježíši (Mt 16,14). Na Hoře proměnění se spolu s Mojžíšem (repres. Zákon) zjevil E. asi jako představitel Proroků v rozhovoru s Mesiášem (Mt 17,3) před přicházejícím dnem Hospodinovým. Při Ježíšově ukřižování někteří nevylučovali Eliášův záchranný zásah (Mt 27,46-49). Židovská tradice předpokládá, že se E. účastní každé obřízky a pro tu příležitost mu zachovává v synagoze křeslo. Elijášův pohár naplňuje a staví na rodinný stůl při velikonoční slavnosti beránka. On to bude, kdo ohlásí příchod Mesiáše. Tuto roli přítomného pomocníka a také nápravce Božího lidu před dnem Hospodinovým připisuje E. i židovské písemnictví. Nenáboženská kultura užila motiv z jeho příběhů a jako Eliášův oheň označuje atmosférický úkaz záře kolem stěžňů či věží.

E. je určen svým jménem, které znamená Mým Bohem je Hospodin, a přízviskem Tišbejský, označujícím snad za jeho rodiště Tišbe v Gileádu, rozhodně však upozorňujícím aliterací původní hebrejštiny (h-t-š-b-j m-t-š-b-j – 1Kr 17,1) na charakterizující údaj, že byl z přistěhovalců, tedy lidí bez výhod i pokušení usedlíků. Tak také nebyl vázán na jedno kultické působiště, a ačkoli prorocky sloužil zásadně Izraelskému království, cestoval v rámci své služby i mimo jeho hranice. Dále je pro něho příznačný motiv ohně (1Kr 18,38) z nebe (2Kr 1,10) i ohnivého vozu a koňů (2Kr 2,11). Konečně je pro E. typický jeho chlupatý prorocký plášť (1Kr 19,19; 2Kr 1,8; 2,8.13.14) a kožený pás (srv. Mt 3,4).

Příběhy E. a jeho nástupce Elíši byly časem shromážděny a tak z nich vznikla sbírka vyprávění o dvou divotvorných prorocích. To by vysvětlovalo, proč beze slova o povolání E. hned vystupuje proti králi Achabovi (1Kr 17,1), který je v příbězích se svou ženou Jezábel jeho hlavním protivníkem, když uráží Hospodina a svádí Izraele k hříchu (1Kr 21,22) opouštěním Hospodinových přikázání a chozením za baaly (1Kr 18,18). Tento vstupní sled příběhů (1Kr 17,1nn) je poměrně souvislý a kromě dublety (1Kr 17,17-24 : 2Kr 4,18-37) o vzkříšení syna dobrodějky vyrůstá každý logicky z předcházejícího. Když nastalo sucho, které E. ohlásil, skrýval se u sidonské vdovy (1Kr 17,8nn; srv. L 4,25n). Achabem podporované vegetační kulty hospodářské suverenitě nepomohly. Rituální soutěž E. s Baalovými proroky na hoře Karmel přesvědčila lid, že jen Hospodin je Bůh (1Kr 18,39). Za tuto prohru zaplatili proroci svými vsazenými životy. Jezábel usilovala odvetou o E. život. Ten proto prchal, zoufal si, že věří Hospodinu z Izraele jediný. Na hoře Choréb z něj Bůh sňal břímě poslání a uložil mu, aby místo sebe pomazal za proroka Elíšu a podobně pomazáním nových králů nahradil krále Aramu a Izraele (1Kr 19,15nn). E. učinil z Elíši svého následníka, ale v ostatním tento úkol nesplnil.

Další příběhy jsou už nesporně samostatné a následují bez zřejmých souvislostí. V novele o Nábotově vinici (1Kr 21) se E. projevuje výrazně jako pouhý Boží služebník, činící vše podle Božího slova (1Kr 18,36). Příběh o nemoci a smrti krále Achazjáše (2Kr 1) demonstruje absurditu baalovské víry v suverénní právo a moc síly. Král posílá na jedince padesát vojáků a E. sesílá na armádní jednotku oheň z nebe (srv. L 9,54). Závěrečné líčení jeho nanebevzetí (2Kr 2,1-11) pozvedá tohoto proroka nad ostatní lidi. Proto od něho nechává pozdější kronikář (2Pa 21,12-15) doručit judskému králi Jóramovi (z nebe?) zlověstný list.