Požehnání

heslo: požehnání

autor: Pokorný Petr    

předcházející odkazové heslo: pozůstatek      
předcházející heslo: pozoun        
následující heslo: požehnaný

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Jako obecný náboženský fenomén je p. přání dobrého (konkrétního i obecněji souboru dobrých věcí) a to v tomto životě i za jeho hranicí (spasení, vysvobodit, zachránit, blahoslavit). Jde o přání, u něhož se předpokládá zvláštní účinnost, protože je garantováno Bohem nebo jiným způsobem spojeno s Boží vůlí. Naplnění takového, většinou slavnostně proklamovaného, přání, je Božím dílem. S tímto jevem se lze setkat ve většině starověkých i současných náboženství. Spolu s prokletím (klatba) jako svým protikladem je, obecně pověděno, projevem nesporné potřeby člověka hledat hodnotu svého života, svou naději a smysl své práce ve vztahu k tomu, co (kdo) jej přesahuje (transcenduje). Z hlediska religionistky je p. blízké pojmu magie, jejímž konkrétním projevem může být, jindy je p. součástí modlitby (člověk žehná Bohu). Budeme-li zkoumat biblické významy p., musíme mít tuto obecně náboženskou skutečnost stále na mysli a hledět s ní biblický nález konfrontovat, tj. všímat si specifických rysů p. v jednotlivých vrstvách Písma.

2. Pojmy a termíny. Základní slovesa (žehnat – valná většina výskytů) i podst. jm. p. (beráká) jsou v hebr. odvozeny od kořene b-r-k – žehnat (srv. také význam klečet, např. Gn 24,). Příbuzné výrazy, které lze zařadit do stejného jazykového pole jsou ch-n-n – x slitovat se, r-c-h – být příznivě nakloněn, mít rád, c-l-ch – prospívat, nepřímo ašré – blahoslavený, blaze tomu.... Ve většině překladů se tyto výrazy svým významem mírně překrývají, ale hebr. /hb-r-k je základním ekvivalentem pro většinu výroků o p., jen místy se překládá v BKr i v ČEP dobrořečit (např. Ž 34,2). V řečtině je hlavním podkladem p. a ž. eulogein, event. podstatné jm. eulogia, které se však někdy překládají i vzdát díky (např. Mk 6,41; 14,22) nebo chválit (L 1,64; Jk 3,9) či svolávat dobro (Ř 12,14). Eulogia je v Ř 16,18 užito také v negativní souvislosti ve významu pobožná řeč. V 2K 9,5f. je jako p. označena i sbírka, kterou Pavlem založené křesťanské obce vyslaly křesťanům v Jeruzalémě (srv. Gn 33,11).

3. Bůh žehná člověku. Základem p. je v biblických tradicích blízkost Boha (Jahve): Gn 26,3 (Já budu s tebou – řečeno Izákovi); 2S 16,18 (Davidovi). Ujištění o Božím zájmu o člověka je závažné a účinné proto, že jde o Stvořitele a tvůrce všeho, pána nad dobrem i zlem, o jediného Boha (Iz 45,5-7 – na tomto místě adresováno králi Kýrovi). Proto Hospodinovo p. obohacuje (Př 10,22). Konkrétní prospěch je důsledkem p. Je to např. potomstvo (Gn 26,24), úroda (Gn 26,12-14), úspěch v boji (Gn 27,29), život plný pokoje (Nu 6,26b), souhrn těchto darů (Dt 28,3-6). O tyto dary nelze vyjednávat. Spíše než magie je tradicí, z níž lze biblické p. pochopit, Boží nabídka smlouvy, kdy Bůh vyzývá člověka jako své stvoření k tomu, aby se k němu vědomě přiznal, důvěřoval mu (víra; Jr 17,7), změnil své srdce (Jr 17,9), žil podle jeho vůle (Dt 28,1nn), a tak poznal jeho blízkost a ochranu. Z Boží strany se proto objevuje i druhá možnost, tj. zlořečení, prokletí, (Gn 12,3a; Dt 28,15nn; Gn 27,29b; Jr 17,5a; Mt 25,41-46; srv. též běda) jako sankce za nedodržení smlouvy, za porušení věrnosti. Bůh dopustí na člověka rány (Dt 28,58-61), člověk ztratí jeho přímou posilu v životě. Většinou v těchto případech jde o vyjádření neblahé možnosti, která nemá nastat – cílem je pozvat k sblížení s Bohem (Dt 30,2nn). Konkrétní katalog trestů je často zpětným promítnutím toho, co se již tradovalo o neštěstích Izraele (Deuteronomium) v minulosti (vaticinium ex eventu), sr. L 6,20-26 (blahoslavenství a Běda). Tato otevřenost vztahu mezi Bohem a člověkem, v níž převažuje zaslíbení nad trestem a prokletí je jen stínem p., je druhým znakem, který odlišuje biblické p. od magie. Základní důvěra v Boha byla zřejmě předpokladem k tomu, aby p. přecházelo na další osoby (např. Gn 26,5.24: 39,2) a bylo dobrem i pro jejich okolí. V tomto smyslu je exemplárním nositelem p. Izrael, který nesl p. udělené Abrahamovi pro celý svět (Gn 12,3b, srv. Jr 4,3). Jemu platí většina p., i když jsou formulována v sg. Univerzální směr p., které má přecházet z Izraele na celý svět, byl v nz době na základě velikonoční zkušenosti a pomocí teologické úvahy spojen s vírou v Ježíše Krista, skrze něhož přichází p. všem, i pohanům (Ga 3,8n; podobně Sk 3,25; Ř 15,29). Jiné vrstvy NZ chápou p. přicházející skrze Ježíše Krista jako přímé pokračování p., které Abrahamovi udělil Malkísedek (Žd 7). P. se tak váže k budoucnosti, která přesahuje současný horizont (Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal p. v pohledu do budoucna Žd 11,20; podobně 11,21-22). Požehnána proto může být i přicházející mesiášská (mesiáš říše: Mk 11,10parr. (eschatologie).

V NZ je vrcholným p. podíl na duchovních darech (Ef 1,3; charisma) a království Božím i život v něm (Mt 25,34 – prokletí v Mt 25,41nn má v této souvislosti parenetickou funkci – přimět čtenáře, aby se postavil na stranu těch, kteří p. přijímají). Podíl na království Božím má křesťan přát i svým nepřátelům (srv. souvislost L 6,27-28 s L 6,20b a par., srv. 1K 4,12-13 a Ř 12,14). To je součást Ježíšova evangelia. Významné místo má p. jako pozdrav Pokoj vám při vyslání učedníků (Mt 10,12-15 par.). V křesťanských epištolách nahradilo p. pozdravy na začátku a na konci listu (nejčastější podoba: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista – 2K 1,2 aj.). V kompozici Markova evangelia nabylo zvláštní význam i Ježíšovo žehnání dětem (Mk 10,13-15par.). Dle L 24,50n je p. shrnutím všeho, co vyvýšený Ježíš odevzdává církvi (srv. povelikonoční slova Ježíšova v jiných evangeliích: Mt 28,28 – zaslíbení zprostředkované přítomnosti vyvýšeného Krista v církvi; srv. Duch sv.; J 14,27 – zaslíbení pokoje).

4. P. člověka člověku, znamená pro požehnaného nejčastěji podíl na darech Božího p., které mu žehnající přeje (např. 1S 23,21 Saul lidem Davidovým), někdy přímo tlumočí (1S 2,20-21 Élí Elkánovi a Chaně). Příkladem p. v jedné z nejstarších biblických tradic je slovo z písně prorokyně Debóry chválící mstitelku Jáel v Sd 5,24. Protože Debóra je označena jako prorokyně, bylo i toto slovo pokládáno za vyjádření vůle Boží, později pochopitelně interpretované jako varování.

Stručné p. druhému člověku Pokoj vám! (např. Mt 10,12) se postupně stalo pozdravem v křesťanských obcích (srv. výše o epištolách). Nepřijaté p. tohoto druhu se vrací k tomu, kdo je udělil (Mt 10,+3par.).

5. P., které vychází od člověka k Bohu. Jde o dík za Boží dary (např. 1Kr 8,14.54-57; Dt 8,10; 16,7; 18,47; L 1,68; 1,25: Ga 1,5: Zj 5,13b: 7,12 a mnoho krátkých p. typu 1K 15,57; 1Tm 1,11), zejména za pokrmy (Mk 6,41parr.; 14,22par.; L 24,13nn.; Sk 27,13; srv. 1K 10,16, viz Večeře Páně). Prakticky je tato forma p. totožná s děkovnou modlitbou (eucharistie).

6. Akt, jímž se p. vyhlašuje. Ve starších vrstvách SZ mohl p. Boží při bohoslužebném shromáždění prostředkovat, každý, kdo k tomu byl Bohem zmocněn a jako takový shromážděním uznáván (např. Mojžíš Dt 33,1nn), později bylo udílet p. Izraeli výsadou kněží (Dt 10,8; 1Pa 23,13; srv. Lv 9,22n). Udílení p. (žehnání) bylo provázeno gesty, např. položením ruky na hlavu toho, jemuž p. platilo (Gn 48,44; Mk 10,16 aj.); spojením rukou při p. snoubencům (Tób 7,13) nebo společným stolováním (Gn 14,18-20).

7. V církvi se výraz p. užívá i pro konkrétní biblický text užívaný k tomuto účelu v bohoslužbě. Liturgicky bylo a je nejužívanější tzv. Áronské požehnání z Nu 6,24-26. Teologicky je protějškem p., které Bůh udělil celému svému stvoření (Gn 1,22.28; srv. 2,3; Žd 6,7). Dále se často užívají texty Dt 28,3-6 (srv. prokletí v 28,15-26), dále např. Fp 4,7 a v podobné funkci i úvodní a závěrečné pozdravy epištol (např 2K 1,2; 1Te 4,28).

V. t. žehnat.