Modlit se, modlitba
heslo: modlit se, modlitba
autor: Sláma Petr
předcházející heslo: modlář
následující heslo: Modlitba Páně
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hovořit k Bohu. Vztahovat se myšlenkami nebo slovy k transcendentní instanci není činností jedinečně biblickou, modlí se příslušníci mnoha jiných kultur. Specifické rysy biblické modlitby vyplývají z biblického pojetí Boha a člověka i jejich vzájemného vztahu. Bůh je zde mocný stvořitel světa a jeho udržovatel, neviditelný a nezobrazitelný. Lidem se zjevuje, vstupuje do jejich příběhů jako zastánce, pomocník, průvodce a jako partner smlouvy. Ačkoli zůstává nevýstižný, svědectví o jeho minulých skutcích – a pro křesťany především nz. svědectví o Ježíši Kristu, který ve světě ztělesnil Boží vůli – představují precedenty, které formují očekávání toho, čeho se lze ze strany Boží nadít. Příběhy o tom, jak Bůh vedl rukou vztaženou
, rozjasnil svou tvář
či prostě řekl
, zakládají tradici obrazného antropomorfního (pán, otec, Boží ruka, tvář, nitro, náruč, oči, uši) či zoomorfního (medvěd, lev) mluvení o Bohu a k Bohu.
Navzdory nesamozřejmosti modlitby a možnostem jejího zneužití (Iz 1,15-17; Mt 6,7) je mnohohlas biblického svědectví zajedno v tom, že se člověk modlit smí a má. V klíčových okamžicích biblických příběhů se hrdinové k Bohu modlí, volají o pomoc, prosí o odpuštění, ale také Bohu odporují, diskutují s ním a smlouvají (Gn 18,16-33). Bůh v těchto příbězích modlitby slyší, s modlitebníky se pře, přistupuje na jejich požadavky, lituje svých předsevzetí a své úsmysly mění (Ex 32,14). Bible relativizuje přirozenou modlitební iniciativu člověka tím, že ji v zásadě chápe jako odpověď na předchozí Boží oslovení. Toto oslovení je příštím generacím uchováno v souhrnu biblických příběhů a zaslíbení. Nesouměřitelnost suverénního Boha a omezeného člověka relativizuje i formální stránku modlitby (programově to vyjadřuje Elijášův zápas s Baalovými proroky v 1Kr 18). Tam, kde biblické texty popisující náležitosti kultu (např. převážná část knih Lv a Nu), věnují pozornost gestům, mlčí však zpravidla o slovech modliteb. Tam, kde naopak hovoří o slovech modlitby, dozvíme se o gestech spíše z bezděčných zmínek (pozvednuté ruce Ž 28,2; pokleknutí 2Pa 6,14; padnutí na zem Joz 7,6; klanění se až k zemi 2Pa 29,29, kajícné roztržení roucha Jl 2,13).
Biblické texty obsahují řadu forem a žánrů modliteb. Nejčastějším hebr. termínem pro modlitbu je tefillá (od kořene p-l-l, znamená především prosebnou modlitbu,
původně snad dožadování se orákula ze strany božstva); řec. obdobou je proseuché nebo euché. Intenzivnější a osobnější, často uvedený paralelně s předešlým termínem, je termín techinná nebo tachanún (od kořene ch-n-n, být milostivý, v Bibli znamená dovolávat se milosti
, často ve smyslu kajícné modlitby), řecky deésis. Naléhavou prosbu vyjadřuje také sloveso `-t-r, řec. deomai. Prosebné a kajícné modlitby bývají doprovázeny půstem, v NZ představuje dvojice modlitba a půst
standardní označení pro intenzívní modlitbu (Mk 9,29, některé rkp.). Častý je termín tehillá (od kořene h-l-l, chválit, viz halelujá, znamená chvalozpěv
) řec. jako ainesis, kauchéma či doxa; tohoto slova použije pozdější židovská tradice pro označení celého žaltáře (hebr. tehillím). Podle zmínek ve Sk 19,6 a 1K 13 znají někteří křesťané také mluvení v jazycích,
nesrozumitelné drmolení, považované za Duchem inspirovanou modlitbu k Bohu glosolálie.
Plné spektrum biblických modliteb je uchováno ve 150 kanonických biblických žalmech. Mnohé naleznou své místo v individuální spiritualitě či společné bohoslužbě synagogální (sidur), katolické (breviář a misál) i evangelické (zhudebněný žaltář reformovaných sborů). V židovství se od počátku letopočtu postupně ustaluje tzv. Modlitba osmnácti požehnání a mnoho dalších společných i individuálních pevně stanovených chvalozpěvů, požehnání
i proseb, soustředěných především k oslavě Božího jména a záchraně Izraele.
V křesťanství se prototypem modlitby stává tzv. modlitba Páně, kterou podle Mt 6,9-13 a L 11,2-4 Ježíš naučil učedníky. Jde v ní především o prosazení Boží vůle v kontextu světa i modlitebníkova života, o zajištění modlitebníkova základního životního zabezpečení, o pokoj s bližními a ochranu před pokušením. V duchu soudobých pietistických kruhů Ježíš vyjadřoval svůj nejužší vztah k Bohu oslovením 'ab'a, tati,
ale také dlouhými modlitbami o samotě (řec. kat' idian), v noci a s půstem. Podle J 14,13-14 zaslibuje Ježíš svou účast na splnění modlitby konané ve jménu Kristově,
tedy modlitby inspirované Duchem, kterého Ježíš učedníkům zaslibuje. V linii důrazu na prvotnost Božího oslovení a druhotnost lidské odpovědi je také představa, že veškeré modlitby jsou projevem Božího Ducha uděleného věřícímu člověku (Ř 8,26; Ef 6,18).