Palestina

heslo: Palestina

autor: Bič Miloš    
       
předcházející heslo: palec        
následující heslo: palimpsest

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Název. Název Palestina se odvozuje od sz p^elešet (= Pelištea, Ex 15,14; Iz 14,29.31; Ž 60,10), označení země Pelištejců. Ti pronikli kolem r. 1200 př. n. l. do země při invazi mořských národů do oblasti předního východu a vytvořili při pobřeží v nynějším pásmu Gazy pět městských královstvíček (1S 6,4). Ale už řecký historik Hérodotos rozšířil užívání tohoto názvu i na přilehlá izraelská území (v 5. st. př. n. l.) a později převzali toto označení také křesťanští autoři. Jako nejstarší jméno oblasti při východním pobřeží Středozemního moře, zvláště jeho severnější části, je klínopisné A-mur-ru (srv. sz Emorejci), tj. západní země (při pohledu z Mezopotámie). V el-amárnských dopisech pocházejících z Egypta se území označovalo jako Kinachehi nebo Kinachni a později za Nové říše jako Charu nebo Retenu a zahrnovalo egyptské državy na sever až k Eufratu. Ve SZ se setkáváme s různými názvy. Podle domorodého obyvatelstva, s nímž se izraelské kmeny po příchodu do země setkaly, ji nazývali zemí kenaanskou nebo prostě Kenaan (Nu 34,2; Joz 14,1). S poukazem na zaslíbení Hospodinovo Abrahamovi ji nazývali také zaslíbenou zemí (Žd 11,9; srv. Gn 23,4; 26,3; 35,12) nebo také svatou zemí (Za 2,16). Jinak se nazývala prostě izraelskou zemí (1S 13,19; 1Pa 22,2; Mt 2,20). Míněna je ovšem jen oblast mezi Středozemním mořem a Jordánským úvalem. Zajordání (na východ od Jordánu) se nazývalo Gileád a odlišovalo se od zaslíbené země, protože nebylo lidu přiděleno Hospodinovým losem (srv. Joz 22,25), nýbrž bylo přiděleno dvěma a půl pokolením z rozhodnutí Mojžíšova (Nu 32,33). Časem se mezinárodně vžilo označení Palestina pro Předjordání od hory Chermón na severu po Potok egyptský na jihu (Joz 15,4). Dnes však se rozlišuje mezi Palestinou v užším slova smyslu jako územím obývaným převážně Araby a státem Izrael (od r. 1948), který se nazývá Medinat Jisráél nebo prostě Jisráél.

2. Geologické poměry.

Viz zeměpis Palestiny.

3. Přírodní bohatství. Svou polohou při Středozemním moři mezi 29 30 a 33 15 severní šířky se Palestina řadí mezi státy s mírným středomořským podnebím, které ovšem v Jordánském úvalu přechází až v tropické. Na horách není sníh vzácností a létě mohou kroupy ohrozit úrodu polí a sadů. Jako styčný bod tří světadílů (Evropy – Asie – Afriky) vykazuje Palestina značnou rozmanitost rostlinstva i živočišstva. Setkávají se tu druhy, které jsou domovem jak v západní Evropě, tak ve vnitřní Asii nebo ve střední Africe. Uvádí se, že se na půdě Palestiny vyskytuje až 2250 rostlinných druhů (např. v Anglii jen 1700). V hornatině a v podhůří to jsou rostliny typické pro středomořskou oblast včetně jižního Turecka. Východní svahy hor při Jordánském úvalu a dál až k Beer-šebě v Negebu náležejí k oblasti íránsko-turánské zasahující přes Írán a Turkestán až k poušti Gobi v Číně. Další je oblast ve zbývajícím Negebu a Judské poušti, tzv. saharsko-arabská, zahrnující vedle Arabského poloostrova i Saharu a části Íránu. A konečně je tu zastoupena i oblast súdánsko-dahkanská při dolním toku Jordánu, vyskytující se od Súdánu po Indii. Je však nutno zdůraznit, že biblické názvy byly mnohdy z teologických důvodů přeznačeny. Např. 'élón, 'allón, 'élá označovalo vysoký strom, dub nebo řečík terebint. Byly to posvátné stromy, jejichž uctívání už dávná rabínská tradice zavrhla a příslušným názvům dala význam rovina, tedy něčeho nízkého. Proto např. Kraličtí otcové překládali rovina More (Gn 12,6), roviny Mamre (Gn 13,18; 18,1), rovina Tábor (1S 10,3), ačkoli tu jde všude o božiště, kde bylo božstvo vzýváno. Jiné rostliny měly různé, symbolické poslání, např. vinná réva jako strom života (ještě J 15), fíkovník jako strom smrti (srv. Gn 3,7).

Také zvířena je v P. zastoupena četnými druhy a dá se rozdělit stejně jako rostlinstvo do čtyř odlišných oblastí. Různé druhy ovšem časem vymizely, např. lva nebo medvěda zná ještě SZ, zbytky hrocha, nosorožce, hyeny skvrnité aj. se dají zjistit už jen při vykopávkách. Přesto se uvádí dnes ještě 60 druhů savců a asi 300 druhů ryb, 350 druhů ptactva a asi 80 druhů plazů. U řady živočichů jmenovaných ve SZ je jejich zařazení nejisté, zvláště u nečistých živočichů (Lv 11; Dt 14) a jindy nemá naše řeč dost výrazů na jejich rozlišení (srv. Lv 11,22). Pokud jde o nerostné bohatství, je P. zemí vyloženě chudou. Údaje jako Dt 8,9 je třeba správně chápat. Uhlí chybí vůbec, ropa se čerpá teprve v posledních desetiletích. Rudné doly byly v oblasti Libanónu a u Mrtvého moře, ale byly vyčerpány už ve starověku. Železo a měď se dovážely hlavně z Malé Asie a z Kypru, tedy z mimoizraelského území. Také olovo a cín se dovážely z Malé Asie, částečně z Libanonu železo a z Antilibanónu měď. Železné lože emorejského krále Óga (Dt 3,11) byl patrně čedičový útvar. Jediným současným nalezištěm důležitějších nerostů je okolí Mrtvého moře. Jeho vody obsahují různé soli a těží se tu i sádra, síra a fosfáty. Asfaltu se užívalo při stavbě lodí a v lékařství. Z hornin se při západním Jordánu láme čedič a vápenec. Poříčí Jordánu nabízí slín pro keramickou výrobu, která v různých předhistorických obdobích vykazovala množství charakteristických výrobků, že bylo možno podle nich určovat i stáří archeologických vrstev. Drahokamy se v zemi nevyskytují.

4. Spoje. Geologická tvářnost kraje byla od nejdávnějších dob vážnou překážkou vhodného a rychlého spojení jednotlivých oblastí. V historickém období to vedlo k tvoření místních městských státečků. Teprve izraelští králové (David, Šalomoun) dokázali vytvořit a udržet jednotný stát (níže 7.). Drobní obchodníci a řemeslníci putovali se svým zbožím od jednoho sídliště k druhému po všelijak neupravených stezkách (Sd 5,6). Dálkové spoje vhodné pro obchodní karavany a ve válečných dobách pro vojsko vedly vzhledem ke krajinným podmínkám hlavně ve směru severojižním jen s příležitostným příčným spojením přes horská pásma. Hlavní starověké (a v podstatě i dnešní) spoje byly čtyři: a) Přímořská cesta, tzv. via maris, probíhala od egyptských hranic pobřežím k severu do Foiníkie s odbočkou jižně od Karmelu k Megidu a dál k Damašku. b) Zajordáním probíhala tzv. Královská cesta od élatského zálivu přes území Edómu a Moábu také k Damašku. c) Další dálková spojnice byla horská cesta z Egypta severní částí Sínajského poloostrova do oázy Kádiš-barnea a známými městy Chebrón, Betlém, Jeruzalém, Bét-el, Šekem, Samaří do Jizreelské nížiny a dál. d) Čtvrtá cesta vedla Jordánským úvalem a je doložena až pro dobu po návratu z babylónského zajetí od Jericha do Galileje. Ze Zajordání byla vnitřní P. dosažitelná přes Jordán jen u Jericha a dál k moři u Jafy, při ústí Jaboku a dál k Šekemu a do Jizreelské nížiny a u ústí Jarmúku dál k Bét-šeánu.

5. Předvěké osídlení. Přítomnost pračlověka v Přední Asii máme doloženu už pro začátky starší doby kamenné, čili paleolitika asi před 250 000 až 200 000 lety. Jordánský úval byl kdysi z většiny vyplněn velikým jezerem. Na jeho břehu u dnešního Tell-ubédija se r. 1960 našly dva zuby a dva kousky lebky z blíže nedatovatelného období starších čtvrtohor pračlověka označovaného jako homo primigenius. Do konce raného paleolitiku, asi před 60 000 lety, je možno datovat nález lebky pračlověka galilejského, nalezené r. 1923 ve Vád` el-ámúd u Genezaretského jezera. Z následujících dob se v Palestině zachovalo větší množství pozůstatků pralidí, takže tu je možno sestavit přímo přehled vývoje člověka. Jde zvláště o kosterní nálezy více jedinců z doby před 95 000 lety v Karmelské oblasti až po Galileu. Vedle pralidí typu neandertáloidního se tu objevují i jedinci vzhledu předvěkého člověka (homo sapiens phossilis). Není rozhodnuto, zda jde o přechodný vývojový stupeň nebo o setkání dvou různých ras. Ve střední době kamenné, mezolitiku, od r. 10 000, se vývoj Palestiny ubírá vlastní cestou. Mluvíme o kultuře natúfské, která se omezovala na Palestinu a Zajordání. Bylo nalezeno neméně než 250 koster vykazujících typické rysy bílé rasy, tedy odlišných od jejich předchůdců z paleolitika. Snad jde už i o předchůdce Semitů (níže 6.). Lidé přecházejí k usedlému životu a začínají se zabývat zemědělstvím. Nálezy ze střední Palestiny a karmelské oblasti až k hornímu toku Jordánu k jezeru Chúlé vedou k závěru, že měli už poměrně rozvinuté náboženské představy. Asi po dvou tisících letech ustupuje mezolitikum neolitiku, mladší době kamenné. Jedinečným objevem tohoto období je neolitické Jericho, nejstarší známé město světa, po němž se částečně dochovaly i městské hradby s obrannou věží. Vykopávky svědčí o pohnutých dobách, kdy město bylo několikrát dobyto a znovu vybudováno, mezi lety 6000 – 4500 př. n. l. zůstalo neosídleno, ale ani potom nebyl v zemi klid. Podle nalezených památek, zvláště keramiky, vyplývá, že do země vpadaly ustavičně nové hordy dobyvatelů a že se P. stala pro ně průchozí zemí. Koncem r. 4000 končí mladší doba kamenná a se začátkem výroby mědi nastupuje tzv. chalkolitikum. V zemi dochází k překotným změnám. Mnohá sídliště zanikají a vznikají nová. I Jericho zpustlo, ale o několik kilometrů dál rozkvetlo při Mrtvém moři nové sídliště Tell el-ghassúl se svéráznou kulturou, která však náhle zaniká asi 3200 př. n. l. současně s novým rozkvětem Jericha. Zánik sídliště se dříve spojoval s biblickou zprávou o zániku Sodomy a Gomory (Gn.14), což se neprokázalo.

6. Semité. S nástupem doby bronzové (3200 př. n. l.) začíná pro Přední Orient období historické s nejstaršími písemnými památkami nastupujících velmocí summersko-akkadské při dolním toku Eufratu a Tigridu a egyptské v povodí Nilu. V oblasti syrsko-palestinské sice žádné rodící se státní útvary nejsou doloženy, ale země je v ustavičném pohybu, přicházejí, procházejí a odcházejí různé vlny blíže nezjistitelného obyvatelstva, jehož různorodost dokládají archeologické nálezy, zvláště keramika. Všeobecně se předpokládá, že převládali Semité. Nejstarší vrstvu tvořili zřejmě Kenaanci, po nich se zvláště v severních oblastech usadili Amorejci (sz Emorejci) a později Aramejci. Příslušníci jiných ras s nimi splynuli. a) Ebla v severní Sýrii už ve 3. tis. př. n. l. vytvořila mocný stát s s rozvětvenými obchodními styky, který však v druhé polovině 3. tisíciletí podlehl akkadským panovníkům Šarrúkénovi I. a Norám-sínovi a později i jiným útočníkům, až zanikl po chetitském vpádu koncem střední doby bronzové (kolem 1650 – 1600). V městském archivu ze starší doby bronzové (2400 – 2250) se zachovaly jedinečné doklady psané klasickým sumerským klínopisem a starší asi o dvě generace než dosud známé texty akkadské z Mezopotámie. Řeč je starokenaanská, o celé tisíciletí starší než nám známá ugaritština a odlišná od řeči pozdějších Amorejců, tehdy ještě polokočovníků. b) Ugarit je v časovém pořadí druhý nejstarší západosemitský stát, který vzkvétal po r. 2000 př. n. l., ale zanikl kolem r. 1200 př. n. l. za vpádu mořských národů, k nimž patřili i palestinští Pelištejci. Dochované archívy (s písemnostmi v různých jazycích) jsou pro nás cenné zvláště obšírnými mytologickými eposy, z nichž poznáváme duchovní prostředí, do kterého přišly izraelské kmeny. Sýrie (Aram) a Palestina do té doby tvořily duchovní jednotu. c) Foiníkie je řecké označení pobřežního pruhu země se samostatnými městy Tyrem, Sidonem, Gebalem aj. Už Homér znal Féničany jako mořeplavce a obchodníky. Nás spíše zajímají jako bezprostřední sousedé (severního) Izraele a z doby ještě předizraelské jako obchodní partneři Egypta (už kolem 3000 př. n. l. obchoduje Gebal, později Byblos, s Egyptem). Tyrský král Chíram byl v přátelském vztahu k Davidovi a Šalomounovi. Za Achaba proniká vliv tyrského boha Melkarta do Izraele. Féničané prosluli i jako kolonisté (Kartágo). Jejich řeč byla velmi blízká sz hebrejštině. d) Kenaan (viz výše 1.) je jméno dávané zaslíbené země podle jejího předizraelského obyvatelstva, které ovšem podle sz tradice bylo naprosto různorodé. SZ vypočítává přinejmenším sedm domorodých kmenů (Chetejce, Girgašijce, Emorejce, Kenaance, Perizijce, Chivejce a Jebuzejce; Dt 7,1), ne-li až deset (Gn 15,19-21; navíc ještě Kénijce, Kenazejce, Kadmónovce a Refájce s vypuštěním Chivejců), o jejich etnické příslušnosti většinou nedovedeme nic říci. Patrně to byly příbuzné kmeny, které patřily ke kenaansko-emorejskému stěhování Semitů v 3. a 2. tisíciletí a časem splynuly. Pro Izraelce mělo jméno Kenaanec hanlivý přídech kramář. Nicméně i izraelské kmeny se jazykově pokenaanštily, takže bychom jejich řeč neměli označovat jako hebrejštinu, nýbrž jako kenaanštinu. Z mála dochovaných mimobiblických památek přitom víme i o nářečových rozdílech. Řeč severního Izraele se v lecčem blížila spíš moábštině než judštině. e) Edóm, Moáb, Amón byly kmeny,které pronikly do Zajordání a okolí Mrtvého moře přibližně ve stejné době jako izraelské kmeny do Předjordání. SZ vzpomíná na úzké příbuzenské vztahy s nimi: Edóm – Ezau byl bratrem Jákoba – Izraele, Moáb a Amón byli potomci Lóta, Abrahamova synovce (Gn 25.19). Z náboženských důvodů však mezi nimi a Izraelem bylo trvalé nepřátelství (srv. Dt 23,4-9). Jako jedinou písemnou památku zanechal moábský král Méša (2Kr 3,4) svůj oslavný nápis dnes uložený v pařížském Louvru o svých vítězstvích nad Izraelem. Pochází z poloviny 9. st. př. n. l. David si tyto tři kmeny podmanil. f) Aramejci představují mladší semitskou vlnu, která před r. 1100 př. n. l. zaplavila Mezopotámii a celé území dnešní Sýrie. Kolem r. 1000 př. n. l. zakládají řadu místních státečků a později založili dokonce v Babylónii kaldejskou dynastii (Nebúkadnesar). David s nimi vedl vítězné války (2S 8,10; srv. Za 9,2), ale později po rozdělení izraelské říše docházelo mezi Damaškem a severním Izraelem k ustavičným válkám, které skončily teprve zničením obou království Asyřany. Nejasný je však vztah praotců Izraele k Aramejcům. V důsledku asyrského přesídlování celých kmenů z dobytých území na druhý konec asyrské veleříše rozšířil se vliv aramejštiny (i jejich jednoduché hláskové písmo) po celém Předním Orientu a stala se později v Perské říši jednotícím jazykem. V babylónském zajetí (596 – 538 př. n. l.) přijali odvlečení Judejci aramejštinu za svou řeč, takže máme dokonce ve SZ aramejsky psané části knih Ezd a Da. Aramejsky psali i arabští Nabatejci, kteří se od 4. st. př. n. l. usazovali v Edómu a v Zajordání a dokonce jábští kolonisté v Horním Egyptě (Egypt – 9.). g) Arabové jsou nejmladší semitská vlna, která si od 7. st. n. l. postupně podmanila celý Přední Orient i severní Afriku. První arabské kmeny, Nabatejci, však pronikaly do Edómu a Zajordání už od 4. st. př. n. l. Zprvu se zabývali hlavně obchodem a ochranou a vydíráním karavan, putujících z jižní Arábie jednak do Gázy, jednak do Damašku. Podle 2K 11,32 ovládli celé Zajordání (král Aretas) ale r. 105/106 n. l. podlehli Římanům a Nabatejské království se proměnilo v provincii Arábii. Teprve od 7. st. n. l. se spolu s nástupem islámu celá oblast poarabštila. Jen rozptýlené židovské ostrůvky si udržely v Palestině svůj svéráz.

7. Izrael a židovstvo.

Viz Izrael.

8. Křesťanstvo. Vystoupením Ježíše Nazaretského, kterého jeho učedníci vyznali jako mesiáše (Mt 16,16), začíná nový úsek dějin lidstva. O svatodušních svátcích vzniká v Jeruzalémě první křesťanský sbor (Sk 2,37-47) a krátce nato jsou Ježíšovi stoupenci v syrské Antiochii nazváni křesťany, dosl. Kristovci (řec. christianoi, Sk 11,26). Mezitím došlo k jejich pronásledování ze strany židů (Sk 5,17), které vedlo až k ukamenování Štěpána, jednoho ze sedmi jáhnů (Sk 6n). Mnozí se před pronásledováním uchýlili do sousedních oblastí a přispěli tak k rozšíření křesťanství. R. 43/44 n. l. proti nim zakročil sám král Herodes Agrippa I. a dal popravit Zebedeovce Jakuba (Sk 12,2). Uvězněn byl i apoštol Petr, ale byl podle Sk 12 podivuhodně zachráněn. Současně se však k mladé církvi připojil její bývalý zapřísáhlý pronásledovatel Saul a pod jménem Pavel začal šířit křesťanství v Malé Asii a Řecku. Skončil patrně za císaře Nerona v Římě mučednickou smrtí. V dalších staletích se přes mnohá krutá pronásledování církev šířila a postupně i organizovala. Za Konstantina I. Velikého (306 -337) dosáhli křesťané císařským výnosem svobody a Palestina se stala převážně křesťanskou. Ve 3. st. tam žil a působil v Kaisareji (Caesarei) jeden z největších starověkých teologů Órigenés, původem z Alexandrie, autor proslulé Hexaply a četných komentářů téměř ke všem biblickým knihám, a kolem r. 400 n. l. působil v Betlémě Jeroným, původem z Dalmácie, překladatel Vulgáty z původních textů do latiny. Po nástupu islámu od 7. st. n. l. církev zakrněla a dnes žijí v Palestině jen skupinky křesťanů různých vyznání, pravoslavní, katolíci i protestanti.