Jeruzalém

heslo: Jeruzalém

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Jerúša        
následující heslo: Jeruzalémská Bible

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků starověké město v Palestině, centrum izr. kultu.

1. Název. Nejstarší podoba jména je doložena ve 14. st. př. n. l. v kananejštině (Kenaan) jako Urusalim v textech (dopisech) z Tell el Amarny. V samohláskovém masoretském textu je přeznačena výslovnost z j^erušálém na j^erúšálajim, takto běžná i v době nz. Druhá část názvu zní jako hebr. šálóm, pokoj, mír; tento závažný pojem byl také s významem města spojován (Ž 122,6; Jr 15,5 – patrné jen v hebr. textu; L 19,42). V Septuagintě a ve Zj se užívá řecký přepis ierúsalém, v deuterokanonických knihách SZ Septuaginty a ve zbytku NZ se užívá i pořečtěná forma jména hierosolyma, a to jako pl. (např. Mt 15,1), jinde jako sg. femininum (Mt 20,17). Tuto formu užívají důsledně kanonická evangelia kromě Lukášova (výjimka: Mt 23,37). hierosolyma se často objevuje tam, kde J. v textu hraje roli nebezpečného prostředí, ohrožujícího Ježíše nebo křesťany (Mt 2,3; 20,18), ierúsalém často ve starších tradicích (Mt 23,37; Zj 21,1) a tam, kde jde o křesťanskou obec v J. (Ř 15,25) a o J. jako místo spojené s eschatologickým zaslíbením (L 2,38). Současný arabský název J. je el-quds (Svaté město).

2. Dějiny. Ve 14. st. př. n. l. doložen jako kenaánské opevněné město (viz výše), poč. 10. st. př. n. l. dobyt Davidem (2S 5,9), který v něm vybudoval svoji rezidenci a přenesl tam schránu úmluvy(2S 6,12-19). Rozšířen za Šalomouna, který vystavěl královský palác, systém zásobování vodou (systém tří nádrží, dosud funkčních, v. rybník) a zejména chrám (1Kr 8,1-30). Podle archeologických výzkumů však J. v 10 st. př. n. l. nebyl více než regionálním centem. R. 922-1 př. n. l. dobyl J. egyptský farao Šíšak a vyloupil jeho poklady (1Kr 14,26). V 8. st. př. n. l. nabyl J. velký význam po pádu Samaří a hospodářském napojení Judska na Asyrskou říši. Král Chizkijáš dal vybudovat tunel (cca 500m), jímž vedl vodu z pramene Gíchón do cisterny uvnitř města (2Pa 32,30; srv. Iz 7,3 aj.). R. 587 však J. vyplenil babylónský král Nebúkadnesar a deportoval velkou část obyvatel (2Kr 25,8-21). Po návratu z exilu, tj. po r. 538 př. n. l., kdy J. patřil do Perské říše (Kýros), byl postupně chrám obnoven a hradby znovu vystavěny (Neh 2,11-3,32; 6,15.

V době helénistické spadal J. jako samosprávné chrámové území nejprve pod egyptskou říši Ptolemaiovců, r. 198 př. n. l. připadl Seleukovcům. Tehdy sílily v J. tendence směřující k helénizaci života a k nové, universalistické, ale zároveň synkretistické intepretaci víry Izraele, podporované a posléze násilím prosazové politikou krále Antiocha IV. Spontánně bylo přijalo zřízení gymnasia, s rozpaky i rozhořčením r. 167 náboženská reforma spojená se zasvěcením chrámu Diovi Olympskému, který byl ztotožněn s Hospodinem. K budování posvátného háje, které mělo být návratem ke starému způsobu uctívání Hospodina, již nedošlo, protože r. 167 př. n. l. vypuklo Makabejské povstání. Chrám se r. 164 dostal pod kontrolu povstalců a byla v něm obnovena bohoslužba podle Zákona (1Ma 4,26-59; svátek posvěcení chrámu), tvrz (Akra), kterou Seleukovci postavili v blízkosti chrámu, zůstala v rukou krále až do r. 141 (1Ma 13.21-52; 14,27), kdy se J. stal na necelých sto let hl. městem samostatného Judska.

R. 63 př. n. l. obsadil J. římský vojevůdce Pompeius a dosadil jako vladaře – správce, z nichž druhý, Herodes zvaný Veliký získal titul krále. Za něho začala rozsáhlá přestavba chrámu, ukončená až dlouho po jeho smrti r. 63 n. l. Na száp. okraji chrámového okrsku vystavil pevnost nazvanou podle římského politika Antonia (fors Antonia), na jz. od chrámu si postavil výstavný palác, blízko něho tržiště (agoru). Okolo r. 30 se J. stává místem Ježíšova působení, jeho popravy (kříž) a vzniku křesťanské obce.

Za první židovské války byl r. 70 n. l. J. dobyt a chrám vypálen (narážka ve formě předpovědi např. v L 19,43-44). J. byl přivtělen k římské provincii Sýrii a po druhém povstání r. 132 přejmenován na Aelia Capitolina s chrámem Jova Kapitolského.

3. Topografie. J. leží na vápencové plošině ve výšce cca 760 m n. m. (1145 nad Mrtvým mořem), která je jen na s. přímo spojena s horským masivem, na ostatních stranách spadá prudce do údolí, z nichž je komunikačně nejdůležitější údolí říčky Kidrón (v. Kidrónský úval) (vádí En-nár) na východě a na j. údolí Hinóm. Obě údolí se na j.stýkají,sahají dále až k Mrtvému moři (Kumrán). Od severu k j. byla plošina, na níž J. leží, rozdělena Údolím sýrařů (ř. Tyropoion), dnes téměř zaplněném civilizačním nánosem. Vých. svahem je sledovala dlážděná ulice z doby Herodovy, jejíž části se dochovaly.

Dodnes tvoří dominantu města ohraničená plošina, která se rozprostírá na místě chrámového okrsku. Od 7. stol. n. l. jí vévodí Skalní dóm s mohutnou kopulí stojící na místě, kde byl podle pověsti Muhammad (Mohamed) vzat do nebe. To je místo, které je podle druhotné tradice totožné s horou v kraji Mórija, kde měl Abraham podle Gn 22 obětovat Izáka. Na j. straně je prostorná mešita El-Aqsa. Podle tohoto komplexu se lze orientovat. Kromě celkové dispozice města není vidět mnoho památek z biblické doby. Na jz. straně chrámového okrsku je rozsáhlý, skoro 20m vysoký zbytek herodovské zdi, k němuž již ve starověku přicházeli diasporní židé, aby se tam modlili. Nad zdí byla v chrámu velesvatyně, takže podle raně středověkých spekulací tato Zeď nářků (tradiční název), či Západní zeď (dnešní název užívaný v Izraeli) plní mysticky některé funkce chrámu. Na j. straně vých. chrámové zdi je dokonce dochována část předherodovské zdi se zřetelným švem mezi oběna segmenty. Blízko sz. strany chrámového nádvoří jsou pod dlažbou Starého Města zachovány zbytky Antoniovy tvrze. Rozšířená domněnka, že na tomto místě stanul Ježíš před Pilátem (proto odtud vychází tradiční Ježíšova cesta na kříž – via dolorosa), je však málo pravděpodobná. Pilát po dobu svých návštěv v J. sídlil v Herodově paláci, který stál patrně v blízkosti dnešního Wohlova muzea. Tam je třeba hledat i dláždění, o němž mluví J 19,13 (Gabbatha, Lithostrótos- v. Na dláždění). Fors Antonia sloužila především jako kasárny. Viditelným zbytkem starého opevnění je spodní část Davidovy věže postavené v době křižácké vlády u z. Jaffské brány. Dnešní hradby, většinou pocházející z doby byzantské a z doby turecké vlády, kopírují opevnění z doby Heroda Velikého jen ve své střední části, sledujeme-li je na ose sever – jih. Na s. od chrámového nádvoří jsou posunuty na v. i na s. a podobně je tomu i u sz. části, kde byla městská zeď teprve později posunuta na z. a tak zahrnula i území, na němž byl postaven chrám Hrobu Páně, na jihu sleduje dnešní hradba předexilní opevnění, herodovské hradby vedly jižněji a zahrnovaly i vlastní Sion (Sijón), město Davidovo, a rybník (nádrž) Siloe. Z nich se pod úrovní dnešního povrchu dochovala část Esejské brány. Nejzřetelnější stavby, které stály již v době Ježíšově jsou hrobky aristokratických rodin z helénistické doby, označované již od pozdního starověku jako hrobka Absolonova a Zachariášova. Z biblické doby pocházejí i některé skalní hroby. Dobře identifikovatelná je Getsemanská zahrada (ani nejstaší stromy nejsou však z doby Ježíšovy, protože za obléhání J. v 1.st. n. l. byly stromy pokáceny).

Z nedoložitelných identifikací je nejznámější problém Golgoty a hrobu Páně s místy zahrnutými do chrámu Hrobu Páně. Někteří archeologové hledají Golgotu na protějším svahu údolí potoka Kidrón. Další významná, ale nedoložitelná je ve středověku vytyčená trasa Ježíšovy cesty na popraviště – via dolorosa. I další takové zbožné lokalizace, většinou z doby Konstantina Velikého (4. stol) a jen výjimečně starší (hrob Páně) jako bazilika Ecce homo (lat. Hle člověk – J 19,5) nebo kaple Dominus flevit (Pán zaplakal – J 11,35) jsou dokladem působení biblických motivů v pozdější zbožnosti, do biblické archeologie však nepatří.

4. Role v tradici a teologie. J. se stal významným tím, že v něm byla umístěna schrána (truhla) úmluvy (smlouvy – viz bod 2) a později postavem jediný chrám, v němž byl soustředěn kult (oběti) i soud Ž 122,2-5). Stal se tak místem které si Bůh vyvolil (Dt 12,5.21), takže všechny izraelské kmeny tam přicházely. Eschatologický výhled Izraele směřoval k pouti pohanských národů do J. (Iz 2,1-5 Mi 4,1-3; Jr 3,17; Za 2,14nn aj.; srv. Sijón), bylo to město Boží (Ž 87,3), Boží stánek (Ž 76,2-3), skutečný domov všech národů (pronárod) (Ž 87). Jestliže se v Bibli důsledně mluví o tom, že do J. se vystupuje hebr. `-l-h; řec. anabainó a z Jeruzaléma se sestupuje hebr. j-r-d; řec. katabainó, nevyjadřuje to jen zeměpisnou výšku, ale i jeho význam ve víře Izraele. Současně se v prorockých knihách ozývají i varování J-u pro jeho bezbožnost (Am 2,5).

Poexilní obnova J. byla chápána jako poslání od Boha (Ž 44,24-28; Ag 2,6-9). I v těžkých dobách, které vrcholily dobytím J. r. 70 n. l., zůstal J. symbolem naděje. Již prorok Ezechiel měl vidění nového J. (Ez 40-48), který bude místem radosti (Iz 65,16-25), svobody (Ga 4,26) a spasení (Žd 12,22). Jeho podmanivý obraz (chrámu již nebude potřebí) podává Zj 21.

Podle synoptických evangelií přišel Ježíš v době svého veřejného vystupování do J. jen na jeho samém závěru (Mk 11,1nn par.), do J. šel tedy na smrt (Mk 10,33 par.). Podle Janova evangelia byl Ježíš v Judsku a v J. nejméně čtyřikrát (J 2,13-25; 5,1nn; 7,10-8,2;10,22-39,nový příchod do J. 12,12nn). Jeho slova jsou v Janově ev. koncipována tak, aby čtenář mohl jeho vystoupení spojit s eschatologickým J. (J 7,37n; srv. Ez 47,1-11; Jl 4,18; Za 14,8). V L 2,22-39; 41-51je Ježíš přinesen do J. k prezentaci a jako dvanáctiletý putuje se svými rodiči do J. na velikonoční svátky. Při těchto příležitostech zazní závažná slova o Ježíšovi jako spasení pohanům (L 2, 31n) a o Ježíšově vztahu k Bohu jako Otci (L 2,49).

Předpověď katastrofy J. je v synoptických evangeliích formulována tak, aby bylo zřejmé, že se naplnila v r. 70 n. l. (Mk 13,14parr; L 19,41-44).

Po Velikonocích se křesťanská obec v J. stala pro křesťany nositelem některých funkcí chrámu a duchovním centrem. O jejím vzniku vypráví z hlediska druhé křesťanské generace L 2. Shromažďovala se v chrámovém nádvoří (Sk 2,46) a očekávala zřejmě příchod pohanů po dějinném zlomu na konci tohoto věku. Křesťané z ostatních mimopalestinských obcí sbírali peníze pro chudé v J., podporoval je v tom i apoštol Pavel. Zřejmě sbírku pro křesťanskou obec v J. chápal také jako výraz ekumenické jednoty a možná i jako obdobu chrámové daně (sbírka na J.).

Již v poslední třetině 1. stol. však J. v křesťanské církvi ztrácí část svého vlivu ve prospěch jiných, silných obcí jako byla Alexandrie, Antiochie, Efez, Korint nebo Řím. Charakterizuje to struktura Lukášova díla (Lk a Sk): evangelium Lk začíná a končí v J., Sk začínají v J., ale končí již v Římě