Synkretismus

heslo: synkretismus

autor: Kajlík Vladimír    
       
předcházející heslo: synchronní výklad        
následující heslo: synoptická apokalypsa

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. Pojem

Z řec. synkretismos, ve smyslu spojování, dávání dohromady. Jde o pojem s dějinami sahajícími až do antiky a v reformaci užívaný pro úsilí o společné působení jejích jednotlivých proudů. Dnes s. označuje v religionistice i teologii směšování náboženských učení i praktik. Řada badatelů vidí v s. charakteristiku všech náboženství. V religionistice je s. dnes terminus technicus v oblasti systematického studia náboženství, ač je jeho přesné užívání stále ještě předmětem odborné diskuse.

2. Nebezpečí a obrana přikázáním

Ve většině vrstev biblických tradic je však to, co dnes označujeme pojmem s. pokládáno za nebezpečí. Základní zábranou proti s. byl důraz na jedinečnost víry v Hospodina jako Boha Izraele, který je současně Stvořitelem a pánem celého světa: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh...Nebudeš mít jiného boha mimo mne (Ex 20,2-3). Stálým průvodním jevem víry Izraele bylo však zavádění cizích prvků zbožnosti, které se s vírou v Hospodina vylučovaly. Neznámější je uctívání Hospodina v podobě zlatého býčka (BKr tele) jak o něm vypráví Ex 32,1-6. Ostrá reakce Mojžíšova a Lévijců, jak se o ní píše v Ex 32,25ff., odráží vnitroizraelský boj proti projevům kultů plodnosti (býk), jak je to podle 1Kr 12,29-34 doloženo ve svatyni v Dan. Přikázání Nezpodobíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit (Ex 20,4-5), je v rámci víry Izraele obranou proti s. v kultu.

3. Vnitřní zpracování vnějších vlivů

Víra Izraele i křesťanů pochopitelně zpracovávala podněty ze svého okolí. Celá metafyzika křesťanské věrouky je ovlivněna populárním platonismem a gnosí, etika zase stoicismem. V těchto případech jde většinou o to, že okolí mohlo židy i křesťany upozornit na hlavní problémy lidského života tak, jak se jimi obírala tehdejší filozofie nebo mytologie. Bibličtí autoři tyto podněty zpracovávali, ale vyrovnávali se s nimi ze svých vlastních předpokladů:

Již apoštol Pavel upravil helénistický model světa, aby jeho pomocí vyjádřil význam Ježíšův a interpretoval velikonoční vyznání o jeho vzkříšení. Jde především o schéma nebe – země a sestup – výstup, aby vyjádřil dějinný i kosmický dosah Ježíšova příběhu. Tak je to např. v hymnu z Fp 2,6-11. Je nápadně podobný tomu, co se objevuje v pozdějších gnostických systémech, a má s nimi společnou základní strukturu. Přesto lze sledovat závažné rozdíly. Zatímco v gnostických systémech (gnóze), jejichž začátky lze sledovat od začátku 2. stol. n. l., je sestup nebeského člověka na zem vlastně pádem a neštěstím, je u apoštola Pavla vědomým sestupem pro záchranu lidí. Zatímco lidé jsou v gnostickém pojetí nešťastní v důsledku fatálního nedopatření, jde v Pavlově pojetí o selhání ve vztahu k Bohu, o hřích. Podobně je to v etice. Výčty ctností (ctnost) a neřestí jsou v pavlovské tradici nápadně podobné výčtům stoickým. Stoický odstup (epoché) od hodnot denního života se však u apoštola Pavla vztahuje na majetek a vnější postavení (1K 7,29-31; 2K 6,9-10), nikoli však na osudy druhých lidí: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími (Ř 12,15). Převzaté tradice tu nabývají novou funkci, jsou přeznačeny. Vzájemný vliv je však nepopiratelný. Religionista to nazývá s., biblista by mluvil spíš o akulturaci – o přiblížení, které je nutné, aby okolí obsahu textu rozumělo. Podobně lze najít náboženské obdoby představ o svatosti, Trojici, Spasiteli jako dítěti apod. Je nesporné, že to, co židé nebo křesťané přinesli světu, je zčásti ovlivněno těmito společnými idejemi a strukturami, které umožňují dorozumění a zčásti jsou i základem hlavních společných etických hodnot (světový étos).

4. Vnitřní pokušení

Jsou však oblasti, v nichž křesťanství vlivu populárně platónských představ začalo podléhat již v nz. době. Např. perspektiva spasení ztratila část svého sociálního rozměru. Nebyl sice zcela potlačen, ale postupně začalo spasení znamenat, že se člověk dostane do nebe, interpretace království Božího ustupovala do pozadí. Tímto osobním oslabením odpovědnosti víry za svět se uvolňoval prostor pro mocenské ambice. Přesto vědomí, že Ježíš v celém svém pozemském příběhu dostupném vzpomínkou a dnes i kritickým bádáním, je vlastním obsahem naděje, vedlo v dlouhodobé (v dějinách často, žel, příliš dlouhodobé) perspektivě k znovunalezení zdrojů víry a k odhalení vlastních zlých praktik jako selhání. To je předpoklad nových začátků.