Víra, věřit

heslo: víra, věřit

autor: Pokorný Petr    

předcházející odkazové heslo: vinobraní      
předcházející heslo: víno        
následující heslo: vítr

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. odvozeniny kořene '-m-n, zejm. '^emúná, jako sloveso '-m-n v hif.; řec. pistis, pisteuó (srv. řec. pistó v pas. – dát se přesvědčit, s vírou přijmout 2Tm 3,14), pistos: v. t. věrnost, pravda, malověrný (řec. oligopistos), malověrnost, nedověra (apistia), spolehlivý, Amen, doufat, důvěra.

Rozdělení výkladu: 1. Lexikální stránka, 2. SZ, 3. Nejstarší synoptická vrstva, 4. Apoštol Pavel a jím ovlivněné texty nebo s ním polemizující (Jk) texty, 5. Lukášovské spisy, 6. Janovské spisy – včetně Zj – (v. Janovo evangelium), 7. Pastorální epištoly, ep. Judova a 2. Petrova.

1. Řecké ekvivalenty českého pojmu v. (věřit) jsou jednoznačné lexikálně, zahrnují však poměrně pestré spektrum významů – důvěra (Hesiod. Opera 372), věrohodnost (Soph. Oed. Col. 611), důkaz (Democ. 135). Řec. pisteuó znamená důvěřovat (Aischyl. Pers. 800nn), poslouchat (Soph. Oed. Tyr. 625), věřit (v náboženském smyslu – Empedoc. frgm.114nn), uznávat (působení bohů – Plutarch. superst. 11). Ve stoicismu znamená pisteuó uznávat platnost kosmického řádu /a podle toho jednat/ : Epict.I,14,11-13. Význam důvěra a věrnost (smlouvě) jsou patrně společným základem semasiologie těchto příbuzných řeckých výrazů. Jejich rozšíření v helénistickém náboženství (podle platónského filozofa Kelsa /Celsus – 2.stol.n.l./ mnoho proroků všech náboženství říká Věř, chceš-li být spasen, nebo odejdi – Órigenés, c.Cels.VI,11) podpořil jistě křesťanský úzus ovlivněný SZ a patrně i učením Ježíšovým, důvod tohoto rozšíření, které probíhalo paralelně s rozvojem raně křesťanské literatury, je však na biblických zdrojích nezávislý. Ani hebr. ekvivalenty nejsou roztříštěné (kořen b-t-ch, který má podobný význam, překládá ČEP důsledně doufat), ale jejich v hebr. poměrně kompaktní významové pole bylo třeba do řečtiny (především v LXX) převést pomocí dvou řeckých slovních skupin – víra, věřit a pravda, pravdivý.

2. V SZ se především mluví o víře jako důvěře k Bohu, k jeho moci, milosrdenství, k jeho skutkům, slovu i k jeho poslům -k tomu, že za nimi skutečně stojí pravý a jediný Bůh (Ex 4,1.5). Ve víře v Hospodina jde o osobní důvěru, která zahrnuje poslušnost Božích přikázání, ne jen o teoretické přesvědčení (2Kr 17,14; Dt 6,24/23/; Ž 119,66 /naproti tomu 106,24n/ aj.). V této víře spolehl Abraham na Boží zaslíbení a vyšel ze svého domova do daleké země (Gn 12,1, srv. 15,2nn: Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost – v.6). Tato víra v Boží věrnost je základem existence Izraele jako Božího lidu: Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte (Iz 7,9).

Tam, kde se víra vztahuje k Božím skutkům nebo znamením, nejsou tyto projevy chápány jako důkaz , který je třeba vzít na vědomí, ale především jako projev Božího zájmu o člověka, který nelze přezírat (Nu 14,11; Ž 78,32). Spravedlnost a víra jsou nerozlučně spojeny: Spravedlivý bude žít pro svou věrnost (Abk 2,4 /hebr. '^emúná / srv. Abk 1,14); citováno v Ga 3,11 (spravedlivý bude žít z víry) a Ř 1,17.

3. I když v NZ se víra většinou vztahuje na Ježíše jako na jedinečného reprezentanta Boha samého, setkáváme se s řec. termíny pistis a pisteuó i v nejstarší vrstvě synoptické tradice (Sbírka Ježíšových výroků, příběhy zpracované v Markově evangeliu), a to ve zřetelně předvelikonoční souvislosti, takže lze předpokládat, že se tu v řeckém převodu odráží typický jazyk Ježíšův. Tomu, že Ježíš o víře mluvil, nasvědčuje i skutečnost, že jak v teologii apoštola Pavla (4.), tak v nezávislé oblasti myšlení Janovských spisů hraje pojem víra závažnou roli.

V nejstarších vrstvách tradice, kterou znali synoptičtí evangelisté, čteme několikrát (Q i Mk par.) citovaný výrok o víře přenášející hory – Mk 11,23 (par. Mt 21,21b – v obou případech se hora vrhne do moře) a L 17,6 (zde se mluví o vykořenění moruše, par: /o přenesení hory/ Mt 17,20). Přenesení hory je v řecké i hebrejské literatuře doložená metafora pro uskutečnění nemožného, ale její spojení s vírou, jak je nalézáme v NZ je ojedinělé. Výroky o víře přenášející hory zapadají mezi Ježíšova vyostřená, jakoby přehnaná slova (snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do království Božího – Mk 10,25par; srv. 9,43nn par.). Závažným argumentem pro to, že v podstatě jde o slova Ježíšova je řec. novotvar oligopistia (malověrnost – Mt 17,20) a oligopistos (malověrný, kral. malé víry), který se objevuje až v NZ a byl zřejmě vytvořen proto, aby v řečtině vystihl nějakou typickou aramejskou frázi z ježíšovské tradice. Podobně jako v tomto výroku, objevuje se i v některých vyprávěních slovo víra absolutně, bez udání toho, ke komu (k čemu) se vztahuje (řec. pisteuó: Mk 5,36 par.; 9,23n; 9,42 /kodex Alef – ve většině rukopisů se mluví o víře v Ježíše/, řec. pistis: L 7,9b par.(Q); Mk 2,5par.: 4,40 par.; 5,34 par.; L 18,42par.; L 7,50; 17,19 (Lukášova zvl. látka); 18,42 (Lk dodatek); Mt 15,28 (Mt doplněk). Absolutní, blíže neurčené užití pojmu v. však neznamená, že víra v tomto smyslu se k ničemu a k nikomu nevztahuje. Na některých místech je jasné, že jde o v. jakožto důvěru k Ježíšovi (Mk 5,36; srv. 5,28), výslovně může to však být vyvoláno povelikonočním podáním (v Mt 15,28 vzdá žena poctu Ježíšovi pokleknutím /klekat/ a potom se mluví o její víře), jak se s tím setkáváme v pašijním příběhu (Mk 15,32par.). Z L 7,9par. však vyplývá, že víra jakožto důvěra v Ježíše vychází z předpokladu, že Ježíš se podílí na Boží stvořitelské moci a zprostředkuje ji lidem. To odpovídá sz. náboženství, které v Ježíšově myšlení i v teologii jeho prvních stoupenců hrálo významnou roli a tak je to vyjádřeno v předvelikonoční ježíšovské tradici, podle níž Ježíš zvěstoval přicházející království Boží a v jeho přítomné podobě je svazoval se svým působením (L 11,20par. Q). Nasvědčuje tomu i skutečnost, že v Mk 1,15par. je Ježíšovo působení shrnuto jako kázání o blížícím se království Božím a jako výzva Věřte evangeliu. Jde tedy na těchto místech o víru jakožto důvěru v Boha a odtud odvozenou důvěru v Ježíše jako jeho věrohodného reprezentanta.

/Teologický výklad o povaze víry: Víra, o níž jsme mluvili, je víra tak specifická, že obecný pojem důvěry k určité osobě zřetelně přesahuje. V Bibli je to vyjádřeno v rámci tehdejšího obrazu světa (zázrak), je však třeba zdůraznit, že jde o víru, která vede k překonání toho, co člověka v určité situaci osudově svírá, k otevřenosti celé jeho existence vůči Bohu i druhému člověku. Absolutní užití slova víra naznačuje, že jde o záležitost celoživotní, o víru ve smyslu zakotvení celé osobnosti. Jde o zakotvení tak základní, že není třeba opakovaně mluvit o Bohu, který je předmětem důvěry i jejím podmětem, protože ji svými skutky milosrdenství sám vyvolává a zve k ní. Důraz spočívá na důsledcích takové víry ve specifickém křesťanském významu: na její otevřenosti, o níž jsme mluvili, na tom, že Boha nezpředmětňuje, ano, zdráhá se vyslovit i jeho jméno, na tom, že se k němu přibližuje tam, kde on sám se přiblížil k člověku, tedy nepřímo, skrze zjevení. Patří ke zkušenosti víry, že její otevřenost, v níž věřící člověk jedná odpovědně, vzdoruje rozkladu a odcizení (Všechno je možné tomu, kdo věří – Mk 9,23b), je dána právě jejím hlubokým zakotvením v Bohu, a to právě v Bohu, který se neprojevuje předmětně, jako zázračný Bůh na stroji (lat. deus ex machina) antické tragedie, ani jako vše určující osud, ale jako ten, který člověku svěřuje svobodu i odpovědnost a zároveň jeho svobodnému a odpovědnému jednání dává nejhlubší smysl a cíl. Život víry se v NZ často popisuje jako následování (Ježíše Krista)./

Víra je proto v synoptické tradici spojena s modlitbou (Mk 11,24n par., srv. Mt 7,7-11, je totožná s hledáním království Božího (Mt 6,33par. Q), je předpokladem mnoha mocných činů Ježíšových (Mk 2,5par.: Mt 8,10par.) a Ježíš ji výslovně vyžaduje (Mk 5,36 par.; 9,23n). Nedostatek víry (malověrný) mu brání účinně jednat (Mk 6,5n aj.). Víra není stav, ale proces, je ohrožena nedověrou a potřebuje být podpírána modlitbou, aby mohla růst (Věřím, pomoz mé nedověře! – Mk 9,24b). Vnější opory ve formě zázraku jako důkazu Ježíš odmítá jako pokušení (Mk 8,11n par.). Jako vrcholný projev tohoto jeho postoje líčí pašijní příběh jeho odmítnutí zázračného sestupu z kříže (Mk 15,52par.).

4. V teologii apoštola Pavla hraje v. závažnou roli. Vírou přijímá člověk evangelium (Ř 10,16nn) o Kristovu vzkříšení (1Te 1,10; Ř 4,24 aj.) jakožto zvěst o Božím spasení v Ježíši Kristu (1Te 4,14; 1K 15,1.11), které platí všem národům (Ř 1,5) – přijímá Ježíše za svého Pána (Ř 10,9, srv. 2K 4,4-6). Uvěřit znamená odvrátit se od dřívějšího způsobu života: pohan se odvrací od model (1Te 1,9n), žid od spoléhání na vlastní spravedlnost (Fp 3,7-9). Vírou a křtem se člověk spojuje s Božím lidem (Ga 2,26-29) a poznává tak své hranice dané hříchem i skutečnou naději. V tomto ohledu je víra poznáním, umožňuje poznání Boha (2K 4,6) i orientaci ve světě (1Te 5,2; 2K 5,1 aj.), a je moudrostí (1K 1,18 – 2,16).

Podstatné je pro Pavla, že víra je vírou v ospravedlnění (Ř 1,16n; 3,20 – 5,11; 9,30 – 10,21; Ga 2,16 – 5,12; Fp 3,3-11). Člověk obstojí na Božím (posledním) soudu (je ospravedlněn) ne tím, že se vykáže jednotlivými skutky, ale svou vírou. To nelze chápat jako projev jakési liberalizace, ale jako hlubší cestu k Božímu cíli, k naplnění jeho spravedlnosti. Dobré skutky lze konat z přinucení, pod hrozbou, takže sám člověk může zůstat nezměněn. Kdo se však ve víře obrátí k Bohu svým srdcem (Ř 10,9n), ten přes své poklesky směřuje k cíli právě proto, že zná svou situaci, svou závislost na Bohu a ví odkud může čerpat sílu. Jako model uvádí Pavel Abrahama, který vzal vážně Boží zaslíbení (uvěřil mu) ještě dříve, než izraelským byl dán Zákon. Jestliže se židé jako Boží lid pokládají za potomky Abrahamovy, potom pravým potomkem Abrahama je ten, kdo se k Bohu obrací se stejnou vírou, ne ten, kdo je podle Zákona obřezán (obřízka): Ga 3,6-18; Ř 4,1-25. Jako sz. doklad uvádí Pavel Abk 2,4 (Ga 3,11; Ř 1,17; též Žd 10,38). Touto rabínskou argumentací hájil Pavel původně jednotu stolu Páně (Ga 2,1 – 3,5 – večeře Páně), jejím bezprostředním důsledkem je však objev víry jako přímé cesty k Bohu a k spasení. Opírá-li se víra o zkušenost se vzkříšeným (nyní v Duchu přítomným) Kristem (1K 2,1-16), nabývá věřící také podíl na jeho smrti (utrpení, přijetí smrtelnosti tohoto života – Fp 3,10; Ga 2,19) i na jeho vzkříšení (Ř 6,3-11). Toto naplnění víry je očekáváno v budoucnosti (Ř 5,10; 6,8; Fp 3,3-21), dává však přítomnou jistotu, že člověk dojde k cíli a tím i vnitřního pokoje (Ř 5,1.9 aj.).

Víra není u všech stejně silná, neposkytuje stejný vhled do lidské situace, ani není stejně účinná (Ř 14,1nn), proto je třeba v ní růst (2K 10,15; Fp 1,25), druhým k tomu napomáhat (1Te 3,10; Ř 15,14) a zůstávat bdělým (1K 10,12; Ga 6,4) a bránit se náporům pokušitele (2K 2,11; 1Te 3,5). Nikdo však není povolán k tomu, aby víru druhého zvenčí ovládal a soudil (2K 1,24). Víra se utváří v přímém vztahu ke Kristu a v respektu k svědomí druhého křesťana (1K 8,7.12: 10,25.29). Víra má tedy přímý etický dopad (Ř 8,4nn; Ga 5,6).

O víře mluví Pavel také jako o Božím určení člověka, či přímo jeho nejvyšším daru, který Bůh může svému stvoření dát (Fp 1,29; srv. Ř 12,3; Ef 2,8), jako o odpovědi na věrnost Boží (Ř 1,17). V Ga 3,23.25 se dokonce mluví o tom, že víra přišla, tj. že příchodem Ježíše Krista nastala doba, kdy víra se z Boží vůle stává rozhodující ve vztahu člověka k Bohu. A v Ř 8,29-30 (srv.9,10-24) rozvíjí Pavel učení o Božím předurčení k víře a ke spasení. V 1K 2,4-5 mluví Pavel o tom, že víra je vyvolána mocí Ducha sv. Zdá se, že tím je popřen charakter víry jako svobodného rozhodnutí. Ve skutečnosti tím apoštol vyjadřuje spolehlivost toho, k čemu se víra vztahuje: víra má svůj protějšek ve vnitřní moci pravdy evangelia, není to jen vzepjetí lidské moudrosti (1K 2,5). Vírou se člověk podílí na odvěkém Božím plánu, jímž se jeho milosrdenství prosazuje daleko přes hranice původního Božího lidu – zasahuje i pohanské národy (Ř 9,25nn): srv. věrnost (Boží), universalismus. Z hlediska lidské zkušenosti je to však víra, která s sebou teprve nese zkušenost působení Ducha (Ga 3,2.5; 2K 4,13, srv. Ef 1,13).

Na několika místech mluví Pavel o vířa v jiném, nežli v tomto specifickém smyslu. V 1K 12,9 je víra jedním z darů Ducha (charismat), patrně o jde o důvěru v Boží zázračnou pomoc (srv. 1K 13,2; Jk 5,15), podobně tomu může být v Ga 5,22. V běžném hovorovém smyslu je sloveso víra užito v 1K 11,18.

V tomto pojetí víry se s nespornými Pavlovými spisy shodují i patrně pozdější epištoly Koloským a Efezským, z nichž jsme již uváděli doklady.

Významnou, téměř klíčovou roli pojmu v. převzala z Pavlovy teologie epištola Židům, která se ve své argumentaci v kap. 10,38-39 také dovolává na Abk 2,3-4 (viz výše). V 12,2n je Ježíš označen jako vůdce a dokonavatel (řec. archégos kai teleiótés) víry (BKr) = jako ten, který vede naši víru od počátku do konce (ČEP). Ze souvislosti je zřejmé, že jde o obdobu Pavlova utrpení s Kristem (Ježíš jako vzor nesení bolesti), které vede k novému životu (Ř 6). Tvořivým spojením helénistického a sz. pojetí víry je definice, kterou čteme úvodem k oddílu (11.kap.), v němž autor ličí dějiny Izraele jako dějiny víry. Víra je podle ní záruka těch věcí, které v naději očekáváme, a důkaz těch, které nevidíme (doslovný překlad navržený J. B. Součkem). Jako výklad může posloužit překlad ČEP: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme. Slova záruka a důkaz jsou tu užita obrazně (metafora) a celý výrok, i když opomíjí existenciální rozměr víry (rozhodnutí), vyjadřuje přesně její dvojí rozměr: (a) spolehnutí a zakotvení, které se zakládá na zaslíbení, a (b) poznání, vhled, který umožňuje orientovat se ve světě z hlediska přesahujícího běžnou zkušenost. První část výroku předpokládá, že víra je pohyb směřující k cíli.

I v 1.epištole Petrově je víra, podobně jako u Pavla, cestou ke spasení (1Pt 1,5.8-9), předpokládající osobní vztah k Bohu (1Pt 1,21).

Jako polemiku proti Pavlovu pojetí víry lze chápat epištolu Jakubovu, kde je v Jk 2,14-26 odmítnuta víra bez skutků. Slovo z Gn 15,6, které Pavel chápe jako argument pro víru vedoucí k ospravedlnění bez skutků Zákona (Ga 3,6; Ř 4,3n), chápe jako doklad pro význam odpovědného jednání. S odstupem vidíme, že šlo o odlišné chápání pojmů víra a skutky. V ep. Jakubově se předpokládá oslabené pojetí víry jako přitakání k formuli vyznání (viz níže pod 7), zato skutek je učinná pomoc vdovám a sirotkům (Jk 1,27), kdežto Pavel pod skutky zahrnuje i kultické úkony, jako je obřízka a víru chápe jako činný postoj (Ga 5,6b). Šlo tedy patrně o polemiku proti druhotnému pavlinismu z konce 1.st. Jinak znamená víra dle Jk 1,15 vytrvalost a dle Jk 1,6; 5,15modlitební spolehnutí na Boží moc.

5. Autor Lukášova evangelia a Skutků apoštolských si také vážil apoštola Pavla a znal něco z jeho teologie, ale současně byl vázán respektem k pramenům, které v obou knihách zpracovával, takže se u něho mísí pojetí víry, jak je známe ze SZ (odst. 2, srv. L 18,8), jak je ze starší tradice přejala i ostatní synoptická evangelia (odst. 3) i jak se počíná objevovat na konci nz. doby (odst. 6). Víra je správná odpověď na zvěst o Ježíši Kristu jako Spasiteli (Sk 2,44). Proto se často užívá výrazu uvěřit (řec. pisteuó v aor.): Sk 4,4; 8,13; 11,21 aj. a uvěřivší (partic. aor.) jako označení pro křesťany. Jde vždy o víru v Ježíše Krista /Pán/ (např. Sk 9,42; 10,43; 26,18). Podobně jako u Pavla je i zde víra spjata s Duchem sv. (Sk 6,5; 11,24) a zakotvena v Božím předzřízení (Sk 13,48), znamená životní zlom (Sk 19,18n) a přináší spasení (Sk 15,11). Zvláště se zdůrazňuje, že ji nelze získat jednou provždy, je třeba se v ní utvrzovat (L 17,5; 22,32; Sk 14,22; 16,5), že bez vytrvalosti víra hyne (L 8,13). Někdy se však slovo víra užívá i v oslabeném smyslu, pro zvěst o Ježíši Kristu (Sk 6,7).

6. V Janovských spisech se sice podstatné jméno víra vyskytuje jen jednou (1J 5,4), ale sloveso věřit je časté. V dobře sz. smyslu víra (=věřit) zahrnuje vztah důvěry. Tento význam převažuje tam, kde se mluví o v. s následujícím 3. pádem: věřit Bohu (J 5,24.28), věřit Ježíšovi (J 4,21; 6,30 aj.), věřit Mojžíšovi (J 5,46), věřit Písmu (J 2,22; 5,47). Jde tu o vztah osobní důvěry, ano lásky (J 8,42.46), kdo věří bez tohoto vztahu, toho Ježíš odhaluje jako svého falešného stoupence (J 8,31).

Tato důvěra má i rozměr poznání. Věřit znamená uznat Ježíšův nárok, že je zjevovatelem Božím (J 7,5; 11,25.45.48 aj.), věřit, že Ježíše poslal Bůh (J 5,24.28) = poznat pravdu (J 8,31n). Zřetelně to vyjadřuje vazba věřit, že (víra jako potvrzení pravdivosti): že Ježíš je Kristus (J 11,27; 20,31), že je ten Svatý Boží (J 6,61), že je v Otci a Otec v něm (J 11,42; 17,8.21), že vyšel od Otce (J 16,27.30), že On to jest (J 8,24; 13,19). Toto poznání víry je někdy popsáno také jako vidění, vidět (J 14,7.9.11; 1J 3,6).

Prvek osobní důvěry, ano odevzdanosti, vystupuje zřetelně do popředí tam, kde je sloveso věřit užito s předložkou v (Ježíše – J 14,1, jeho jméno – J 1,12; 3,18), příp. tam, kde se mluví o uvěření (J 9,35-39 a srv. s J 2,11; 4,39; 10,42 aj.). Doprovodným jevem víry je, podobně jako v nejstarší tradici pokání (J 12,40). Obecné prvokřesťanské užití slovesa věřit se odráží tam, kde se toto sloveso užívá absolutně, bez dalšího určení: J 4,48.53; 5,44; 6,36; 20,25-29 aj.

Cílem víry je život věčný (J 3,36; 5,24), věřící obstojí na Božím soudu, víra otvírá pravou svobodu (J 3,18; 8,31-32, srv. ospravedlnění, Pavel), je vítězstvím nad světem ve smyslu podílu na vítězství Kristově (1J 5,4; J 16,33). Víra znamená již nyní žít ve světle (J 3,16-21) a v lásce (1J 2,9n), v pokoji a v radosti (J 17,8,13).

Z některých míst by se dalo soudit, že znamení (zázraky) jsou oporou, ba přímo základem víry (J,2,11.23; 3,2; 4,53; 6,14; 20,30-31, srv. J 19,37n). Dle J 4,48 však Ježíš odmítá touhu po znameních, příběh Lazarova vzkříšení (J 11) vede k tomu, že odpůrci se Ježíše o to více snaží odstranit (J 12,37-40) a na závěr 20.kap. (viz Janovo ev.) čteme blahoslavení těch, kteří neviděli a uvěřili (J 20,29b).

Ve Zjevení Janově, které se tradičně řadí do okruhu janovských spisů, je víra vyznáním (Zj 2,13.19) spojeným s vytrvalostí ve zkouškách (Zj 13,10; 14,12).

7. S formalizovaným pojetím víry se setkáváme v pastorálních epištolách. Víra je na některých místech učením, které víru provází, resp. formulí vyznání víry: 1Tm 4,1.6; 6,10.21; srv. 2Tm 2,18; srv. 2Tm 4,3 aj.). Je to výsledek vývoje křesťanského jazyka (sociolektu), nezbytné formalizace ve smyslu zachycení toho, co jako učení k víře patří (1Tm 4,6). Podobné užití pojmu víra nalezneme v epištole Judově (Ju 3.20). Převládá-li u Pavla důraz na víru jako pohyb, akt, na víru kterou se věří (v pozdější latinské věroučné terminologii fides qua creditur), objevuje se zde druhý prvek – víra jako formulace toho, co věřící vyznává – víra, které věříme (fides quae creditur).

Na okrajích pozdějších pavlovských křesťanských obcí mohlo tedy docházet k podobným nedorozuměním a sporům, jaké dokumentuje epištola Jakubova (viz odst. 4, závěr). Pastorální epištoly předpokládají však i životnější pojem víry: je to víra v Ježíše Krista (2Tm 1,12; 2Tm 1,16) a mluví se o ní v pavlovském smyslu jako o cestě a boji (1Tm 6,12, srv. 2Tm 4,7), jehož cílem je spasení (1Tm 1,16; 2Tm 3,15) : o víře jako cestě k ospravedlnění na Božím soudu tu však nečteme.

Chrakterizujeme takto víru jako osobní spolehnutí na Boha a na jeho zjevení v Ježíši Kristu. Ta současně poznává, že je sama součástí toho dění, k němuž se svým vyznáním vztahuje. Zároveň odpovědně kráčí vstříc jeho naplnění. Tím vyjadřujeme něco, co je sice jen v Pavlově teologii přímo spojeno s pojmem víra, ale ve všech ostatních nz. vrstvách patří alespoň nepřímo k jeho kontextu.