Křest

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: křest

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: křepelka        
následující heslo: křesťan

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
základní svátost křesťanské církve, jejíž předdějiny, praxe (modely) a zakládající text (Mt 28,16-20) jsou odvozeny z NZ. Zpětně se výraz k. začal užívat i pro podobné vstupní rity v jiných náboženských oblastech, metaforicky pro martyrium (Mk 10,38), dnes i pro jiné zahajovací obřady a slavnosti.

1. Název

Český výraz k. je přes staroslověnštinu odvozen od řeckého titulu Kristus (christos) – Pomazaný, a vyjadřuje sounáležitost křtěného s Kristem. V rané církvi byl užíván řecký výraz baptisma, méně častěji baptismos (Žd 6,2) odvozený od slovesa baptizó (iterativní forma slovesa baptó, např. J 13,26) – smočit, omýt, ponořit (hebr. nejčastěji t-b-l). Již v NZ jsou však tyto termíny na většině míst přímo nebo nepřímo užity pro obřad, kterým se křtěnec viditelně stává členem církve.

2. Předdějiny

Obřady omývání jsou doloženy v antických náboženstvích, zejména v mysterijních kultech, při očišťování v židovství (Lv 15,16.18) stejně jako v heterodoxních židovských skupinách (Kumrán). Dodržovali je zejména reformní židé (farizeové) i v Ježíšově době (Mk 7,4). Šlo však o opakovaná omývání téže osoby, většinou připravující k jinému úkonu a nemuselo jít o ponoření(Lv 14,8). Až k. proselytů, se vedle obřízky stal neopakovatelným vstupním obřadem pro ty, kdo se připojili k Izraeli a nebyli rodilí židé. Bylo to zásadní očištění bývalého pohana. Jeho praktikování v předkřesťanské době lze předpokládat, ale nelze je doložit. Protože se obvykle nekonal v tekoucí vodě a prosazoval se zvolna, nelze jej považovat za přímého předchůdce křesťanského k.

Od 1. st. př. n. l. vznikala v rámci židovství křtitelská hnutí, která očištění vodou chápala jako znamení pokání před blížícím se Božím soudem (Sib. Or. IV, 162-170; srv. III, 591nn). Jejich pokračovateli jsou až do dnešních dní Mandejci. Nejvýznamnější prorockou postavou tohoto typu byl Jan Křtitel, současník Ježíšův. Jeho k. v tekoucí vodě byl znamením přicházejícího soudu, potopy, která by byla spravedlivým trestem za lidské hříchy (Gn 6,5-8; Iz 30,27n). K. zpřítomňoval hrozící trest (sr. křest jako utrpení – Mk 10,38n) a otvíral cestu k životu podle příkazů Zákona (L 3,7-9par. /Q/; Sk 2,38; Jos. Fl. Antiquit. XVIII, 5,2). Svůj k. chápal jako poslední výzvu před nástupem nového věku (Iz 1,16; Ž 51,9), potom očekával od Boha seslání Ducha (Mk 1,8parr.). Jím pokřtění budou vnitřně proměněni. Ježíš také poukazoval na přicházející Boží soud, patřil ve svých počátcích k Janovým stoupencům a dal se jím pokřtít. Podle synoptické tradice tehdy začalo zřetelně krystalizovat jeho vědomí o jedinečném poslání od Boha (Mk 1,9-11parr.).

3. Křesťanský křest

Je pravděpodobné, že Ježíš nebo jeho žáci také příležitostně křtili, nebylo to však pro ně příznačné (J 3,22; 4,1-2). Již v padesátých letech 1. st. je však doloženo, že k. patřil k obecnému znaku křesťanů (Ga 3,27; 1K 1,13nn). Z Ga 3,27 a zejména z Ř 6,3-11 plyne, že již před Pavlem byl křest spojen s výroky o Kristově (zástupné) smrti a jeho vzkříšení (formule víry 1K 15,3b-5).

Rozhodující impulz k zavedení křestního ritu, po vnější stránce přejatého od Jana Křtitele, musel tedy nastat po Ježíšově smrti a po Velikonocích. To se odráží i v umístění základního textu zdůvodňujícího k., tzv. misijního poslání (Mt 28,16-20), v němž evangelista ve formě vyprávění vyjadřuje místo k. v životě církve: je podán jako povelikonoční výrok vzkříšeného Krista (vzkříšení). Zkušenost nové, nezpředmětnitelné přítomnosti Ježíše po jeho popravě, jejíž podstatu i dosah vyjadřovali křesťané zprvu různými a na sobě nezávislými způsoby, vyjádřila již formule víry v 1K 15,3b-4 spojením výroků o zástupné smrti a o vzkříšení ve větu, jejíž osnova je dána slovesy zemřel – byl vzkříšen (sr. Ř 6,4; 8,34). Tak vznikla základní osnova všech pozdějších křesťanských vyznání a k. se stal jejím znázorněním. Vstup do vody, která se nad křtěncem zavřela jako za potopy světa (na tom spočíval důraz u Janova k.) a výstup z vody (sr. 1Pt 3,21), který zpřítomnil nový život, nový věk, přesahující hranici smrti (to bylo příznačné pro k. v církvi). Ritus Janova k. tak nabyl novou funkci, ke které byl vhodně uzpůsoben: vyjadřoval to, co se stalo základem křesťanské věrouky. K. se šířil tak rychle, jak rychle se šířilo vyjádření povelikonočního významu Ježíše Krista pomocí výroku o jeho smrti a vzkříšení. Vzájemné spojení, z něhož vychází Pavel v Ř 6, muselo tedy stát u počátku liturgické i věroučné tradice církve. Křtem se křtěnec osobně podílí na příběhu Kristově: získává věčnou naději (Ř 6,5) i její přítomnou záruku (Ko 2,12), ale současně i ujištění, že úsilí o nápravu života a světa má smysl i Boží zaslíbení (Ř 6,6-11).

4. Liturgie křtu

Na rozdíl od k. Janova se v NZ mluví o křtu ve jméno nebo ve jménu Ježíše Krista (jde o dvě záměnné vazby). Tím se shrnuje jeho nové zdůvodnění. Vnější forma je odvozena od tradice Ježíšova křtu Janem, při němž dar Ducha přichází při výstupu z tekoucí vody (Mk 1,10parr.). Že šlo o ponoření vyplývá z výrazu koupel, který byl příležitostně užíván (Ef 5,26, ČEP Ef 5,27). Již koncem 1. st. bylo v nouzi povoleno pouhé polití vodou (Did 7,3). Tato forma později ve většině křesťanských obcí převážila (ve starší době bylo polití či pokropení užíváno jen u nemocných; lat. baptisma clinicorum).

Z Ř 6 vyplývá, že již před Pavlem (Nevíte snad...?Ř 6,3) byl k. spojen s vyznáním zahrnujícím výrok o smrti o vzkříšení (vstup do nového života, ne znovuoživení) Ježíše Krista. Jistě musel být spojen s vyjádřením nějaké formy souhlasu s takovým vyznáním ze strany dospělého křtěnce. Nemusel to však být liturgicky zformovaný text, jak to vyplývá z vyprávění ve Sk 8,36 nebo Sk 16,31-33, která odrážejí praxi z doby druhé a třetí křesťanské generace. Postupně se však již v té době prosazuje trojiční formule (nejde ještě o trojiční učení) známá z Mt 28,19 vyslovovaná křtícím a vyznání víry u křtěného.

Předpokládá se, že pokřtěný (též znovuzrozený, neofyta; na křest se vztahuje např. 1Pt 1,3nn) je provázen Duchem svatým (2K 1,22; Ef 1,13; 4,30). Tak se ve křtu spojovalo starší očekávání nového věku jako věku Ducha a zpřítomnění příběhu Ježíšova. Prosba o dar Ducha se stala součástí křestní liturgie. V nz. době se však oba typy zbožnosti teprve začínaly spojovat, takže v knize Skutků se objevuje k. vodou a k. Duchem. Při křtu prvních pohanů v Joppe na ně sestoupí Duch a Petr proto hned prohlašuje Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Duch svatého jako my? (Sk 10,47). Zato v Samaří bylo nutno těm, kteří uvěřili a dali se pokřtít (Sk 8,12), zprostředkovat dar Ducha svatého (Sk 8,15). Na tato místa se dovolávají křesťanské skupiny, které praktikují k. Duchem jako zvláštní ritus. Ve skutečnosti považoval autor Skutků tuto dvojkolejnost jako něco, co je třeba v každém případě co nejrychleji překonat a jako ideální obraz líčí první křest o letnicích v Jeruzalémě, kdy dar Ducha a křest vodou spadají v jedno (Sk 2,38-41). Viditelně se dar Ducha projevoval patrně zvláštním zaujetím a nadšením (Sk 10,46). V zásadě je však k. vodou již v předpavlovském pojetí zpečetěním toho, že lidský život je žit ve vztahu k Bohu, k němuž se člověk může obrátit v modlitbě (Ř 8,1-17). Jde o to, aby této funkci k. nebyly kladeny překážky – nevěrou, posměchem nebo pokusem o magické zneužití k. Proto se v křestní formuli od nz. doby objevuje i vyjádření o tom, že k. nic nebrání (řec. kólyó) – Sk 8,36; 10,47; 11,17. Mohlo již tehdy jít o součást liturgie, která patří ke křtu dodnes.

5. Katecheze a křest dětí

Ke křtu patřila katecheze, která však téměř ve všech nz. zmínkách následovala po k. (postbaptismální katecheze: Ř 6,3nn; Ko 2,20nn; 1Pt 1,3-9 aj.). To je okolnost, která přispěla k zdůvodnění k. dětí. Ten se začal prosazovat tehdy, když začala vyrůstat druhá a třetí křesťanská generace – děti křesťanských rodičů. Argumentovalo a argumentuje se zprávami o křtění celých domácností (domů) v 1K 1,16; Sk 11,14; 18,8 aj. Křestní slib za děti skládali patrně již tehdy jejich rodiče a brali na sebe závazek jejich křesťanské výchovy. To je podmínka autentického k. dětí dodnes. Naplnění takového k. přichází tehdy, když křtěnec v dospělém věku sám vyzná víru. Jde o posun, který je změnou původní praxe, ale nemusí být její deformací, pokud je chápán jako výraz sounáležitosti dítěte s křesťanskou obcí a je zdůvodněn Boží milostí, kterou rodiče chtějí viditelně demonstrovat i na svém dítěti.

6. Křest za zemřelé

V 1K 15,29 se objevuje zmínka o ritu zástupného k., jímž někteří křesťané chtěli zajistit spasení svým zemřelým blízkým. Pavel to chápe jako doklad víry ve vzkříšení Kristovo, i když se k tomuto zvyku jinak nevyjadřuje. Ve 4. st. byl k. za zemřelé v církví zamítnut s tím, že Boží slitování nad minulými generacemi není nutno zajišťovat úkony, které mohou být lehce zaměněny s magií.