Syn Boží

heslo: Syn Boží

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: syn        
následující heslo: Syn člověka

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. hyios tú theú, výjimečně país tú theú – Mt 12,18; Sk 3,13.26 aj. Jde především o výsostné označení Ježíše, o jeho mesiášský titul, později o vyjádření jeho postavení v rámci Trojice. Syn Boží bylo ve stvořitelských mýtech většinou označení božské bytosti (Syn), někdy i člověka, který se na boží stranu dostal adopcí, osobním vztahem nebo zvláštním posláním. Někdy vyjadřuje Syn Boží ideu synovství božího ve smyslu závislosti všech lidí na Bohu jako stvořiteli (Otec). K pochopení titulu Syn Boží v NZ je třeba znát jeho funkci v okolních kulturách.

1. Starý Orient

Egyptský farao se od 3. tis. př. n. l. nazýval Syn (boha) Rea (též Re) a byl tak vyvýšen nad ostatní lidi. V té době se objevují mýty o jeho tělesném zplození božstvem nebo o zbožnění jeho otce jako Osirida (kult panovníků). Od 2. tis. př. n. l. se prosazuje přesvědčení, že každý člověk se může stát po smrti Osiridem; náboženská úcta se však prokazuje jen faraonovi.

V Mezopotámii byl král původně spíš reprezentantem božstva. V Sumeru (od 2.tis. př. n. l.) byl panovník spojován s bohem Dumuzi (= pravý syn, hebr. a aram. Tammuz), akadští králové mají od konce 2. tis. př. n. l. teoforní jména, která se objevují i v širší titulatuře starobab. králů. Na obecné synovství boží se odvolávají léčitelé při exorcismech.

2. Starý zákon

Při vzniku izraelského království byla králova autorita vyjádřena reprezentativním způsobem mezopotámským, královský kult byl zcela potlačen. Pomazaný král (Mesiáš) byl jako Syn Boží božím pověřencem: On mi řekl: Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil (Ž 2,7b srv. Ž 89,27). Slova o zplození vyjadřují právní vztah, ne fyzickou soupodstatnost. Král je odpovědný Bohu a zprostředkuje jeho vůli lidu, jen za těchto podmínek zůstává Synem Božím (2S 7,14 srv. 1Pa 17,13). Výroky o smlouvě mezi Bohem a jeho lidem umožnily přenést boží pověření na celý Izrael, který je také nazýván Božím Synem (Ex 4,22n srv. Oz 11,1), event. Božími syny (Dt 14,1; Iz 30,1 aj.). Místy se v SZ objevuje také označení syn boží (pl.) pro zvl. bytosti, pův. snad kenaánská božstva (Gn 6,1-4; Jb 1,6-12, srv. Ž 82,6). SZ zdůrazňuje, že tyto bytosti jsou závislé na Bohu a jsou jeho stvořením.

3. Řecká a římská kultura

Řečtí héroové byli pokládáni za děti nesmrtelných, sami však byli smrtelní. Jen výjimečně mohli být lidé pro svou ctnost přijati mezi bohy (např. Héraklés či Asklépios). Platón a stoikové odvozovali synovství boží všech lidí od ideje božího otcovství (např. Aratos, Fainomena 5, citováno ve Sk 17,28b). Druhotně bylo možno ideu božího synovství vztáhnout na mimořádné osoby ze současnosti nebo z dějin (bohočlověk), jejichž původ se zpětně odvozoval od některého božstva (např. Platón). Nekřesťané řadili do této kategorie i Ježíše. Titul Syn Boží nevznikl v této souvislosti, ale byl jí druhotně ovlivněn.

Alexandr Veliký rozvinul kult panovníka a z politických důvodů se r. 331 př. n. l. dal nazvat synem boha Amóna. Tuto tradici přejali jeho helénističtí nástupci (diadochové) i římští císařové. Na nápisech a na mincích jsou mj. označováni syn božského (lat. divi filius, řec. theú hyios) a vytvářejí se legendy o původu celé božské dynastie (Vergilius).

4. Židovství

V Mdr 2,18 (srv. narážku v Mt 27,43) je spravedlivý nazván svými odpůrci posměšně Syn Boží (pod. Mdr 5,5; Sír 4,10). Takový člověk není spravedlivý svou podstatou, nýbrž tím, že je, žel ojedinělým, přestavitelem Božího lidu a dědicem jeho zaslíbení. V podobném smyslu je jako Syn Boží označen i Josef Egyptský v pseudepigrafním spise Josef a Asenet 6,2.6 aj. (souzní představa bohočlověka viz odst. 3).

U Filóna má pojem kosmologický význam. Svět je synem Stvořitele a Moudrosti (de ebr. 30n srv. Př 8,24).

V gnózi, která vyrostla v židovské diaspoře, se mluví o božstvu Člověk (řec. anthrópos), synu nejvyššího boha. Z tohoto božstva, zajatého v hmotě, vznikli lidé. Proto se gnostikové většinou pokládali za syny boží (pl.), jednotliví významní učitelé (Dositheos, Šimon) to chápali i v duchovně mesiášském smyslu (viz odst. 2).

Palestinské židovství rozvíjí představu Izraele jako kolektivního S. B. (Sír 36,11; srv. Mt 5,9). Očekávání davidovského Mesiáše jako S. B. se udržuje u esejců (Kumrán) a v některých apokalyptických textech. Na tuto tradici spojenou s představou božského početí (odst.c) navazuje označení Ježíše jako S. B. ve Zj 2,18 a v L 1,35. Také při Ježíšově výslechu slyšíme dle Mk 14,61par z úst velekněze titul Syn Požehnaného (= S. B.) ve spojení s titulem Mesiáš. Ježíš však toto označení usměrňuje (Mk) či relativizuje (Mt).

Křesťané ve svých vyznáních přejali pojem Syn Boží především z židovství, proměnili jej v pevný termín (titul) a uzpůsobili jej tak, aby mohl vyjádřit novou zkušenost spojenou s Ježíšem.

5. Předpavlovské vyznavačské formule

Ř 1,3-4 je starší christologické vyznání o Ježíši Kristu, který byl tělesným potomkem Davidovým a vzkříšením z mrtvých byl ustanoven S. B. Iniciátorem tohoto ustanovení byl Bůh, jak to naznačuje trpný rod ve v. 4. Vzkříšení Ježíše Krista je společným jmenovatelem této Pavlem již přejaté formule s formulí víry z 1K 15,3b-5. Velikonoční zkušenost víry je tu vyjádřena proklamací Ježíše jako S. B. – pravého krále Božího lidu a Božího zástupce na světě (srv. Ž 2,7; Sk 13,33n; 2,30). Výrok z Ko 1,13 o tom, že Bůh může věřící přenést do království svého milovaného Syna potvrzuje, že titul S. B. vyjadřoval vyvýšení Ježíše a jeho ztotožnění s králem z Ž 2 (viz odst.2). Představa davidovského Mesiáše tak v křesťanském prostředí dostala nový obsah. K jejímu vymezení použili křesťané důkaz z Písma: Skutečnost, že Ježíš navenek neuspěl a byl dokonce popraven jako neúspěšný uchazeč o judský trůn, vedla ve světle velikonoční zvěsti o jeho vzkříšení k závěru, že položil život za svůj lid (Mk 10,45, Syn člověka). Vyznání Ježíše jako S. B. vedlo k novému zájmu o jeho život. Jeho nastolení za S. B. je v evangeliích spojováno již se křtem od Jana Křtitele (Mk 1,11par na začátku a znovu s proměněním na hoře uprostřed evangelií (Mk 9,7parr.). Jeho nastolení při křtu tak nabývá charakter pomazání k úkolu S. B., které neznamená okamžité převzetí moci. Ani král David se neujal moci hned po svém pomazání Samuelem a musel mnoho vytrpět, aby získal svůj lid a zprostředkoval mu Boží synovství. Na tomto pozadí vyjádřili první křesťané význam Ježíšův (srv. Ga 4,4-7; Ř 8,15).

Titul S. B. vyjadřoval především Ježíšovo zplnomocnění od Boha i jedinečnost (jediný Syn – J 3,16) a dostačitelnost (Ř 8,32) jeho poslání pro lidskou naději. To je dle Ř 1,4 souznačné se zvěstí o Ježíšově vzkříšení. Domyšlením těchto důsledků víry jsou výroky o preexistenci Syna Božího, zahrnuté již ve formulích o tom, že Bůh poslal svého Syna na svět (Ga 4,4; J 3,17 aj.). Ježíše chápou jako vtělení odvěké Boží moudrosti (Ko 2,3, srv. odst.4) a Božího jména, opisovaného výrazem Pán (viz Adonaj). Oslava Ježíšovy preexistence je často spojována i s titulem Pán (Fp 2,6-11) a Slovo – řec. logos (J 1,1nn). Ježíš je tak zasazen do kosmického rámce, odvozeného z mýtického obrazu světa. Ten umožňuje pohled na svět a na dějiny jako celek. Již v nz době byl však nově interpretován. Dnes se jeho výkladem obírá systematická teologie.

Pozdějším výrazem preexistence, ovlivněným helénistickými představami (odst.3) jsou evangelijní příběhy o Ježíšově narození z Panny (Mt 1,18-23 a L 1,26-45) s předpověďmi narození (Vánoce). Ve Sbírce Ježíšových výroků (Q) se v oddíle o pokušení prokazuje Ježíš jako S. B. (Mt 4,3.6par) svou poslušností Boha.

6. Kořeny v postoji Ježíšově

Ježíš oslovoval Boha Otče, aramejsky Abba (Mk 14,36parr srv. Ga 4,6; Ř 8,15). Tak asi začínala i modlitba Otčenáš, kterou učil své žáky. Je to ne zcela pravidelná, spíš intenzivní, než důvěrná forma oslovení otce. Je pravděpodobné, že Ježíš se někdy sám pokládal ve vztahu k Bohu za syna, aby tak vyjářil svou odevzdanost Bohu jako Otci. Ojedinělé doklady (Mk 13,32par; Mt 11,27par) jsou však výrazově ovlivněné prostředím, v němž byly pořečtěny a neobjevuje se v nich titul Syn Boží, nýbrž jen sebeoznačení Syn. Jsou nepřímým svědectvím o Ježíšově vztahu k Bohu, ne historickým dokladem počátku jeho označení jako S. B.. Ježíš tak vytvořil nepřímé předpoklady k tomu, aby po Velikonocích mohl být nazván S. B.

7. Titul S. B. v době vzniku nz. spisů

Pavel zdůrazňoval titulem S. B. Ježíšův význam a jeho postavení (Ř 1,9; 1K 1,9 aj.) a jediného Boha představil pohanům jako Otce našeho Pána Ježíše Krista (2K 1,3 srv. Ef 1,3). Odvodil odtud křesťanovu naději (Ř 8,32) i charakteristiku církve jako synů Božích (Ř 9,26; 2K 6,18). Jeho christologie se však opírá spíše o titul Pán.

Ústřední roli hraje titul S. B. v evangeliu podle Marka. Ježíšovu označení S. B. ze strany Boží (Mk 1,11; 9,7) odpovídá jako vyznání církve z pohanů slovo římského setníka o ukřižovaném Ježíši jako S. B. (Mk 15,39). V ev. podle Matouše je trpící Ježíš současně preexistentním a zázračně zrozeným členem společenství tří osob (Otec, Syn, Duch svatý), které byly později chápány jako Boží Trojice (Mt 28,19 srv. Did 7,1.3). Lukáš charakterizuje zvěstí o S. B. kázání Pavlovo (Sk 9,20) a v Janovských spisech (v. Janovo evangelium) přináší Syn Boží jako vtělené Slovo (J 1,14) především poznání Boha a věčný život (1J 2,22nn). Kdo ho slyší, stávají se Božími dětmi (1J 3,9-10; J 1,12). Jeho jednorozenost (J 1,14; 3,16.18) znamená plnost a dostačitelnost zjevení, které přináší. S. B. je současně Synem člověka. Čtenář může již v jeho ukřižování vidět základ jeho oslavení a vyvýšení (J 12,28-32). Duchovní pojetí Syna Božího je vyváženo důrazem na jeho vtělení (J 1,14; 1J 4,1-4; 2J 7; v. t. inkarnace).

Na staré christologické motivy navazuje epištola Židům. Setkáme se tam s odkazem na Ž 2 a 2S 7,14 i s židovskou představou Syna Božího jako bytosti vyvýšené nad anděly (Žd 1,3-6; srv. Fp 2,6-11). S janovskými spisy a s Pavlem spojuje Žd důraz na utrpení Božího Syna (Žd 2,18; 5,7). Spasitelné dílo Ježíše jako Syna se přirovnává k dílu pravého, dokonalého velekněze (Žd 5,5.8), který jednou provždy obětoval sám sebe, aby všem lidem otevřel cestu k vykoupení a posvěcení (Žd 7,27; 9,12; 10,10).

8. Začátky christologického dogmatu

Počínaje Ignatiem z Antiochie se S. B. stává nejen označením Ježíšovy funkce, ale i celého božského rozměru jeho bytí, zatímco titul Syn člověka se stává označením jeho lidství.

Ze základního typu vyznání Ježíš je Syn Boží (1J 4,15) se rozvíjejí širší vyznavačské formule jako Ježíš Kristus Syn Boží Spasitel, řec. iésús christos theú hyios sótér. První písmena řeckých slov této formule tvoří slovo ryba (řec. ichthys; v t. akrostich). Proto se ryba stala nejstarším symbolem křesťanů.

Nejzávažnějším rozvinutím bylo zařazení homologií Syna Božího do trojičních formulí (Justin Martyr). Tak se přes některé mezistupně (Ireneus) vyvíjí římské vyznání, základ Apoštolského vyznání víry. V boji proti doketismu, gnózi a jiným většinou církve odmítaným proudům se rozvíjí christologické dogma o Kristových dvou přirozenostech (naturae), jejichž vzájemný vztah formulovalo chalkedonské vyznání (r. 451).

9. Význam

Titul S. B. vyjadřuje smysl Ježíšovy existence a dosah jeho působení, jak je vnímá křesťanská víra. Ježíš byl s Bohem (Otcem) zajedno v tom, že se jako člověk plně ztotožnil s Boží vůlí a reprezentoval ji mezi lidmi tak, jako podle tehdejšího práva mohl syn plně zastupovat zájmy svého otce (srv. christologické pojetí Ježíšova podobenství Mk 12,6par.). Ježíšovo božství neznamená splynutí a záměnu s Otcem ve smyslu ideje bohočlověka v tom smyslu, že Bůh by se v Ježíši vyčerpával (tzv. modalismus). V pojmu Syn Boží je zahrnut i prvek poslušnosti a podřízení. Ten umožnil Ježíšovi, aby i v lidské bezmoci a umírání uchoval jednotu s Bohem odevzdaností a tím, že se k němu obracel v modlitbě. Vyznání o jeho vzkříšení je svědectvím o tom, že Ježíš se přes vnější zdání v Bohu nezklamal.

Titul S. B. není popisem ve smyslu běžného jazyka, navazujícího na obecnou zkušenost. Je nenahraditelnou metaforou, která vyjadřuje novou skutečnost pojmy odvozenými z nejvyšší roviny lidských vztahů (Bůh /jako osoba/) a stává se jedním ze základním kamenů jazyka křesťanských vyznání (analogická řeč). Vyjadřuje, že Ježíš svým učením i celým svým příběhem vyjádřil povahu Boha.