Syn
heslo: syn
autor: Chalupa Petr
předcházející heslo: Symmachos
následující heslo: Syn Boží
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. bén, aram. bar, řec. hyios. Slovo s. má v bibli široký význam. Prvotně jde o mužského potomka (Gn 4,17; Ex 1,16; Nu 27,8). Syn stáří
je ustálený metaforický výraz pro syna zplozeného v pokročilém věku otce (Gn 37,3), obdobnou metaforou je syn mládí
(Ž 127,4). Množné číslo synové
může zahrnovat potomky obojího pohlaví (Gn 3,16; 30,1; Ex 21,5; Ž 128,3). Pojmu s. se užívá i k vyjádření jiných stupňů příbuzenství. Vnukové se opisují jako synové synů
(Gn 45,10; Ex 34,7; Jr 27,7). I pouhé syn může však mít význam potomek
, tedy i vnuk (Gn 31,28; 32,1). Podobně je synovec synem bratra
(Gn 12,5) a bratranec synem strýce
(Jr 32,8). Také mláďata zvířat se v hebrejštině nazývají doslova syny
(Gn 32,16; 49,11; Za 9,9; Ž 29,6; Jb 4,11; 39,4). Rodovou souvislost má zdůraznit označení člověka za syna zakladatele rodu. Např. Ezauovci
, doslova synové Ezauovi
(Dt 2,4.12.22.29). Velmi často se v tomto smyslu užívá synové Izraele
(Ex 1,1.7 aj.). Vztah k místu či zemi, ze které někdo pochází, se také opisuje pomocí slova syn. Např. synové betlémští
(Ezd 2,21; Neh 7,26) nebo Asyřané
, doslova synové Asýrie
. O jednotlivci se vzhledem k celému lidstvu mluví jako o synu člověka, srv. mesiášsský titul Syn člověka.
Oslovením synu
se učitel obrací na mladšího žáka nebo posluchače (1S 3,6; Př 1,8.10; Kaz 12,12; Ž 34,12). Pomocí pojmu syn může být zachycen i vztah podřízenosti (Joz 7,19; 1 1S 4,16; 2Kr 16,7). Slovo syn je součástí mnoha obrazných výroků a opisných vyjádření, např. Zerubábel a Jóšua jsou pomazaní, jsou tedy syny oleje
(Za 4,14). Pomocí bén a bar lze také vyjádřit příslušnost k určité skupině či povolání. Např. syny ubožáka
(Ž 72,4) se míní chudí, kněžskými syny
(Ezd 10,18) kněží. Věk se vystihne opisem syn určitého počtu dní/let
(Gn 5,32; 17,12).
Život je pro biblického člověka vzácnou hodnotou. V dětech se jakoby prodlužuje život rodičů (Gn 15,2n). Navíc jsou potomci nositeli Božího zaslíbení (2S 7,12; 1Pa 17,11; 2Pa 13,5). Proto je narození syna, zejména prvorozeného (dědice), jednou z nejdůležitějších událostí v životě muže a ženy (Gn 16,15). Synové mají být vzděláváni v Zákoně (Ex 13,14; Joz 4,6n.21n). Doporučena je přitom přísná výchova (Př 13,24), neboť moudrý syn je radostí otce (Př 10,1).
Často je Hospodinův vztah k jeho lidu znázorňován vztahem otce k synovi. Hospodin nazývá Izraele svým synem
(Oz 11,1), Izraelce svými syny a dcerami
(Iz 43,6). Prorocké obžaloby mluví o národu jako o umíněných
(Iz 30,1) nebo odpadlých synech
(Jr 3,14.22). Tento způsob vyjadřování zdůrazňuje na jedné straně odstup a vztah podřízenosti mezi Hospodinem a Izraelem. Na druhé straně se milosrdná láska otce k synovi stává podobenstvím odpouštějící Hospodinovy lásky k jeho lidu i jednotlivému člověku (Ž 103,13; Mal 3,17; srv. L 15,11-32).
Místa, na kterých se hovoří o králi jako o Božím synu (2S 7,14; Ž 2,7; 89,27n), vycházejí z představy adopce krále Hospodinem. V Izraeli by neobstála myšlenka – ve starověkém Orientu velmi rozšířená – božského původu krále. Do postavení syna, kterému Hospodin předává část své vlády, se král dostává na základě Hospodinova vyvolení a uzavření smlouvy. Synové božští
(Gn 6,2.4 aj.) jsou ve Starém zákoně stopou starověkých (orientálních) mýtických představ o společenství nebeských bytostí.
Apokalyptika označuje výrazem boží syn
(Da 3,25) anděla. Na zvláštní postavení prvorozeného syna v rodině a na pojetí krále jako Hospodinova syna navazuje novozákonní označení Ježíše Syn Boží. Pavel nazývá křesťany syny Božími (Ga 4,6). Chce tak zdůraznit jejich svobodu i odpovědnost, které mají ve světě (srv. Ř 8,19). Ti, kdo byli přijati za Boží děti (srv. adopce), žijí ve vztahu lásky k Bohu.