Gnóze

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: gnóze

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: glosolálie        
následující heslo: gofer

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. Charakteristika: G. byla nábožensko-filozofickým hnutím, které se křesťanské církvi stalo nejbližším, ale také nejnebezpečnějším duchovním sousedem. G. je silně ovlivněna platónským dědictvím, ale z židovství přejala mesiášský náboj, s nímž přináší své učení jako cestu spasení. Náprava člověka (spása,spasit) spočívá podle ní v duchovním, mystickém poznání (řec. gnósis) vlastního božského základu, zakrytého hmotou a zasutého zapomněním. Jde tedy vlastně o sebepoznání.

Tvůrcem prvních rozvinutých gnostických spekulací byl podle našich znalostí Basileidés, který v třicátých letech 2. stol. působil v Alexandrii. Gnostických systémů je mnoho a ve své mnohosti naznačují, že jde patrně o různé modely, jejichž předběžnosti si jejich nositelé (např. Valentinos, v polovině 2. století) byli vědomi. V tom se g. blíží filozofii.

Ze struktury gnostických systémů lze křesťanské prvky oddělit, aniž by se celková kostra změnila. Společným rysem všech systémů je odmítnutí Boha Stvořitele – Démiurga a s ním i hmotného světa, jehož vznik je podle gnostiků důsledkem osudového omylu, k němuž došlo v duchovním světě. Božský duchovní Člověk je tak uvězněn v hmotě, jeho neštěstí je důsledkem osudové chyby spíše než hříchu či viny. V jedné variantě gnostického mýtu vystupuje Moudrost (řec. sofia) jako prostředník mezi lidským a božím světem. Metodicky musíme tedy při zkoumání g. vycházet z předpokladu, že k podstatě gnóse se dostaneme tehdy, když od historicky známé g. odečteme její křesťanské prvky.

2. Vznik a datování: G. vznikla patrně nezávisle na křesťanství a zřejmě na půdě okrajového (heterodoxního) židovství, a to tak, že první gnostici vyložili paralelně (zdvojeně) formulovanou větu o stvoření člověka z Gn 1,27 jako výrok o duchovním člověku, o božstvu Člověk, a o člověku pozemském. O vzniku g. máme stále však jen nepřímé doklady. Hlavními doklady gnostického myšlení jsou protignostické polemiky církevních Otců 2. a 3. století, některé hermetické traktáty (nazvané podle boha Herma) a některé texty z Nag Hammádí, objevené po 2. světové válce. Významnou osobností byl v počátcích g. patrně Kerinthos, který na zač. 2. stol. působil v Efezu. Víme jen, že učil doketicky a i Ježíšovo utrpení pokládal proto za zdánlivé, nedotýkající se jeho podstaty.

Problémem je užití gnostických textů při výkladu NZ. Jsou totiž vesměs mladší nežli texty biblické a znalost gnostických systému nelze u novozákonních autorů spolehlivě doložit. Přesto však jsou v NZ místa, která se zdají polemikou proti životním postojům a základnímu pojetí zbožnosti odpovídajícímu g. Například v 1K 4 polemizuje Pavel proti těm členům korintské křesťanské obce, kteří se již pokládali za občany království Božího, jimž byla splněna Ježíšova blahoslavenství (jsou nasycení, bohatí, moudří, vešli do království Božího). V 1K 13,2 zase varuje před spolehnutím na poznání (gnósis) a v 2Pt 1,4 čteme o podílu křesťanů na božské přirozenosti. Přímo se termín g. vyskytuje sice jen v 1Tm 6,20-21, nepřímo se však s gnostickými tendencemi polemizuje také v epištolách Koloským a Efezským. Gnostické prvky lze najít i v evangeliu Janově. Proto je potřeba brát g., jako rozvinutou podobu starších tendencí pozdně helénistické duchovní atmosféry při výkladu NZ v potaz.

3. Vztah k SZ: Na rozdíl od Markiona nezavrhli gnostici SZ, ale četli jej svým způsobem. Domnívali se, že tak staví Písmo z hlavy na nohy. Jejich protagonisty byly postavy, které jsou v SZ odsuzovány: had pokušitel se stává prométheovským hrdinou, který lidem přinesl poznání o jejich božské podstatě, když Bůh Stvořitel je chtěl držet v nevědomosti (Naasejci, Ofité), dále to byla Eva, Kain a Set. V NZ (Sk 8,9-24) se stal jejich patronem Šimon z Gittai (Kouzelník) se svou družkou Helenou. I zde jde patrně o druhotné zasazení do gnostické tradice. V druhém století sepsané a nově objevené Judovo (Jidášovo) evangelium je svým názvem i obsahem pokusem zasadit gnostické myšlenky do raných křesťanských tradic..

4. Křesťanství a g. jako nebezpečí: I když g. vznikla na mimokřesťanské, patrně židovské půdě, její hlavní působení se odehrálo v rámci církve. Starověké polemiky proti křesťanství často ve skutečnosti útočí jen na jeho gnostickou větev. Až ve třetím století silně inspirovala g. také manicheismus. Dlouho proto byla g. pokládána za platonizující variantu křesťanství (A. v. Harnack).

Mezi gnostiky byl oblíben apoštol Pavel, jehož učení o spasení z milosti rozvinul gnostik Valentinos, i když je interpretoval ze svého hlediska.

Z vnitřní struktury g. lze odvodit, že její vztah ke světu byl zásadně kritičtější, nežli tomu bylo u křesťanů, a to i přesto, že většina nám známých gnostiků byli křesťané. Tato kritika se projevovala buď únikem nebo – v menší míře, ale nikoli výjimečně – v radikálním programu společného vlastnictví, jak tomu bylo u gnostika Epifana v 2. st. – Sociálně patřili gnostikové spíše k středním nebo vyšším a vzdělaným vrstvám. To, jak gnostici zasadili duchovní život do souvislosti se smyslem celého vesmíru, inspirovalo křesťanskou teologii k dalšímu rozvíjejí těchto kosmických úvah, i ke kritice jejich gnostického základu. Významné koncily prvních století odmítly gnostické interpretace křesťanství, zejména doketismus (učení o zdánlivém lidském těle Kristově).

G. však z tohoto konfliktu neodešla zcela poražena. Poznamenala křesťanské myšlení pozitivně v tom, že načrtla možnosti christologie shora – myšlení, které vyjádřilo Ježíšův význam jeho zasazením do všeobsáhlého obrazu, který zahrnuje nebe i zemi. Především však poznamenala křesťanství negativně. Dodnes žije velká část křesťanů v přesvědčení, že Ježíš byl jen za člověka přestrojený Bůh, který všechno věděl a všechno mohl, jen to na chvíli musel odložit, aby splnil své spásné poslání naplánované podle metafyzické technologie božského zákroku. Dokonce právě tento obraz se proti všem vyjádřením církevních grémií chápe někdy jako ortodoxní. Závažnost a hloubka Ježíšova rozhodování a utrpení jsou překryty nadosobním scénářem a dějiny se stávají málo významnou oblastí, kterou je třeba co nejvíce zatlačit do pozadí. Takový únik ze světa je nebezpečný, protože podstatně snižuje schopnost orientace v dějinách.

V celku křesťanství šlo tehdy a jde dodnes jen o nebezpečné tendence (monofysitské pojetí christologie), ale v některých okrajových skupinách o skutečné hereze, které ústí v projevy duchovní nadřazenosti a proměnu víry v ideologii. Gnozí poznamenané pojetí křesťanství vyvolalo v novověku kritický pohled na církev (vytýká se jí únik do zásvětna, iracionální spekulace), který je, žel, svou militantní a zdánlivě vědeckou naivitou někdy ještě nebezpečnější než to, co kritizuje.

V gnostickém smyslu chápali svou víru židokřesťané.