Válka

heslo: válka

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: valit se        
následující heslo: válka židovská

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. polemos, polemó, hebr. deriváty kořene l-ch-m, zejm. milchámá, méně často q^eráv – boj, bitva (např. 2S 17,11; Ž 55,12) (ČEP – vřava), – násilné jednání směřující ke zničení skupiny protivníků a dosažení vítězství. Provází lidské dějiny od jejich počátků. I v Bibli se vypráví o válkách. Zprávy o válkách se hodnotí z hlediska víry, jinde se o v. mluví metaforicky.

1. V. měla v sz. době podobu přímého střetu bojovníků v boji muže proti muži, přičemž někdy mohli boj rozhodnout vzájemným střetnutím vybraní zápasníci (1S 17: 2S 2,14). Jinak se užívalo dosud běžných taktik boje: obléhání, obchvatu nepřítele (2S 10,9-10), lsti (Joz 8,3-8), přepadení v noci (Sd 7,19), výslechu zajatců (Sd 8,14: 1S 30,11-15) a pod. Křik zastrašující nepřítele měl zřejmě především kultický charakter, měl zpřítomnit Boží soud a trest, Juda Makabejský místo něho zavedl zpěv hebrejských (aramejských) písní (žalmů? – 2Ma 12,37, srv. 2Pa 20,21n).

2. Ve starých vrstvách biblické tradice byla válka chápána především nábožensky, byl to boj Hospodinův. O takových v. byly vedeny knihy, které se nedochovaly (Nu 21,14). Hospodin, Jahve, byl označován jako Bůh (vojenských) řad Izraele (jhwh c^evá'ót) (1S 17,45). Tato náboženská glorifikace války je na určitém stupni společenského vývoje poměrně rozšířeným jevem a je pravděpodobné, že Izrael převzal tento insitut ze staršího kenaánského náboženství. Společný rys všech těchto svatých válek (podobně jako principu krevní msty, který je někdy viditelný v jejich pozadí) je zasazení celého konfliktu do mýtického rámce, v němž nepřítel je jen viditelným reprezentantem nadosobních, kosmických protibožských sil. Tento mýtický vzorec provází dodnes všechen náboženský bojovný fundamentalismus. Chybí v něm však to, co se v izraelské koncepci svaté války stalo hrází proti bojechtivosti a obranou před zneužítím válečnictví: Především bylo možno zahájit v. jen z iniciativy Hospodinovy. Jejím cílem bylo napravit porušení jeho spravedlnosti a docílit pokoje. Kde tento přikázaný cíl boje nebylo možno prokázat, byla povolena vzpoura proti iniciátorům boje (2Kr 9,14-34, zejm. 2Kr 9,22 Jakýpak pořádek? /pokoj – šálóm/). Proto byl vojenský tábor podroben požadavkům kultické čistoty. V(Dt 23,15) je Hospodin dotazován věštbou(v.věštit a modlitbou) před počátkem boje i v jeho průběhu (např. Sd 20,27nn: 1S 30,7n), takže někdy byl útok z Boží vůle zakázán (např. Dt 2,5.9.19), záhájen směl být jen na přímý Boží pokyn (1S 15,1-3). Důsledná krutost vyhubení nepřítele včetně žen, dětí i dobytka (např. Joz 6,21nn: 8,24nn: 1S 15) byla v té době hrází proti uchovávání kořisti a kořistnictví a – viděno očima víry Izraele té doby – ochranou před zvráceností pohanského kultu a hrozícím chaosem. – Konečně je třeba, abychom si uvědomili, že vyprávění o svatých v., jak se s nimi setkáváme v kanonizované podobě SZ, nebylo již návodem k organizaci boje, ale především mělo sloužit k vyjádření absolutnosti božího nároku – mělo patrně již v době svého zapsání a jistě v době své kanonizace sloužit k vnitřnímu formování posluchačů k tomu, aby se vyvarovali pohanského kultu.

Ani všechny tyto zvláštní rysy svaté v., jak se s nimi setkáváme v SZ, nemohou oslabit hrozivé rysy tradice svatých v. a nemohou zastřít, že přes všechny opačné tendence byly až do doby Hasmoneovců a později mnohokrát v dějinách křesťanské církve zneužívány k ospravedlnění násilí a masakrů nepřátel a místy se prosazovaly i v biblické metaforice (Ž 137,9).

3. Proto je třeba sledovat druhou linii hodnocení v., která se projevuje především u proroků, a kterou lze z křesťanského hlediska chápat jako předzvěst postoje Ježíšova a rané církve. Obrat v myšlení Izraele se rodí z poznání, že hranice mezi Božím lidem a jeho nepřáteli není totožná s hranicí mezi Izraelem a okolními národy, že probíhá napříč izraelským společenstvím (Za 13,9) a dokonce i napříč lidskými srdci, v nichž probíhá spor mezi poslušností a neposlušností pravdě (Jr 4,14, viz smlouva, nová smlouva). Ten, kdo je oprávněn vést v. je proto jen Bůh sám (Za 4,6) jako soudce celého světa: Onen den (lat. dies illa), kdy Jahve (Hospodin) vyhlásí válku vší zvrácenosti stojí na konci dějin, je to den soudu, kdy se zhroutí všechno zlé a kdy dějiny, v soudu a nastolení Boží spravedlnosti dojdou svého cíle (Jr 46 – 52). Jde tedy o eschatologickou svatou v., která se obrátí i proti nevěrnému Božímu lidu (např. Am 2,6-16: Za 13), jak se to již stalo i v dějinách při pádu Jeruzaléma a deportaci jeho obyvatel do exilu (Pl 2). Jejím cílem je však náprava, prosazení Boží spravedlnosti, která bude platit nad všemi národy (Iz 11,10 aj.), nastane pokoj, přijde spása.

Tato eschatologizace svaté války a její vyhražení Bohu hodnotu svaté v. zásadně relativizuje. Přicházející mesiáš bude v této teologické linii králem pokoje přijíždějícím na oslu. Výrok Hospodinův zni: Vymýtím vozy z Efrajima a z Jeruzaléma koně: válečný luk bude vymýcen. Vyhlásí (tj. pomazaný král, mesiáš) pronárodům pokoj (Za 9,10).

Z totoho hlediska je v. jako organizované násilí projevem hříchu, Bible rozhodně nechápe lidské dějiny jako nezbytný neustálý boj, jak je to u některých řeckých filozofů (Hésiodos, Theogonia 926, Hérakleitos) a opěvování v. a vojáků se například na rozdíl od homérských eposů, zejm. Íliady, objevuje jen na okraji a i v takových případech jde o tradice, které kompromitují typické válečnické ctnosti. Opěvují ženu (Jáel v Debóřině písni), která zabila mocného krále Síseru (Sd 4), Judit, která uťala hlavu vojevůdco Holofernovi (Júd 16), nebo Davida, který zabil ozbrojence Goliáše (1S 18,7). Literárním žánrem jsou to bohatýrské zpěvy, obsahem je to však často parodie válečnictví.

4. V NZ jsou v nejstarší vrstvě výroků Ježíšových (Q = Sbírka Ježíšových výroků) obsaženy výroky o milování nepřátel (L 6,27b-30. 32-35 = Mt 5,39b-42.44- 47), které v křesťanské literatuře nalezly širokou odezvu (již v Ř 12,14.17-20). Jde sice o osobního nepřítele (echthros), je však zřejmé, že celá tato tradice Ježíšových výroků je také zpochybněním války jako řešení lidských konfliktů a rozhodně znemožňuje vykládat dějinné konflikty jako svaté v.

Vlastní boj probíhá v Ježíšově střetnutí s ďáblem: Mt 12,22nn: Mk 3,20nn: L 11,14nn, sr. L 19,18: 13,16. Mytický rámec vyjadřuje význam Ježíšova díla, jeho oběti. Jeho kříž je paradoxně vítězstvím nad silami zla (J 12,31: 16,33: Sk 26,28: Ef 2,2nn: Ko 2,15. Ukazuje totiž, že ani smrt není hranicí Božího dobrého záměru s lidmi (vzkříšení).

Křesťanské povelikonoční vyznání, podle něhož je navenek bezbranný, ukřižovaný Ježíš dějinným vtělením (inkarnace) Boha je tedy zásadní relativizací války: Tento Ježíš je vzkříšený a přicházející Pán světa (Fp 2,6-11 aj. – vyznání).

Přímé pojednání o válce jako ozbrojeném konfliktu dvou skupin v NZ nenajdeme, jen v knize Zjevení (zejm. kap. 12, 15 a 17-20) čteme o eschatologickém vítězství Božím nad nepřátelskými silami – dovršení linie, o které jsme mluvili v odst. 3. Pouze odmítnutí meče v Mt 26,25n je konkrétnějším pokynem, jímž se Ježíš distancuje jak od teroristické praxe strany zélótů, tak od apokalyptického očekávání odplaty (zbožného revanšismu) esejců (srv. pokyny v 1QM – Válka Synů světla se Syny tmy) a jiných apokalyptických hnutí (srv. odmítnutí nadpřirozeného trestu v L 9,53-56). Proti zélótům je patrně namířena i matoušovská verze slova o násilnících, kteří se derou do království Božího (Mt 11,12, srv. L 16,16).

Program nenásilného zvěstování království Božího neznamená pasivitu nebo dokonce lhostejnost vůči zlu. Slova o nesoupeření se zlým (Kral. neodporujte, řec. anthistémi) odsuzují odpor, který používá stejných prostředků jako nepřítel. Pozitivně se smysl tohoto výroku pokusil vyjádřit apoštol Pavel v Ř 12,21: Nenech se přemáhati zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Pravá láska není sentiment, je to boj proti zlu, jehož prostředkem je usilí o záchranu (spásu) a proměnu (pokání) zlého člověka. Konkrétním nástrojem takového boje je, jak již bylo pověděno, nenásilné svědectví, odhalení násilí jako zla a přímluvná modlitba (Mt 5,44: L 6,28 – Q).

5. Relativní respektování policejní a vojenské moci státu, s nímž se setkáváme v Ježíšově odpovědi na otázku farizeů (Mk 12,13-17, je součástí Ježíšova myšlení i teologie většiny nz. textů: sr. Ježíšovo Vyšli jste na mne jako na povstalce s meči a holemi /Mk 14,48/, předpokládá oprávněnou možnost státního násilí ve prospěch ochrany celku. Podobně je do evangelijního vyprávění kladně zasazena odpověď Jana Křtitele žoldnéřům v L 3,14). To znamená nejen oddémonizování státní moci (srv. Ř 13,1-17 jako odpověď na možné anarchistické pochopení výzvy k milování nepřítele z Ř 12,20), ale i její odbožštění a relativizaci. V tom zahrnuto zásadní odmítnutí jakokoli vnitrodějinné svaté v.: Křesťan se modlí za císaře, ne k císaři (1Pt 2,13-15), jehož funkce je v 1P, na rozdíl od Ř 13,1, charakterizována jako lidská instituce (1Pt 2,13).

Ostatní slova NZ, která mluví o boji nebo o meči (např. Žd 4,12), mají posluchače spíš připravit na protivenství a utrpení, které budou muset snášet, než je vyzvat k násilnému boji (Mt 10,34, srv. L 12,51-53 a 2,35). Slova o koupi meče z L 22,36-38 byla původně také upozorněním na nebezpečnou situaci Ježíšových stoupenců, v rámci Lukášovy teologie mají již přenesený, duchovní smysl.

6. Svatá v. je v NZ boj duchovní (lat. militia Christi), v níž jedinou útočnou zbraní je meč Ducha (Ef 6,12-16, srv. 2K 10,3-6). Tento boj víry je náplní křesťanova života (1Tm 6,12; 2Tm 2.3nn; 4,7). Je to boj s perspektivou vítězství, které garantuje rozhodující boj Kristův (1K 15,57; Ř 8,37; 1J 2,13n; 5,4n).

V. t. vojsko, zmatek.