Zélóté
heslo: zélóté
autor: Kajlík Vladimír
předcházející heslo: Zélóta
následující heslo: země
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
Obecně je užíváno označení zélóta
pro všechny účastníky protiřímského odboje v Palestíně od časů Judy Galilejského až do zničení chrámu (r. 70). Toto užití je ovšem nepřesné, ne-li zavádějící. Identifikovat Zélóty jako samostatnou politickou radikální frakci lze teprve až koncem židovské války v roce 67-68 n. l., kde jsou jednoznačně označeni Josefem Flaviem jako bandy lupičů prchající do Jeruzaléma z Judského venkova a poražené Galileje. Tyto tlupy, po zavraždění velekněze Ananáše, svrhly Jeruzalémské vedení a za asistence Idumejských nastolili revoluční vládu teroru v čele s novým veleknězem voleným losem. Podle některých badatelů sestávala strana Zélótů v Jeruzalémě jen z těchto kriminálních živlů a uprchlíků. Je však důvodné se domnívat, že tato skupina radikálů získala politickou podporu nižších kněžských kruhů v Jeruzalémě. To lze doložit např. tím, že kněz Eleazar, hlavní vůdce Zélótů, který sehrál důležitou roli při porážce Cestiových římských oddílů, byl z Jeruzaléma. Navíc termín Zélóté
byl běžně používán pro radikální frakci Jeruzalémského vedení už před vpádem venkovských povstaleckých skupin do Jeruzaléma.
Z historického kontextu lze vysledovat tři fáze ve vývoji hnutí Zélótů. 1) ustavení skupiny jeruzalémských radikálů z nižších kněžských vrstev, jako reakce na smířlivou politiku strany středu vůči Římu; 2) vytvoření koalice jeruzalémské radikální skupiny s venkovskými uprchlíky z Galileje, uchopení moci za asistence Idumejských a ovládnutí Jeruzaléma; 3) pokračování existence skupiny po odtržení Jana Gišala a jeho následovníků, boj frakcí uvnitř strany Zélótů.
V kontextu dějin Judaismu prvního století není původ hnutí Zélótů ještě zcela bezezbytku probádán. Je však mimo pochybnost, že jeho základní duchovní orientace, jeho zdroje a kořeny tkví ve farizeismu. Farizeismus ideologicky připravil cestu Zélótismu. V praxi se mnohdy postavil na stranu Zélótů ve věcech jurisdikce a výkonu soudní pravomoci při porušování židovských zákonů. (srv. např. vyvěšené varování pohanům na zdi chrámu vyhlašující trest smrti komukoliv, kdo by vstoupil na půdu chrámu). Historický vývoj přivedl Zélótismus do situace ve které sociální, revoluční a anarchické prvky hnutí převládly a nevyhnutelně jej tím přivedly k úplnému oddělení od farizeismu. Na rozdíl od farizejů byli zélóté revolucionáři
, kteří se aktivně účastnili na spiknutí proti římské nadvládě. Farizejové odmítali aktivní odpor snad proto, že dávali přednost prozřetelnosti a víře v literu Mojžíšova Zákona. Farizejové vyjadřují svůj postoj v kontextu důvěry a zbožné úcty spojené s eschatologickou nadějí, že Boží království přijde skrze poslušnost Zákona. To, co se má stát je v rukou Božích a není na člověku aby vůli Boží měnil nebo do ní jakýmkoliv způsobem zasahoval svou lidskou vůlí.
Mezi zélótismem a prvotním křesťanstvím je určitý historický vztah, který lze postihnout snad už v tom, že mezi prvními učedníky Ježíše byl i jakýsi Šimon nazývaný Zélóta (L 6,15; Sk 1,13). Tento vztah však může být také jen vyjádřením určité blízkosti založené spíše na teologickém přesvědčení obou skupin, než na konkrétní příslušnosti Šimona k nějakému hnutí. Nekompromisní radikalismus Zélótů ruku v ruce s patriotismem snadno nadchl a aktivoval nižší vrstvy společnosti a přiváděl je k vyšší náboženské horlivosti i do opozice vůči vyšším vrstvám společnosti symbolizující jak zrazení náboženských ideálů tak politickou korupci. Snad i toto nábožensko-sociální pozadí může být vyjádřeno v Lk označení Šimona jako Zélóty. Zásadní odstup od z. vyjadřuje
výrok o dani císaři (Mk 12,13-17par.; Tom. evang. 100; Pap. Egerton, fragment 2. Odráží se i v tradici o tom že Ježíš dle Mt 26,53 vyloučil možnost Boží zázračné mocenské intervence ve svůj prospěch.
V. t. sikariové