Král

heslo: král

autor: Tomášek Petr
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: kozorožec        
následující heslo: Kralická Bible

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. melech, řec. basileus. Nejvyšší představitel státního útvaru království, běžného ve starověkém Izraeli i v celém starověkém Orientu. Srv. též vládce, kníže. Lexém k. je třetím nejčetnějším podst. jm. ve SZ (po slovech syn, hebr. bén a Bůh, hebr. '^elóhím), nejčastěji se vyskytuje v knihách Královských (675x), knihách Samuelových (370x), Paralipomenon (346x) a v knize Jeremijáš (296x).

1. Úřad k. je dobře znám z celé oblasti starověkého Orientu. Tímto titulem byli označování panovníci malých lokálních státních útvarů i tehdejších velmocí. Starověcí k. byli těsně spjati s náboženstvím: nezřídka zastávali kultické role, či dokonce byli sami kněžími; někdy si brali kněžky za své manželky.

Pro všechny starověké k. je zásadní, že svoji autoritu odvozují od státního božstva, ať již je toto v mýtech vyjádřeno tím, že království bylo sesláno z nebe (Sumer), že k. byl božstvem odkojen a adoptován (ugaritské eposy), či že k. a jeho dvůr ztělesňují dvořanstvo samotného boha (Egypt). K. představuje božího zástupce na zemi a zodpovídá za zákon a pořádek; garantuje bezpečí a blaho země a je jejím symbolem. K. tedy rovněž vystupuje v roli soudce, válečníka i kněze.

K. je dle těchto představ nepostradatelný pro fungování země, jeho absence je chápána jako narušení světového řádu (srv. ohlas v Da 4, 26-34). K. odpovědnost za náboženství země se odráží v jeho roli stavitele chrámu. Srv. bibl. k. Šalomouna, 1Kr 5,15-37; 7,13-8,22, ale i další k., o nichž máme zprávy, že poničený chrám opravili (např. k. Joáš, 2Kr 12,5-17; Chizkijáš, 2Pa 29,3; Jošijáš, 2Kr 22,3-7; viz též roli Zerubábela, Ezd 5-6, při stavbě druhého, poexilního jeruzalémského chrámu). Ve SZ je to proto právě k., kdo provádí náboženské reformy (např. k. Ása, 1Kr 15,12-15; Jéhú, 2Kr 10,18-27; Joáš, 2Kr 11,17-20; Jošijáš, 2Kr 22). K. byli ve starém Orientu sami uctívání, viz kult panovníků, Egypt, proti tomu se však bibl. text staví, král je vždy podřízen Hospodinu.

2. SZ je ve svém vztahu k instituci k. rozpolcený. V mnoha textech hraje postava k. pozitivní roli, někdy, jako např. v knihách Královských nebo v části knih Samuelových, v nich k. hraje centrální úlohu. Pisateli těchto textů byli bezesporu písaři působící na dvoře panovníka. Některé sz pasáže se k instituci k. otevřeně hlásí, např. v knize Soudců slyšíme několikrát kritiku doby před vznikem království jakožto období anarchie a zmatku se zdůvodněním, že nebylo k. v Izraeli (Sd 17,6; 18,1; 21,25). Jinde je na k. pohlíženo velmi kriticky, viz např. Jótamovu bajku v rámci příběhu o Abímelechově kralování (Sd 9), či zprávu o ustanovení Saula za k. (1S 8). Zvlášť rozporuplné je pak celé vyprávění v 1S 7-15 líčící okolnosti vzniku izraelského království. Důležitou roli v tomto sporu asi hrála otázka dědičnosti trůnu, proti které některé texty staví koncepci teokraticky vedené společnosti (srv. např. Sd 8,22-23).

3.1. Pro SZ je zásadní obraz Hospodina jako k. (srv. též království Boží); mnoho královských témat a motivů se přenáší na Boha. Hospodin je vyobrazen jako soudce (Ž 96,10-13; 97,2; 98,2) a válečník (Ž 47,3-4), který zvítězil nad chaosem (Ž 74,12-14; 89,10-11). Je též garantem spravedlnosti a ochráncem bezmocných (Ž 82; Dt 32). Tato metafora k. je spojena i s dalšími obrazy: pastýř, lev, orel, lovec (viz lov), vinař, či slunce.

3.2. Důležitým termínem, původně jedním z označení pro krále, je mesiáš, doslova pomazaný, tj. uvedený v úřad. V pozdější době je tato představa přenesa na eschatologického vládce, který vykoupí Izrael. Za takového paradigmatického k. je považován především David.

3.3. Postava k. se objevuje také v podobenstvích a přirovnáních, srv. Sd 9,8-15; Jb 41,26; Př 30,27; Jb 18,14. Tak často i v NZ.

4.1. V Tóře vystupují k. především jako protivníci Izraelců, či jejich praotců. Tak např. Abraham bojuje proti alianci cizích králů (Gn 14); Izraelci se s cizími k. střetávají při vstupu do Zaslíbené země (Nu 21-24; 31-32), v Deuteronomiu jsou zmíněni především k. Síchon a Óg (Dt 2,24-36), kteří se stávají paradigmatem protivníka (Dt 1,4; 3,2; 31,4). Centrální úlohu hrají faraóni (Gn 39-Ex 14), kteří jsou bibl. textem označováni nezřídka jako k. egyptský. Kladnou, ale záhadnou postavou je Malkísedek (Gn 14, 18-20). Nejednoznačnou úlohu hraje v krátkých epizodách s ženami praotců Abímelek (Gn 20; 26, srv. též Gn 12,10-20).

K izraelským k. se Tóra vyslovuje jen málo, ovšem na klíčových místech. Součástí požehnání praotcům je i zaslíbení království (Gn 17,6; 35,11), ze zákoníků se ke k. vyslovuje pouze Dt 17,14-15, které určuje, že k. musí být ustanoven Hospodinem (proti dynastickému pojetí!) a že nesmí být cizincem. V samotném závěru Pentateuchu je však za krále označen Hospodin (Dt 33,5).

4.2. V knihách historických, kde politické dějiny tvoří páteř vyprávění, jsou k. v centru dění a to především k. Izraele. Od knih Samuelových a Královských se liší knihy Paralipomenon, které celou historii převyprávějí z hlediska své ideologie, kdy především k. David je vnímán ne jako historická postava s klady a zápory, ale jako ideál a předobraz budoucího Mesiáše. Např. o Davidově peripetii s Bat-šebou (2S 11) se taktně mlčí (1Pa 20,1-3).

4.3. K. jsou častým tématem prorockých knih. Prorocké výroky jsou situovány do konkrétní mezinárodně-politické situace. Často najdeme výroky (orákula) proti cizím k. (např. Jr 25,9; 25,12; Iz 10,12; 14,4), ale též proti vlastním (např. Jr 13,13). Nejzřetelnější je tento tón v knize Jeremjáš. I proroci ale hovoří metaforicky o Hospodinu jako o k. (Jr 10,6-7; Iz 41,21; 43,15; 44,6).

4.4. V Žalmech nalezneme prosbu za pozemského k. (Ž 61,7) i myšlenku, že k. je do svého úřadu ustanoven samotným Bohem (Ž 2,6; 110,1) a stává se Hospodinovým zástupcem (Ž 72,1). Daleko častěji se však setkáme s obrazným označením Hospodina za k. (v.v.). Některé žalmy jsou proto označovány jako královské žalmy (např. Ž 47; 93; 96-99). Starší teze, že tyto žalmy byly užívány při každoroční slavnosti, při níž byl Hospodin symbolicky uváděn na trůn, je dnes v bádání považována za spornou.

4.5. K. je nezřídka zmiňován v mudroslovné literatuře, kde představuje ideál spravedlivého vládce (srv. Př 16,10.12n; 20,8.26), kterého není radno si proti sobě popudit (Př 20,2). Jelikož tyto texty sloužily především jako školní texty pro dvorní písaře a vysoké hodnostáře, nepřekvapí, že je zdůrazňena hlavně loyalita ke k. (viz Př 16,5; 22,1; 20,2). K., stejně Hospodina, je třeba se bát (Př 24,21), avšak i samotný k. je jen Hospodinovým nástrojem (Př 21,1).

4.6. V poexilních bibl. knihách jsou tématizováni především k. velkých světových říší. Proti nim stojí Hospodin jako svrchovaný k. a vládce. To je patrné v knize Daniel jako i v pozdější apokalyptice. K. jsou též vděčnými postavami helénistických legend a románů, viz např. knihu Ester.

5.1. Mezi k. atributy patřily žezlo (symbolizující trestající hůl), koruna (srv. též čelenku) a jeho trůn jako místo vlády a soudu.

5.2. Někdy se ve SZ objevuje ustálené spojení králové země, které je synonymem pro obyvatele světa, tj. všechny Neizraelce (srv. Pl 4,12); ať již jsou vnímáni jako nepřátelé (Ž 2,2), či potvrzují Hospodinovu univerzální působnost (Ž 138,4).

5.3. Termín král králů nebo pán králů byl běžným označení pro vládce velkých říší (srv. akk. šar šarráni či šarrú rabú), viz Ez 26,7; Dn 2,37; Ezd 7,12; Iz 36,4; může být však přenesen i na Boha (Dn2,47).

5.4. Slovo k. (melech) je základem některých teoforních jmen, viz: Abímelech, Achímelech, Elímelech, Malkísedech, Malkijáš, aj. Srv. -melech.

6. V NZ je Ježíš označován za krále Izraele v přeneseném smyslu (Mt 3,2; J 1,49); často v pašijním příběhu (např. Mk 15,26; J 18,37), viz nápis na kříži INRI, J 19,19-23 par; přestože Ježíš odmítal získat vnější moc, jak to činili králové národů (Mt 4,1-11 par /Q/; J 6,15; 18,36). Jde o signál pro čtenáře, že příběh Ježíšův je příběhem toho, kdo jako k. rozhoduje o jeho naději. Vyvýšeného Krista (mesiáš) uctívají křesťané jako k. (Zj 1,5), k němuž patří jako jeho kněží (Zj 1,6; 1Pt 2,9).