Paralipomenon

heslo: Paralipomenon

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: paralelismus        
následující heslo: Páran

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků dvojdílné kanonické knihy SZ (dále jako 1-2Pa). Hebrejsky se nazývá divré ha-jámím, dosl. události oněch dní, volněji kronika. Název paraleipomena, opomenuté zavádí – snad jako vysvětlení tematického překrývání s knihami Samuelovými a Královskými – Septuaginta. Ta také 1-2Pa rozděluje na dvě knihy. 1-2Pa je nejrozsáhlejší kompozicí hypotetického chronistického díla. V tradičním židovském kánonu je 1-2Pa poslední knihou jeho třetí části, Spisů. V Septuagintě patří do knih historických a následují po ní deuterokanonická 1. Ezd (= 3Ezd) a 2. Ezd (= knihy Ezdráš a Nehemjáš).

Jakožto kronika všech Božích dějin, jak ji označuje Jeroným, začíná 1-2Pa stvořením. Období od Adama po Saula překlene v prvních 9 kapitolách 1Pa genealogiemi, zdánlivě nevinnými seznamy rodokmenů. Ty prozrazují poexilní agendu (legitimace jednotlivých rodů v Jeruzalémě v perském a helénistickém období, viz zejm. 1Pa 9). Vlastní vyprávění začíná Saulovou porážkou v pohoří Gilbóa a vládou krále Davida v od 1Pa 10 dále. 2Pa pokračuje vládou krále Šalomouna, stavbou chrámu a po rozdělení království za Rechabeáma (2Pa 10) sleduje poměry v Jeruzalémě. Osudy severního Izraele jsou registrovány pouze tam, kde se protnou s judskými (např. Jóšafatova návštěva u Achaba, 2Pa 18). Příslušníci severního Izraele jsou ale opakovaně zváni k loajalitě vůči Jeruzalému. Zvláštní pozornost je věnována králi Jóšafatovi (2Pa 17-20), Chizkijášovi (2Pa 29-33) a Jóšijášovi (2Pa 34-35) a jejich náboženským reformám. Proroka Elijáše zmiňuje pouze tehdy, když píše judskému králi Jóramovi (2Pa 21,12-15). Poslední kapitola 2Pa pak telegraficky líčí vládu posledních davidovců, porážku Jeruzaléma Nebúkadnesarem a nástup Kýra Velikého, který Židům povolí návrat a výstavbu chrámu.

Právě ta místa 1-2Pa, která se sice svým tématem překrývají s vyprávěním knih Samuelových a Královských, považovaných za součást deuteronomistického dějepravného díla, která se však od nich v důrazech více nebo méně liší, názorně dokládají, jak důležitou úlohu hraje teologická koncepce autorů. Ta se dostává ke slovu v proslovech pronášených při zlomových okamžicích hrdiny příběhů (např. Davidův testament Šalomounovi v 1Pa 28-29 oproti 1Kr 2; Šalomounova modlitba v 2Pa 6,14-42 oproti 1Kr 3,6-9; Chizkijášovo vyhlášení hodu beránka (Pesach) v 2Pa 30,6-9, které ve 2Kr zcela chybí). Poslušnost Hospodinova zákona se podle teologie 1-2Pa projeví náležitým provozem chrámu. Detailní pozornost věnuje 1-2Pa chrámovému personálu, kněžím a lévijcům s jejich mnohočetnými úkoly.

Tematické shody deuteronomistického dějepravného díla s 1-2Pa badatelé od 19. stol. n. l. vysvětlovali tak, že 1-2Pa je poexilním přepracováním deuteronomistického dějepravného díla. Dnes se spíše zdá, že jde o alternativní uchopení předlohy, kterou má 1-2Pa s deuteronomistickým dějepravným dílem společnou a jehož některé prvky uchovává věrněji než teologicky motivované deuteronomistické dějepravné dílo (Saulův syn Ešbaal a vnuk Meríb-baal, 1Pa 9,39, které deuteronomistické dílo přejmenovává pejorativně na Íš-bošeta, 2S 2,8, resp. Mefí-bošeta, 2S 4,4). Vzhledem k relativní vstřícnosti vůči severnímu Izraeli byly 1-2Pa pravděpodobně sepsány před definitivním rozkolem se Samařany v roce 110 př. n. l.