Baal

heslo: Baal

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: Azúr        
následující heslo: -baal

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kenaanský a fénický bůh. Dosl. vlastník, pán, manžel – v tomto významu běžné hebr. slovo.

1. Role v náboženství Syropalestiny

Původně šlo o přízvisko semitského boha bouře a deště Hadada. Nazývat hlavního boha nikoliv vlastním jménem, ale titulem Pán bylo běžné – např. bab. Marduk jako Bél; i Hospodinovo nevyslovitelné jméno JHWH se (dodnes) vyslovuje Adonaj = Pán.

Od 2. poloviny 2. tis. př. n. l. se již B. chápe jako vlastní jméno a jeho nositel získává rysy vegetačního božstva a centrální roli v panteonu: počínaje ugaritskou mytologií (13. st. př. n. l.) a konče punskými nápisy z 4. stol. př. n. l. Jako takový byl nejaktivnějším a nejuctívanějším bohem v syropalestinské oblasti a jeho kult představoval nejnebezpečnější konkurenci kultu Hospodinova v Izraeli.

Roli B. známe z ugaritských eposů. Byl formálně podřízen pasivnějšímu bohu nebes, svému otci (či dědu) Elovi. Jako bůh bouře měl na starost zavlažování země deštěm a tím její plodnost. Z eposů je nejdůležitější Baalovský cyklus (tabulky KTU 1.1-6) sestávající z 3 částí: 1. Boj B. s Jamem (mořem) 2. Dům pro B. 3. Boj B. s Mótem (smrtí).

Ač není B. výslovně stvořitelem světa (tím je El), jeho konflikt s Jamem má stvořitelské rysy: Jam ztělesňuje moře, vodu – (prapůvodní) chaos ohrožující řád světa. Stejné téma řeší bab. epos Enuma eliš, kde stvoření světa je přemožením mořské obludy Tiámat a jejích spojenců. Táž role je připisována i Hospodinu (ve zřejmé narážce na baalovský mýtus): např. Ž 74,12-17; 89,10-15; Jb 7,12; Jb 26; Iz 27,1. V. t. livjátán.

Boj B. s Mótem má rysy vegetačních mýtů reflektujících střídaní doby vegetace (dešťů) a sucha – smrti. Bůh na půl roku umírá přemožen smrtí, je ale hledán, nalezen a oživen svou družkou, jeho oživení znamená příchod deště. Toto schéma je obecně rozšířeno: v Egyptě Usírev (Osiris) a Éset (Isis), v Mesopotámii Dumuzi (Tamúz) a Inanna (Ištar) etc.; baalovský mýtus má ovšem některé zvláštní rysy (např. roli zasetého zrna nemá B., nýbrž Mót, vazba na roční cyklus není jednoznačná). Jeho manželka, která má významnou roli při oživení B. a v boji s Mótem, je Anat. Jinde (méně často) je spojován s Aštartou a Ašérou. V SZ není Anat přímo zmiňována (o jejím kultu však svědčí místní jména Anatót a Bét-Anat), zato je spojováno uctívání B. a Aštarty (zkomoleně Aštoret) či Ašéry (ovšem bez upřesnění jejich vzájemného vztahu).

Spojení B. s vegetací může být druhotné – převzetím role boha úrody a plodnosti Dágana (v SZ Dágon), který je někdy uváděn jako B. otec.

B. byl zobrazován stojící na hoře (či mraku nebo mořských vlnách) s kyjem a oštěpem v rukou. Za jeho sídlo byla považována hora Cafón (Mons Casius) severně od Ugaritu (odtud hebr. termín pro sever). Ozvuky jejího náboženského významu jsou i v SZ: Ž 48,3 (kde je k Cafonu přirovnáván Sijón) a Iz 14,13. Jižní okraj Syropalestiny na hranici s Egyptem vymezuje hora malý Baal-cafon (Ex 14,2).

Uctíván byl v mnoha lokálních variantách a pod mnoha epitety (přívlastky). Z množství místních teoforních jmen v SZ i jinde se dříve (před objevem ug. textů) usuzovalo, že B. byl prostě označením božstva příslušné místní svatyně (především Baal Cafon, dále např. Baal-gád, Baal-chasór, Baal-chermón, Baal-meón, Baal-perasím etc.). V současnosti převládá názor, že tyto lokální kulty uctívaly jedno univerzální božstvo – Baale – v jeho lokálních projevech. (Tato pojetí se vzájemné nevylučují, ale doplňují; podobně existuje v řím. katolicismu mnoho nezávislých lokálních kultů Panny Marie a dalších světců.) Rozšířené bylo jeho uctívání pod funkčními epitety, např. Alijen Baal (vítěz B.), Baal marqod (B. tance) či Baal-berít (B. smlouvy, Sd 8,33). Podle pozdějších punských nápisů byli nejvýznamnější Baal-šamem (B. nebes) a Baal-chammon (B. oltáře?), řeckými autory ztotožňovaní s Diem či Kronem.

2. Role v SZ

V kontextu SZ může B. označovat konkrétní božstvo, jeho lokální manifestace (viz výše) nebo (jako typ) obecně veškerá kenaanská božstva – proto se mluví v pl. o Baalech (Sd 2,11; 3,7 etc.) a obdobně o Aštoretách (Sd 2,13 1S 7,4 etc.). Baalův kult byl hlavní hrozbou kultu Hospodinovu v Izraeli. Především kvůli zemědělství a závislosti obživy na dešti, který byl v Baalově kompetenci.

Polemika proti B. kultu prochází celým SZ, např.: odpadnutí k Baal-peórovi při vstupu do zaslíbené země (Nu 25,1-9; Dt 4,3; Ž 106,28; Oz 9,10); modloslužba v době soudců (Sd 2,11.13; 3,7; 10,6.10; 1S 7,4; 12,10); Gedeon poráží B. oltář a posvátný kůl (Sd 6,25-32); modloslužba králů: Achazjáš (1Kr 22,53n; 2Kr 1,1-3 – srv. Baal-zebúb), Menaše (2Kr 21,3), zhodnocení pádu sev. království (2Kr 17,16) atd. Jeho kult oficiálně ukončila Jóšijášova reforma (2Kr 23,4-5). Z proroků se B. kultem nejvíc zabývají Ozeáš (Oz 2,10; 13,1) a Jeremjáš (Jr 2,8; 23,13).

V poexilní době explicitní zmínky o B. mizí – jen o aram. kultu Hadad-Rimóna u Megida (Za 12,11). Fénický Baal-šamem (viz výše) je v pozadí slovní hříčky ohyzdná modla hebr. šiqqúc šómém (Da 9,27; 11,31; 12,11). V syrském prostředí byl považován za ekvivalent Dia Olympského, jemuž Antiochos IV. zasvětil jeruzalémský chrám, čímž vyvolal makabejské povstání.

Zápas pravověrného Hospodinova kultu s k. Baalovým vrcholí příběhem o Elijášovi: Achab pod vlivem manželky Jezábel (dcera Etbaala !) staví v Samaří B. chrám a toleruje propagaci jeho kultu (1Kr 16,31-33). (Osobně asi nevnímal koexistenci kultů B. a Hospodina jako problem – jeho synové Achazjáš a Jóram mají jahvistická jména.) Elijáš staví boj Hospodina s Baalem logicky na tom, kdo je dárce deště a života, Baal je tedy poražen na svém domácím hřišti. Déšť přichází až na výslovné Hospodinovo oznámení (1Kr 18,1) po porážce B. proroků (1Kr 18,19nn). Tento Baal bývá v komentářích ztotožňován s týrským bohem Melqartem, což z řady důvodů neodpovídá skutečnosti. Není důvod pochybovat, že Jezábelin Baal je již zmíněný Baal-šamem.

V synkretickém nepravověrném prostředí mohli být B. a Hospodin ztotožňováni. Napovídá tomu jméno Baaljáš (Baal=JHWH, 1Pa 12,6) nebo výrok Oz 2,18: V onen den, je výrok Hospodinův, budeš ke mně volat: Můj muži, a nenazveš mě už: Můj Baale. (Zde může jít o záměrnou dvojznačnost: hebr. ba`al jako jméno i jako obecný pojem pán, vlastník, která má vyjadřovat nový vztah Hospodina a jeho lidu.)

Baalův kult není nikde v SZ (kromě karikatury 1Kr 18,26-28) popisován. Z polemických narážek lze soudit, že se odehrával na vyvýšených místech (hebr. bámót) vybavených oltáři a posvátnými sloupy Sd 6,25; 1Kr 14,23; 2Kr 21,3; Jr 19,5. Sloupy patrně měly sexuální symboliku (mužskou jako hebr. maccévá, ženskou jako hebr. '^ašérá). Sexuální resp. orgiastická složka a posvátná prostituce byly v kultech plodnosti běžné. Nejsou sice doloženy z ugaritských textů, ale z mnoha náznaků v SZ: 1Kr 14,24; 15,12; 22,47; 2Kr 23,6-7; Dt 23,18. Pojmy kněžka a prostitutka jsou souběžné (Oz 4,14; Támar v Gn 38,15 resp. Gn 38,21-22). Odpadnutí ke kenaanskému pohanství je obecně opisováno jako smilstvo a cizoložství – to (kromě aspektu nevěry) může ukazuje na roli prostituce v B. kultu. Srv. Oz 5,3-5; 6,10; 7,4; Jr 2,20; 3,2-4; 9,1; Ez 16; 23. V těchto výrocích ovšem není pevná hranice mezi doslovným a metaforickým vyjadřováním.

V některých vrstvách bibl. textu je jméno B. systematicky retušováno, nahrazováno hebr. bóšet – hanba: Jr 3,24; 11,13; Oz 9,10. Týká se to i osobních jmen: Íš-bóšet 2S 2,10 namísto Ešbaal 1Pa 8,33; 9,39; Mefíbóšet 2S 4,4; 9,6 namísto Meribaal 1Pa 8,34; 9,40; Jerubešet 2S 11,21 namísto Jerubaal Sd 6,32. K tomu v. též teoforní jména.