Enuma eliš

heslo: Enuma eliš

autor: Stehlík Ondřej    
       
předcházející heslo: Enóš        
následující heslo: Epafras

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků název babylónského mytologického eposu utvořený podle prvních slov textu (Enuma Eliš = Když na výsosti). Nepřesně bývá tento epos také nazýván Babylónskou epikou stvoření.

Text je zachován ve více kopiích a mnoha zlomcích, těšil se zřetelně značné popularitě. Čítá zhruba jedenáct set poetických řádků, které jsou většinou rozděleny na sedm klínopisných tabulek.

Dřívější bibličtí badatelé se domnívali, že právě tento mýtus byl vzorem mnohých biblických oddílů naznačujících Hospodinovo vítězství nad mořem (Livjatanem/drakem ...) a stvoření světa bojem. Dnes již víme, že je lépe hovořit o společné inspiraci obecným blízkoorientálním mytologickým prostředím. Biblickému podání bližší paralely nalézáme v ugaritské mytologické poezii. Hlavní hrdina eposu – bůh Marduk byl bohem do té doby nevýznamného mezopotamského města Babylónu. Od okamžiku kdy se stal Babylón centrem Chammurabiho říše (asi 1750 př. n. l.) začal růst i význam jeho božského patrona. V té době je Marduk považován za velkého boha mezi velkými bohy (do té doby např. Ea, Anu...). Ale teprve za vlády Nabúkadnesera I. (1120 př. n. l.) se setkáváme s povýšením Marduka do čela všech bohů. To je s největší pravděpodobností právě doba komposice tohoto eposu. Text eposu tak vlastně odpovídá na otázku, proč je Marduk hlavou babylónského a mezopotamského pantheonu. A tak se zde pojí mythologie s ideologií, funkce náboženská s funkcí politickou. E.e. obsahuje velké části inspirované starými mytologickými díly, které jsou občas užity doslovně. Autor/sestavovatel svobodně užíval starší motivy i celé texty. Ve vyprávění tak vzniká mnoho švů. Hlavní záměr eposu je však jasný: Povýšit boha Marduka jako stvořitele a spasitele světa nad stávající pantheon a vřadit jej do většiny stávajících náboženských představ a obrazů. Tyto starší prameny a motivy se občas zachovaly písemně a tak je možné nahlédnout do tehdejší mytologické dílny ústní i písemné mytologické tradice. Celkově můžeme E.e. hodnotit jako dílo obsahově i formálně agresivní.

Text začíná theogonií, kombinací tradičního rodokmenu Anu a Enlil. Jediným originálním bodem je personifikace prvního božského páru – boha Apsu – (podsvětné vodstvo, z kterého vyvěrají prameny) a bohyně Tiamat (moře). Původ stvoření ve vodstvu i utváření kosmu bojem s chaosem jsou značně rozšířené, ale v Mezopotámii teprve E.e. tato témata spojuje a vyjadřuje vyprávěním o prvním stvořitelském božském páru. Theogonie pak pokračuje k Eovi – Mardukovu otci. Bohové první generace jitří svým hlukem prvotní božský pár Apsu a Tiamat, takže se Apsu rozhoduje své potomky vyhubit. Ea v sebeobraně zabíjí Apsu a ustavuje své sídlo v jeho mrtvém těle (aitiologie proč podle starších mýtů sídlí Ea v Apsu). V tomto novém Eově sídle se rodí Marduk. Marduk se narodí a hned způsobí velkou vlnu, která pobouří Tiamat. Tiamat musí zakročit dříve, než ji potká osud jejího druha. Proto stvoří jedenáct bojovných příšer a do jejich čela staví Kingu. Rozhořčené Tiamat se bojí všichni bohové postavit. Jediný, kdo si troufá, je Marduk. Na výpravu proti Tiamat se však vydává teprve tehdy, když mu shromáždění bohové slíbí za jeho vítězství v boji královský trůn a právo rozhodovat o osudu. Povzbuzen kladným rozhodnutím a promulgací důvěry vyráží Marduk v podobě boha bouře do boje. Vyzývá Tiamat na osobní souboj a s pomocí svých pomocníků – větrů ji poráží střelou ze svého luku. Pak pochytá a uvězní příšery, zahubí jejich velitele Kingu. Zabitou Tiamat pokoří a nakonec ji rozetne jako škebli na dvě části. Pak se Marduk pouští do organizace/stvoření světa. Apsu je umístěn dospod, rozetnutá Tiamat poslouží nadvakrát, jedna část tvoří nejvyšší nebe, druhá půlka poslouží jako země. Stvořeno je ještě střední nebe – příbytek pro bohy, nejnižší nebe není výslovně zmíněno, ale rozumí se jím oblast hvězd a planet. Vyprávění pokračuje dále osídlováním kosmu – osazeny jsou hvězdy a měsíc i slunce k regulaci času a kultického kalendáře. Následuje stvoření lidstva, které nařizuje Marduk již jako hlava shromáždění bohů. Opět se objevuje Kingu. Za to, že ponoukal Tiamat k hněvu a hrozbě je odsouzen a krev z jeho těla slouží k oživení lidstva. Na lidstvo je přenesena práce a péče o bohy (tak rozuměno chrámovému kultu – především obětem).

Nakonec Mardukovi zbudováno sídlo – Babylón v jehož středu je Esagil (Babylónský chrámový komplex) se stupňovitou věží, zikkuratem. Tam se shromáždí všichni bohové a proklamují padesát Mardukových vznosných jmen, oslavujících Marduka jako stvořitele, spasitele, krále, hlavu pantheonu a celého světa. Tím epos dochází svého náboženského i ideologického cíle.

Izraelští se s eposem seznámili v babylónském zajetí a obě vyprávění o stvoření je třeba interpretovat na pozadí tohoto eposu.