Voda

heslo: voda

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: vnitřnosti        
následující heslo: vojsko

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. majim, řec. hydór.

1. přírodní a kulturní předpoklady

Život je nemyslitelný bez chleba a vody (1Kr 13,18; Iz 3,1; Gn 21,14; Ex 23,25), přičemž v semiaridním klimatu Předního východu je právě voda nesamozřejmá. Dostatek vody znamená požehnání, nedostatek smrt (Ez 4,17). To je vyjádřeno již v centru SZ – příbězích o putování Izraele pouští. Nedostatek vody způsobuje krize vedoucí k reptání a pochybám; víra spoléhá na Boží zázračné zajištění vody: Ex 15,22-17,7; Nu 20,1-13; srv. Neh 9,15.20; Ž 78,15-16.20; 105,41.

Podle staroorientálních představ je země obklopena vodou ze všech stran: z boku slaným mořem, zespodu sladkovodním oceánem, z něhož voda tryská na povrch v pramenech a studních, a shora nebeským oceánem nad nebeskou klenbou, který je zdrojem deště. Zároveň je ovšem známa souvislost deště s mraky (Sd 5,4; Ž 77,18) či dokonce s výparem vody (Jb 36,27n). Blíže viz svět.

Velké starověké civilizace Mezopotámie a Egypta byly založeny na zemědělství při velkých řekách. Cílem vodního hospodářství bylo rozvést a zadržet vodu z řek v krajině soustavou hrází a kanálů. Naproti tomu je Palestina (kromě údolí Jordánu) závislá na dešťových srážkách (Dt 11,10-11) a voda z krajiny rychle odtéká, většina menších toků sezónně vysychá. Chybí přirozené zásobárny vody – proto je nutné budovat umělá zařízení: kryté studny (Gn 21,30; 29,2-8; J 4,11-12) a cisterny (2Pa 26,10) nebo nádrže na potocích pro zadržování tekoucí vody – rybníky: 2S 2,13; Iz 7,3; J 5,2-7. Vodní díla byla nutnou součástí všech pevností – typicky skalní cisterny s přívodní štolou od pramene ležícího mimo městské hradby, zachované např. v Gibeónu, Gezeru a Megidu; v Jeruzalémě plnil tuto funkci Šíloašský tunel.

V aridních oblastech jsou nomádští pastevci zcela závislí na studních; studně je centrem života kmene (srv. např. Nu 21,16-18). Ovládnutí studní bylo předmětem mocenských střetů mezi nomády a zemědělci, což líčí např. Gn 26,15-22.

O ročním průběhu a distribuci srážek viz blíže déšť. Nepravidelnost tohoto průběhu vede k suchu, neúrodě a hladomoru (např. Gn 26,1; 1Kr 17,1).

Kromě profánního kontextu se v B. voda vyskytuje v mnoha obrazných vyjádřeních na několika symbolických rovinách.

2. symbolika vody

2.1. základní substance života, požehnání

Požehnání a spása jsou popisovány kontrastem mezi úrodnou zemí a pouští: srv. Bileámovo proroctví Nu 24,6-7; Ž 107,33-36; Ez 19,10-14. Božský pastýř vede své stádo k vodám tichým: Ž 23,2. Moudrý muž je jako strom u tekoucí vody: Ž 1,3; Jr 17,7-8. Zaslíbení hojnosti začíná dostatkem vody: Dt 8,7; 28,12. Naopak prokletí a trest znamená sucho: Dt 28,24; Am 4,7; Ag 1,10-11.

Zvláštní cenu (i kulticky) má voda živá či tekoucí, zřejmě pro svoji čistotu a zdravotní nezávadnost: Pís 4,15; Jb 20,17; Iz 44,4.

Zavlažování země deštěm i prameny je výsostnou záležitostí Boží: Ž 65,10-11; 104,10-13; Am 5,8; 9,6; Jb 5,10; 12,15; 26,8; 28,25-26; 36,27-28. Spor izraelského pravověří s pohanstvím je sporem o to, kdo dává déšť – Izrael je sváděn k představě, že déšť a plodnost závisí na přírodních bozích jako Baal: 1Kr 17,1, Oz 6,3. Jeremjáš toto téma rozvíjí a vyčítá lidu, že spoléhá na děravé cisterny a opouští Hospodina – pramen vod živých: Jr 2,13; 17,13; srv. Ž 36,9-10.

Voda je živel zásadně pozitivní, ať již jde o vodu shůry (déšť, rosa), nebo zdůli (prameny, studny): Gn 49,25; Dt 33,13. I v Bibli se sice vyskytují ohlasy cizorodých tradic navazujících na mezopotamskou a kenaanskou mytologii, podle kterých je voda destruktivním nepřátelským živlem, který musí být Bohem přemožen (nejvýrazněji v příběhu o potopě), leč nemají centrální roli. Ráj je líčen jako zahrada (archetypický protiklad pouště) napájená zdola (Gn 2,6) vodou, která z ní vytéká a zavlažuje zemi (Gn 2,10-14). V podobné vizi Ezechielově vytéká zavlažující voda z pod chrámu a dokonce oživuje vody Mrtvého moře: Ez 47,1-12; srv. Ž 46,5; Jl 4,18; Za 14,8. Znovu se tento motiv jako reminiscence ráje objeví ve Zj 22,1-2.

V eschatologické literatuře (zejm. Deuteroizajáš) je nový věk líčen jako oáza: Iz 58,11; srv. Iz 27,2-3; Jr 31,10-12. Nová skutečnost se navenek projeví vytrysknutím pramenů a vykvetením pustiny: Iz 41,17-20; 43,19-21; 44,3-4; 48,21; 49,10 – srv. Iz 35,5-7. Na to navazuje nz. symbolika vody života jako ekvivalentu života věčného rozvíjená zejm. u Jana: J 4,10-15; 6,35; 7,37-38. Zj vrcholí tím, že Kristus poskytuje zadarmo z pramene vody života: Zj 21,6; 22,17; srv. Iz 55,1.

2.2. obraz spontánního plynutí, nezadržitelnosti, Ducha Božího

Pneumatologická symbolika vody vychází z představy nezadržitelného proudu, což je analogické symbolice proudu vzduchu (duch, hebr. rúach = vítr, vanutí). K tomu jako kontrastní obraz je chaotický pohyb vln (Jk 1,6) či nestálost vody (Gn 49,4; 2S 14,14). Jako vody se mají valit právo a spravedlnost (Am 5,24). Proti tomu lež je jako voda nestálá (rychle odteklá a vyschlá; Jr 15,18). Podobným protikladem jsou poklidně tekoucí vody Šíloa (napájející nádrž v Jeruzalémě) jako symbol klidné a spolehlivé víry v Hospodina a dravá voda řeky (Eufratu) přinášející zkázu – patrně narážka na asyrskou invazi: Iz 8,5-8.

Již v SZ symbolizuje voda ducha Božího: Iz 44,3-4, Ez 36,25-26; Jl 2,23.28 nebo Boha samotného Jr 2,13. V mnoha dalších pasážích se Duch opisuje jako tok, plynutí. Duch se na počátku vznáší nad vodami: Gn 1,2. Ještě výrazněji tomu je v NZ:

Lukášovská literatura přejímá pro Ducha symboliku vody, toku a naplnění (nádoby): L 1,15.41.67; Sk 2,17-18; 10,45. Nejvíce je vodní symbolika propracovaná u Jana: pneumatologická interpretace křtu (J 1,26.33), specifické janovské perikopy, v nichž voda symbolizuje život věčný a Božího Ducha: proměna vody ve víno (J 2,7-9), rozmluva s Nikodémem (J 3,5), se samařskou ženou (J 4,7-15), uzdravení u Bethesdy (J 5,3-7), kázání o svátku stánků (J 7,37-38), umývání nohou učedníkům (J 13,5) a voda a krev z Ježíšovy rány (J 19,34).

Protiklad vody na jedné straně a vína či krve na druhé vyjadřuje to, že očišťovací (či jiné) rituály jsou nahrazeny Kristovou obětí a působením Ducha: J 2,6; 13,10-11. Týž posun je v pozadí letniční události: rituální úlitba vody při slavnosti stánků (=prosba o pozdní déšť; Lv 23,37) je změněna na vylití Ducha svatého (Sk 2,4.16-21; srv. Jl 3,1-5). Ježíš sám je zdrojem živých vod při této ceremonii (J 7,38-39).

2.3. prostředek k očištění

– jak doslovně, tak (ve všech kulturách) i symbolicky a rituálně. Obvyklé izraelské očišťovací rituály zahrnují koupel, vyprání oděvu a čekání do večera (tj. začátku nového dne): Lv 15,5-27; 16,26-28; 17,15; 22,6; Dt 23,11-12. Kněží jsou povinni se mýt před oblečením kněžského roucha: Ex 29,4-5; 30,17-21; 40,12-15.30-32. Vodou se musí omýt vnitřnosti a končetiny obětních zvířat: Lv 1,9.13. Atd...

Zvláštní funkci má živá – tekoucí (ČEP: pramenitá) voda, hebr. majim chajjím a to jak v obětním kultu (Lv 14,5-6.50-52), tak např. při očišťování malomocných (Lv 14,1-7.48-53). To nahrává tomu, že v sekulární publicistice bývají předpisy o kultické čistotě interpretovány jako předpisy hygienické, zabraňující šíření infekcí. Proudící voda odplavuje nečistotu (což je kultický termín pro nákazu) a nemůže být tak snadno kontaminována jako voda uměle zadržovaná. Nebezpečí kontaminace vody je zřetelně v pozadí předpisu Lv 11,32-36 a patrně i pozdějších předpisů, např. minimálního množství vody pro očistnou lázeň (podle rabínů má mikve min. 40 sea = 264 l – srv. J 2,6). Hygienický aspekt jistě není v rozporu s jejich symbolickým náboženským obsahem, nemůže však vysvětlit všechny rituální předpisy a úkony.

Ve speciálních ritech byla používána voda zvláště upravená. Např. hořká voda prokletí, hebr. mé hammárím ham^e'ár^arím sloužící k ordálu – rozhodnutí o (ne)vině ženy obviněné z cizoložství (Nu 5,17-28). Podobně voda nečistoty, hebr. mé niddá, smíchaná s popelem zápalné oběti (Nu 19, zvl. v. 9) určená k očišťování od hříchu, ale také k očistění kořisti (Nu 31,23) nebo lévijců určených ke službě (Nu 8,7).

Proroci vystupují silně kriticky proti vnějším rituálům a zdůrazňují nutnost vnitřní očisty: Iz 1,16; Ž 51,9; Ez 36,25.

V NZ je očistná funkce vody spojena zejm. s křtem. Jeho pojetí se vyvíjí od očišťovacího rituálu (v pojetí Jana Křtitele: Mt 3,11; Sk 1,5; 11,16, ale i pojetí křesťanském: Žd 10,22; Ef 5,26) k ritu přechodu z vnějšího světa do nové reality a do křesťanské komunity (např. Sk 8,36-39). Křtěnec je ponořen do vody (reminiscence na vody podsvětí a potopu, srv. 1Pt 3,18-22 – symbolická smrt) a povstává k novému životu (srv. J 3,5 – narození z vody a z Ducha; též Ř 6,3-4; Ko 2,12; Tt 3,5).

2.4. nepřátelský živel

V B. se objevují mnohé, byť nesoustavné, ohlasy staroorientálních představ o stavbě a mýtů o vzniku světa. Voda je hlavní komponentou této stavby. Představuje prvopočáteční chaos, z něhož vzešla první generace bohů. Struktura světa je výsledkem rozrodu bohů o jejich boje o moc (theogonie a theomachie). Nejucelenější epické vyjádření je v babylónském eposu Enuma eliš, který shrnuje oficiální babylónskou státní ideologii (babylónský král jako zástupce Marduka – stvořitele a garanta světového řádu). Izraelci tyto představy sdíleli se svým okolím, navíc byli v exilu s babylónskou ideologií konfrontováni, takže je v Bibli řada ohlasů, neutrálních i polemických; Gn 1 je parafrází, ba parodií stvořitelského mýtu.

Původní stav světa je vodní chaos (srv. Gn 1,2); ten je stvořitelským činem strukturován. Především je odděleno nebe od země (z rozseknuté obludy Tiamat, srv. Gn 1,1), čímž je rozdělen prvotní oceán na části horní (nad nebeskou klenbou; srv. Ž 148,4), dolní (podzemní) část (Gn 1,6-8; srv. Ex 20,4) a slané moře kolem pevniny (Gn 1,9-10). Lidský svět je tedy stále obklopen a ohrožován spoutanými, odsunutými vodami chaosu nahoře a dole. Zejm. spodní vody – hebr. t^ehóm, propastná tůň představuje nebezpečný prvek, mj. pro blízkost se světem zemřelých, podsvětím – hebr. š^e'ól (srv. Jb 26,5). Opětovné spojení vod se rovná zkáze světa, což vyjadřuje příběh o potopě (který je také parafrází mezopotamské mytologie): Gn 7,11.

Jiné mytologické představy o boji s chaosem a vodními příšerami zprostředkované kenaanským živlem jsou doloženy z Ugaritu. Tam je hrdinou-stvořitelem Baal bojující s vodním hadem Lothanem – livjátánem; i zde je řád světa založen přemožením vodního živlu (nepřítel Jám – moře). Archetypální vody jsou ztělesněním všeho ohrožujícího a nezvladatelného.

S tímto pozadím pracuje řada poetických motivů. Moře a jeho obludy – had Livjátán a drak Rahab – jsou v bibl. textech personifikacemi nepřátel Izraele nebo Hospodina, typicky Egypta (Ez 29,3-5; Ž 87,4) nebo Assyrské říše (Iz 27,1). Smrt – oddělení od Boha – je opisována jako sestup do vod hlubiny. Např v jonášovském žalmu Jon 2,2-9. Vysvobození ze spárů smrti jako z mnoha vod: Ž 18,5-17, Ž 42,8; 88,7-8, naopak svržení nepřátel do propastné tůně: Ez 26,17-21.

Hospodin je líčen ve své svrchované stvořitelské roli: např. založení země na vodách a vodních proudech (Ž 24,1-2; 95,4-5; 104,3-10; Jb 38,8-11); vody propasti držené v zásobnících (Ž 33,7) atd. Jinde je akceptována role bojovníka proti vodám chaosu: např. v abakukovském žalmu jsou systematicky jmenována veškerá vodstva – Abk 3,8.10.15; v některých žalmech je voda líčena jako rebelující nepřítel: Ž 46,3-4; 74,12-17; 89,10-11; 93,3-4; 114,3-5. V důvěře v Hospodinovu moc však lze jít i hlubinou vod: Ž 69,2-3.15-16; 124,1-5; Iz 43,2. Jinde se vody a jejich tvorové prostě připojují k chvalám: Ž 98,7-9; 96,11; 104,24-26; Iz 42,10; s až ekologickými sympatiemi jsou líčeni u Joba: Jb 9,13; 26,12; 38,8nn; 40,25nn.

Moře symbolizuje chaotické démonické síly – podřízené, ale ještě ne definitivně přemožené. Proto eschatologie vyhlíží jejich definitivní porážku: Iz 27,1. Apokalyptické scény líčí jejich poslední vzpouru, rozbouření moře: Da 7,2-3; L 21,25. V knize Zjevení Janova je satan identifikován s velkým drakem, dávným hadem... (ugaritskými mytickými obrazy): Zj 12,9; celá Zj 13. V novém světě moře nebude.

Stvořitelské mýty o vítězství nad vodami chaosu byly v různých orientálních kulturách dramatizovány při novoročních slavnostech jako symbolická obnova světového a společenského řádu. V Izraeli to není výslovně doloženo, leč někteří vykladači to předpokládají a některé sz. texty považují za liturgické scénáře takové slavnosti; např. Ž 93; Ž 136; Ž 29, spec. Ž 29,3-4.10-11. Prvopočáteční pokoření vod je – pro Izrael charakteristicky – historizováno připomínkou průchodu Rudým mořem: Joz 24,6-7; Neh 9,11; Ž 78,13; 106,7-12 etc. Patří sem i archaická píseň v Ex 15. V pozdější poesii se na tuto událost dávnověku poukazuje jako na stvořitelský akt se všemi mytologickými proprietami: Ž 77,12.17-21. Podobně Deuteroizajáš vyzývá Hospodina, aby se probudil jako za dnů dávnověku, kdy přemohl vodního draka: Iz 51,9-10; srv. Iz 43,16-17; 63,11-14 a aby znovu jednal.