Genesis

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 15. 12. 2023, 17:14, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Genesis

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: gematrie        
následující heslo: Genezaretské jezero

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
kanonická kniha SZ, též 1. kniha Mojžíšova (Pentateuch).

1. název

Řec. termín genesis (narození, vznik, původ, rod) je užit v interním nadpisu toto je kniha rodů člověka (Gn 5,1 LXX: hé biblos geneseós anthrópón); vyjadřuje hlavní téma knihy (stvoření světa a původ Izraele). G. je názvem knihy v řec. a lat. tradici, odtud v obecném úzu dodnes. V žid. tradici se kniha nazývá podle prvního slova beré'šít (hebr. Na počátku; Gn 1,1).

2. charakteristika

Jako první kniha souboru svatých spisů (Tóry) uvádí G. základní pojmy a témata Bible i jejich vymezení v kontextu. Její velký význam tkví v tom, že pro ostatní látky Bible navozuje scénu, parametry a přístupy, s nimiž jak další látky samé, tak jejich posluchači a čtenáři nadále počítají. Gn je proto také jedním z nejcitovanějších spisů SZ, a to jak v NZ, tak v celé oblasti židovské a křesťanské literatury.

Věcným jádrem je vylíčení vzniku Izraele jako lidu Hospodinova v zemi zaslíbené uprostřed národů země (srv. Gn 12,7a; 35,12; 37,1). Tento vznik (resp. zrození) je představen kompozicí látek (příběhů, seznamů, promluv), jejichž celkový tvar vytváří genealogická stavba (rodopis).

Jádrem této stavby jsou příběhy tří generací praotců Izraele (Abrahama, Izáka a Jákoba, resp. Jákobových synů, zejména Josefa a Judy, kteří reprezentují severní a jižní komunity rozděleného království Izraele); praotecké látky jsou přitom zasazeny do příběhu celého stvoření. Kompozice knihy proto začíná u prvotního Člověka (hebr. 'ádám člověk) a v jeho rozrodu vykresluje obraz všech národů země (Gn 10). V linii prvorozených se pak na konci knihy objevuje Izrael, a to jako dům dvanácti synů Jákobových, resp. společenství bratrských kmenů (Gn 49,28n; srv. Ex 1,1; Nu 1,2n aj.).

Řada příběhů či dílčích látek, jež jsou součástí této kompozice o počátcích [resp. principech] Izraele, se v žid. a kř. tradici stala svébytnými útvary s vlastním významem a bohatými dějinami působení (např. vyprávění o Adamovi a Evě v ráji [Gn 3 jako příběh o prvotním hříchu], vyprávění o Sodomě a Gomoře [Gn 19] či příběh o obětování Izáka [Gn 22,1-19]). Některé z těchto důležitých příběhů Bible očividně zpracovávají a integrují cizí legendární tradice či jejich dílčí motivy (např. vyprávění o potopě [Gn 6,11-9,17]; viz mýtus odst. 2). Z hlediska dějin působení a dějin recepce bibl. látek je Gn jednou z nejvýznamnějších a nejvlivnějších knih Písma (v. t. dějiny působení Bible).

3. obsah a kompozice

Knihu G. tvoří látky, jež jsou na první pohled literárně i věcně velmi rozmanité. Kompozici celku lze dělit na dvě velké části: (a) příběhy počátků, mýtopoetické látky předvěku (Gn 1-11), jež v universalistické perspektivě pojednávají počátky či principy cesty člověka (lidstva, národů země) v kontextu dějepravného příběhu celého stvoření (na zemi pod nebesy), a (b) příběhy praotců, patriarchů lidu Hospodinova (Gn 12-50), kteří ve třech generacích ztělesňují identitu Izraele a její utváření od povolání, resp. vyjití po usazení dvanácti synů Izraele v darované zemi. Řada autorů v této druhé části ještě odděluje jako samostatný oddíl (c) vyprávění o Josefovi (Gn 37-50), neboť z literárního, žánrového a částečně i věcného hlediska je značně svébytným útvarem (tzv. novela s mudroslovnými rysy, očividně poměrně pozdní látka blízká příběhovým pasážím knihy Da).

Členění:

1,1-11,26 předvěk

1,1-2,3 stvoření nebe a země
2,4-4,26 člověk (Adam, jeho žena a jeho synové) před Boží tváří
5,1-11,26 člověk (Adam a jeho potomstvo) na tváři země

11,27nn příběhy praotců Izraele

11,27-25,18 cyklus příběhů Abrahama
25,19-37,1 cyklus příběhů Jákoba
37,2-2,0,26 cyklus příběhů Josefa a jeho bratrů

Kompozice. Text knihy Gn v její finální podobě má na řadě míst umístěnu formuli, která má funkci interních nadpisů. Tento systém vytváří v knize kompoziční skelet ve tvaru genealogické struktury: toto je rodopis + [vlastní jméno] (Gn 2,4; 5,1; 6,9; 10,1; 11,10; 11,27; 25,12; 25,19; 36,1.9; 37,2). Klíčový termín této formule, hebr. tólédót (rodopis), označuje rozrod, tj. navazující generaci či generace potomků; proto jsou seznamy či příběhy synů nadepisovány jménem [pra]otcovým (srv. Gn 11,27 toto je rodopis Terachův jako nadpis abrahamovského cyklu příběhů atd.). Systém těchto formulí má svůj hlavní nadpis knihy v Gn 5,1: Toto je kniha rodopisů Člověka. Kompozice celé knihy Gn tímto systémem získává dynamickou rodopisovou strukturu, která v linii prvorozených synů rozmanitými příběhy či seznamy směřuje od člověka [prvotního, archetypálního adama] k synům Izraele (Gn 50,25, resp. Ex 1,1n). Konstitutivní příběhy o Izraeli jako zvláštním lidu Hospodinově uprostřed národů země jsou v tomto systému podány jako vyprávění o praotcích (eponymech) a jejich rodinách ve sledu tří generací (srv. Dt 23,9); proto se příběhy knihy Gn odehrávají na rovině rodinné, zatímco od Ex 1,1 je hlavním aktérem příběhů již Izrael jako lid.

Interní nadpisy vytvářejí v knize Gn pomocí formule rodopisů tuto strukturu:

nadpisy Toledot
2,4 rodopisy nebe a země (příběh stvoření Adama/Člověka)
5,1 Kniha rodopisů Adama/Člověka (seznam 10 generací od Adama k Noemu)
6,9 rodopisy Noeho (příběh potopy)
10,1 rodopisy synů Noeho (seznam – rozrod tří synů, pronárody země)
11,10 rodopisy Šéma (seznam 10 generací od Šéma k Terachovi)
11,27 rodopisy Teracha (cyklus příběhů Abrahama)
25,12 rodopisy Izmaela, syna Abrahamova (seznam rodů, 12 národů)
25,19 rodopisy Izáka, syna Abrahamova (cyklus příběhů Jákoba [+ Ezaua])
36,1.9 rodopisy Ezaua (seznam synů Ezauových; Edóm)
37,2 rodopisy Jákoba (cyklus příběhů Josefa [+ Judy a ostatních bratrů])

Dílčí cykly příběhů mají své vlastní kompoziční plány; často v nich hraje roli koncentrická (chiastická) stavba motivů a jejich aspektů. Tyto rysy, které zkoumá novodobá kritika redakce a zejména rozmanité metody synchronní analýzy, jsou projevem vysoké míry kompoziční propracovanosti látek v konečné (kanonické) podobě knihy.

5. vznik

Kniha Gn byla od počátku odborného zkoumání dějin biblických látek jednou z nejdůležitějších domén vytváření lit.-historických hypotéz i prubířským kamenem jejich kritiky. V látkách této knihy byly odedávna pozorovány jevy, jež v novověku vedly ke kritickým úvahám o literární nejednotnosti textu, o postupném utváření knihy ze starších dílčích látek a o jejich redakčním zpracování do výsledného tvaru kompozice. Mezi základní znaky literární nejednotnosti patří zejména: (a) užívání různého označování Boha spojené s dalšími charakteristickými rysy v příslušných oddílech; (b) výskyt paralelních oddílů, tzv. dublet (např. příběh o ohrožení pramatky v Gn 12,10-20; 20,1-18; 26,1-14) a (c) epizodický či fragmentární charakter řady dílčích oddílů na straně jedné a role nadpisů či pasáží vytvářejících celkový rámec delších cyklů a knihy jako celku na straně druhé (např. rodopisové nadpisy).

Od konce 19. st. hrála v biblistice velkou roli tzv. novější dokumentová hypotéza, která v Pentateuchu identifikovala celkem čtyři literární útvary – Jahvistu, Elohistu, Kněžský kodex a texty deuteronomistické (zkr. J, E, P a D). V linii této hypotézy jsou v knize Gn k prameni J přiřazovány zejména oddíly 2,4b-8,21; 12.1-7*; 13.2-13*; 18.1-8*. Pramen E je mnohem více fragmentární, nevytváří větší příběhové celky (15,1-4*; 20,1-14*; 22,1-13*; 28,10-22*?); jeho existenci dnes řada badatelů problematizuje či přímo popírá. Největší vliv na knihu Gn v její konečné podobě má lit. tvorba P, a to nikoli jen rozsahem vlastních oddílů (např. 1,1-2,4a*; 6,9-9,29*; 17,1-27; 35,6-29*), nýbrž zejména vytvořením průběžné linie (rodopisové stavby) a celkové kompozice látek, která určuje jejich vyznění.

V průběhu 20. st. se však uplatnily i hypotézy jiného typu, např. představa o dlouhém tradování fragmentů látek, případně dílčích sbírek, které byly teprve na konci doby královské pojaty v jeden celek. K podstatným problémům jednotlivých hypotéz patří nejen počet a vymezení identifikovaných literárních útvarů, ale i jejich literární povaha (útvary ústních tradic či psané dokumenty), a zejména jejich datování, resp. vřazení do historických kontextů. Pestrost možných přístupů a množství navrhovaných řešení dokumentuje nejen až k nepřehlednosti bohatá speciální literatura, nýbrž i široká nabídka biblických komentářů: téměř každý z významnějších představitelů určité metodologické školy či inovativního přístupu napsal komentář ke knize Gn (Gunkel, von Rad,Westermann, W. Brueggemann aj.).

6. teologie

6.1 Nejvýrazněji a nejvlivněji ze všech knih bibl. kánonu tematizuje Gn problematiku stvoření a představuje Boha Izraele jako svrchovaného Stvořitele (viz stvořit). Oba oddíly na počátku spisu, které toto téma pojednávají (Gn 1 a 2-4), přitom nevyjadřují jen obecný dobový názor, nýbrž jsou kritickou recepcí, částečně také polemickou reakcí na stvořitelské mýty, jež hrály roli v dobovém kontextu. V případě tzv. první zprávy o stvoření (Gn 1,1-2,3) se jedná o prostředí novobabylonské říše, v případě druhé zprávy (Gn 2,4b-4,26) jsou tímto kontextem náboženské tradice předexilního Judska s jejich vazbou na předizraelský, resp. neizraelský Kenaán. První zpráva patří k látkám Kněžskému kodexu (P) a její pojetí i důrazy odpovídají kněžské teologii: Bůh zde svrchovaně tvoří svým slovem, a to v liturgickém sedmidenním rytmu, u stvořených živočichů i rostlin se zmiňuje rozlišování druhů a vše spěje k přestání (hebr. š-b-t) v den sedmý, který Bůh požehnal a posvětil (viz sobota). Klíčová výpověď o tom, že Bůh stvořil člověka – a to ke svému obrazu, jako muže a ženu – je bezprostředně spojena s požehnáním, jež má aspekty plodnosti a panování nad zemskými tvory (1,27-28; srv. 9,1n). Druhá zpráva, jejímž jádrem je příběh stvoření Adama a jeho ženy Evy v zahradě Eden (2,7n), je součástí dílčího cyklu jahvistického pojednání o člověku (v. t. Jahvista; antropologie). V něm je člověk představen v základních antropologických vztazích (muž a žena jeho; muž a bratr jeho). Výrazem zásadního problému člověka (jeho hříchu) uprostřed dobrého stvoření je vzpoura proti Bohu (Gn 3) a násilí vůči bratru (Gn 4).

6.2 Příběhy Noe, jejichž centrem je vyprávění o potopě, jsou symetricky zarámovány dvěma rodopisnými výčty deseti pokolení (Gn 5,1-32 a 11,10-26) a dvěma příběhy, které názorně vyjadřují lidské překračování míry směrem k božství (lidskou hybris, snahu být jako bůh, srv. Gn 3,5) – příběhem o synech bohů, kteří si braly za ženy dcery člověka (6,1-4) a příběhem o synech lidských, kteří budovali věž do nebes (Gn 11,1-9). Příběh potopy pak s využitím legendárních látek pojednává problém naprosté zkaženosti, jíž propadlo všechno tvorstvo na zemi (6,11n). Potopou Bůh vše zkažené zahladil (6,13; 7,23), pouze bezúhonný Noe, jeho rodina a vzorky zvířat, plazů a ptáků byli zachráněni, protože potopu přečkali v arše (6,14n; 8,15n; srv. týž termín v Ex 2,3.5). Po potopě přichází nejen obnova (Gn 8,17b; 9,1n), ale počátek nové éry, kterou Bůh opět předznamenává svým stvořitelským požehnáním (9,1n), ochranou života (9,4n), a nově také smluvním závazkem, že další potopu nedopustí (9,11-16; znamením této smlouvy je duha). Jakkoli je zřejmé, že cyklus příběhů o potopě zpracovává starší legendární látky (srv. Gilgameš), uvedené motivy a zvěstné aspekty, jakož i celková kompozice zasazená do stavby knihy Gn jsou výrazem svébytného, s celkovou teologií Gn již souvisejícího redakčního záměru (v dílčích součástech J, celkově zejména P).

6.3 S počátkem abrahámovských příběhů dochází v látkách Gn k přelomu – od univerzálního horizontu lidstva se pozornost nadále zaměřuje pouze na zvláštní cestu povolaných, resp. prvorozených mezi řadou dalších bratrů a sester, tj. národů země (viz výše genealogická stavba). Zlomový impuls vnáší do příběhu Hospodin tím, že osloví Abrama a svými pokyny a zaslíbením určí novou cestu pro něj i pro jeho potomstvo: výzva vyjít ze země otců do země, kterou mu Hospodin zjeví, je spojena se zaslíbením země a hojného potomstva; tato zvláštní cesta má být přitom požehnáním pro všechny národy země (Gn 12,1-3.7). Klíčové motivy této programové Boží řeči jsou pak základními věcnými aspekty i kompozičními prvky nejen pro příběhy Abrahamovy, ale i pro ostatní praotecké látky, jakož i pro příběhy exodu, putování pouští a vstup do zaslíbené země. V celé této rozsáhlé kompozici látek se uplatňuje schéma zaslíbení – naplnění, které v případě knih Gn až Joz (tzv. Hexateuchu) sleduje právě témata abrahámovská: zaslíbení země a zaslíbení potomstva, jejichž naplněním dochází abrahámovské vyjití svého cíle (naplnění).

V návaznosti na téma zaslíbení potomstva se v knize Gn výrazně uplatňuje motiv neplodných pramatek. Jako silná zápletka v příbězích, které směřují k narození syna, vyjadřuje tento motiv, že Izrael nevzniká přirozenou cestou, nýbrž je dílem Hospodinovým: syn Abrahamův je zde jen tehdy, když jej dává Hospodin. Prototypicky se proto vypráví, že synové zaslíbení přicházejí na svět pouze tam, kde Hospodin otevírá lůno pramatek (21,1n; 25,21; 29,31; 30,22) a dává praotcům jejich syny. Jako kontrastní antiteze tomu slouží příběh o narození synů Lotových (19,30-38; v. t. Amón a Moáb). Zkouškou otce víry Abrahama je v této věci pokyn, aby obětoval svého syna (Gn 22,1-19); protože Abraham Bohu neodepřel syna svého (22,12b.16b), je mu zaslíbení nespočetného potomstva, v němž dojdou požehnání všechny čeledi země, stvrzeno slavnostní přísahou (22,16-18).

V praoteckých příbězích se často uplatňuje etiologie – prostředek vytvářející vazbu mezi světem vyprávěného příběhu a aktuálním kontextem života posluchačů. Týká se jak označení či jmen osob, národů či lokalit (např. Gn 19,37.38; 22,14; 25,30; 28,19; 29,34; 31,48), tak zdůvodnění zvyků (např. 32,33), nebo i zásadnějších prvků identity a náboženství Izraele (obřízka a její přeznačení na znamení smlouvy, 17,10n; instituce desátků, 14,20b). Také těmito prvky je v textu vyjádřen význam praoteckých látek pro kontext života Božího lidu.

6.4 Josefovský cyklus se od předchozích příběhů praotců v řadě rysů odlišuje. Charakteristika hlavní postavy (Josef, odst. 1) je obdobně jako v příbězích o Danielovi blízká ideálům helénistické kultury: mimořádně krásný a moudrý mladík je nejprve zotročen v cizím prostředí, ale zachovává věrnost ve víře; Bůh je i v cizím prostředí s ním a proto jej provází zdar. Navenek vyniká obecně uznávanými ctnostmi, takže si získává přízeň i u nepřátel. Teologicky má toto pojetí návaznost na mudrosloví. Boží požehnání a jeho efekty se zde projevují nepřímo. Boží blízkost v nepřátelském prostředí se projevuje také specifickou inspirací, např. schopností vykládat sny. Boží vedení a požehnání se projevuje nejen ve vnějšímu úspěchu či osobní kariéře hlavní postavy, nýbrž v záchraně a prospěchu mnohých, kteří patří do akčního záběru této postavy.

6.5 Z celkové kompozice knihy Gn vyplývá, že ze všech epizodických příběhů i z knihy jako celku má vyznít svědectví o Hospodinově působení – vznik Izraele a utváření jeho zvláštní cesty uprostřed národů země je Božím dílem – ať už se projevuje nepřímým působením zdaru a prospěchu (požehnáním Gn 13,2; 26,12-14; 30,29n; 39,2.21-23 aj.), nebo iniciativními záchrannými zásahy, jimiž jsou prolamovány slepé uličky děje a otevírány cesty k naplnění zaslíbeného (12,17; 20,3n; 22,11), případně překonávána katastrofická ohrožení (19,16). V mnoha příbězích Hospodin sám promlouvá a vstupuje do děje jako aktér, aby bylo zřejmé, že v posledu běží o uskutečňování jeho díla (Gn 28,13-15; též 50,20).

6.6 První knihu Mojžíšovu lze celkově chápat jako etiologickou preambuli celé Bible, zejména ovšem Pentateuchu. Nejprve (Gn 1-11) je v obecné rovině pojednána lidská existence před Boží tváří na scéně tohoto světa (člověk v doméně stvoření), pak (12-50) se již perspektiva zaměřuje na zvláštní cestu Božího lidu (synů Izraele) mezi ostatními národy země, na zdroj této specifické cesty (povolání) a její význam (požehnání pro všechny). Vznik Izraele jako zvl. lidu Hospodinova na dějinné scéně je takto podán jako příběh o Hospodinově suverénním konání v celém stvoření (Stvořitel). Kompozičním nástrojem pro vytvoření celkového obrazu je genealogická struktura, do níž jsou zařazeny látky rozmanitého typu i původu. Smyslem celku je dosvědčit, že Hospodin, Bůh Izraele, nejenže tvoří svůj zvláštní lid uprostřed národů země (tj. dalších synů a dcer Adamových), nýbrž vytváří celý kosmos jako jeviště pro příběh své přízně vůči člověku.