Duha

heslo: duha

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: dudek        
následující heslo: Duhm Bernard

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. qešet (dosl. luk), řec. iris.

Efekt vzniklý lomem a vnitřním odrazem světla ve vodních kapkách. V určitých úhlech sevřených dopadajícím a vystupujícím paprskem je zesíleno světlo určitých vlnových délek. Proto má d. podobu kruhu přesně daného poloměru se středem ve Slunci (tak u tzv. halových jevů) resp. bodu protilehlém Slunci (u duhy po dešti). Nejsilnější je primární duha (1 vnitřní odraz světla v kapce) o poloměru 40-42 stupňů, modrá barva je uvnitř, červená vně. Slabší je sekundární duha o poloměru 50-54 stupňů a s opačným pořadím barev, výjimečně bývají vidět i vyšší řády. Z toho plyne, že podmínkou viditelnosti duhy je přímý sluneční svit, výška Slunce max. 40 stupňů nad obzorem a probíhající déšť na straně opačné od Slunce. To nastává – za situace, kdy srážky přicházejí typicky od západu (což platí jak v Evropě, tak v Palestině) – obvykle po odpolední dešťové přeháňce, kdy je Slunce již nízko nad bezmračným západním obzorem a déšť již přešel na východní stranu. Z toho plyne asociace duhy jako znamení konce deště (bouře), uklidnění a smíření přírody. Tento symbolický význam má d. i v Bibli: v Gn 9,13-16 je prohlášena za znamení nové smlouvy mezi Bohem a stvořením, podle níž již Bůh nikdy nezahubí tvorstvo potopou. Jinde patří k výrazům epifanie, má funkci nebeské svatozáře kolem Božího trůnu Ez 1,28 (paral. Zj 4,3) nebo kolem hlavy anděla Zj 10,1.

Ve starších orientálních kulturách patřila duha také k božské epifanii a měla značný význam při věštbách – spolu s dalšími nebeskými jevy – viz astrologie. V mezopotamské mytologii byla spojována spíše s válkou (např. v Eposu o Gilgamešovi); byla součástí koruny válečného boha Ninurty; patrně pro asociaci se zbraní – lukem. V jiných kulturách byla vnímána jako spojnice mezi nebem a zemí, kterou mohou cestovat bohové nebo lidské duše.