Juda

heslo: Juda

autor: Prudký Martin    

předcházející odkazové heslo: jubilejní rok
předcházející odkazové heslo: Jubilejí kniha    
předcházející heslo: Júbal        
následující heslo: Juda Makabejský

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. j^ehúdá, řec. iúdas, vlastní jm. osoby a kmene (ČEP: Judovci), jakož i území a polit. útvaru (pro ně čeština odlišuje: Judsko; tak již řec. iúdaia); též označení lidu, polit. a náb. komunity Judejců. Etym. hebr. jména je sporná, stejně jako otázka, zda se původně jedná o jm. osobní či místní. Tradiční odvození od kořene j-d-h chválit je druhotné (Gn 29,35; 49,8); jednou z možností je odvození od kořene h-w-d být vyvýšený, vznešený. (srv. hód majestát, [respekt budící] důstojnost Abk 3,3; Za 6,3 aj.). Nejstarší mimobibl. doklady jména obsahují ostraka z Aradu (8. st.) a nápisy z Chirbet Bet Lei (7. st.). Podoba jm. v mimobibl. pramenech je obvykle jhd či jhwd Jehúd, s koncovkou -á jednoznačně až v pozdní době (hel. mince, 3. st.).

1. osoba

1.1 J., syn Jákoba a Ley (Gn 29,35), jeden z dvanácti synů Jákoba/Izraele, eponym stejnojmenného kmene (srv. Gn 49,1n; Ex 1,1n). V praoteckých příbězích i genealogiích (Gn 35,23) je sice až čtvrtým v pořadí synů Ley (po Rúbenovi, Šimeónovi a Lévim), nicméně mu připadá výsadní postavení (Gn 44,14.18; 46,28 aj.) a je spojován s motivy vlády a atributy královskými (Gn 49,8-12). Královská linie rodu Davidova je navázána přes pramatku Támar (Gn 38; Rt 4,18-22; 1Pa 2,5.9; Mt 1,3 a L 3,33; pro král. symboliku emblémového zvířete lva viz též Zj 5,5).

Další bibl. postavy téhož jména:

a) SZ:

Všechny osoby jsou z éry exilu a poexilní obnovy, kdy se J. v novém kontextu stává vyznavačským jménem (podobně řada teoforních jmen). Nápadná je obliba tohoto jména v lévitském prostředí.

1.2 Benjamínovec, jeden z hlavních dozorců nad Jeruzalémem při poexilním osídlení Jeruzaléma (Neh 11,9).

1.3 Lévita, jeden z navrátilých exulantů za Zerubábele (Neh 12,8; možná totožný s Hódavjášem v Ezd 2,40 (srv. Ezd 3,9).

1.4 Lévita, jeden z těch, kdo se při poexilní očistě zavázali propustit svou ženu-cizinku (Ezd 10,23).

1.5 Kněz či lévita (Neh 12,34).

1.6 Lévita, zpěvák a hudebník (Neh 12,36).

b) dtkan. spisy:

1.7 Juda Makabejský (1Ma 2,4; 1Ma 3,1n).

c) NZ:

1.8 Kromě J., syna Jákobova (L 3,33) ještě další dvě osoby téhož jména v Ježíšově rodokmenu L 3,26.30 (oproti tomu Mt 1,2-3).

1.9 J., bratr Ježíšův podle Mt 13,55 a Mk 6,3. Táž postava se patrně míní také v Ju 1,1.

1.10 J. [syn] Jákobův, jeden z Ježíšových učedníků (L 6,16; Sk 1,13. V seznamech učedníků uváděn pouze v lukášovských spisech; míněn zřejmě také v J 14,22).

1.11 Jidáš Iškariotský (Mt 10,4 aj.).

1.12 J., žid. resident v Damašku, u něhož pobýval Saul/Pavel (Sk 9,11).

1.13 J., řečený Barsabáš, jeden z poslů jeruzalémské církve vyslaných podle Sk 15,22n do Antiochie (Barsabas).

1.14 Judas Galilejský.

2. kmen, společenství

2.1 Jméno kmene vzniklého z místních klanů v horské oblasti mezi Betlémem a Chebrónem (viz kmen): Joz 7,16n; 1Kr 12,20; 2Kr 17,18. V bibl. tradici jsou izr. kmeny těsně vázány na postavy svých eponymů (viz výše, odst. 1.1), takže se kmenové společenství označuje jak plurálovým synové Judovi (hebr. b^ené j^ehúdá; ČEP Judovci; Nu 1,26; 10,14; Joz 15,1.63; 18,11; Sd 1,8.16; Neh 11,4 aj.) či muži judští (hebr. 'anšé j^ehúdá; 1Kr 1,9; Ezd 10,9), tak jen absolutním J. v sg. (Sd 1,3.10 aj.; podobně se užívá jméno Jákob i jména ostatních dvanácti izr. kmenů, zejména Josef a Efrajim). Popis území kmene J. podle Joz 15 nejspíše odpovídá topografickým danostem pozdní doby královské (éry Chizkijáše či Jóšijáše; viz Judsko).

Mimořádný význam pokolení J. pro bibl. tradici souvisí s vazbou na královské tradice davidovské dynastie, na roli Jeruzaléma a na obnovu poexilní komunity Izraele z navrátivších se Judejců. Tento význam je vyjádřen již v Gn 49,8-12 a v řadě dalších sz. i nz. textů (Ž 78,68; Mi 5,1; Žd 7,14; Zj 5,5).

2.2. Označení lidu žijícího na území Judska, Judejci, judský lid, přeneseně též instituce jeho samosprávy, mj. v podvojném výrazu Izrael a Juda (var. Josef a Juda či Efrajim a Juda) jako označení severního a jižního království či jejich polit. a kult. komunit (1S 18,16; 2S 5,5; Iz 11,13; Jr 30,3; Jr 51,5). V tomto smyslu se užívá též termín dům Judův/judský (hebr. bét j^ehúdá; 2S 2,4.7.11; 12,8; 1Kr 12,21; Iz 37,31; Ez 9,9; Oz 12,1 aj.).

Zejména ve zvěstování proroků označuje J. (případně v podvojných variantách (Izrael a Juda) dílčí celek obce lidu Hospodinova, a to jak v kontextu odsuzování nepravostí a hrozeb soudem (Oz 5,9-15; 8,14; Jr 3,8-10), tak v zaslíbeních nápravy a obnovy (Iz 65,9; Jr 31,31).

Jako označení komunity se termín J. užívá jak v poměrech předexilních (1S 18,16; 2S 5,5; 1Kr 5,5; Jr 7,2), tak exilních (Pl 1,3; Jr 30,3) i poexilních (Neh 13,12; Za 2,2.4.16).

V některých spisech SZ se pro kolektivní význam již užívá později běžnější tvar (pl.) j^ehúdím (řec. hoi iúdaioi), Judejci (např. 2Kr 16,6; 25,25; Neh 1,2 aj.); v poexilním kontextu bývá tento tvar někdy již ve SZ překládán také výrazem Židé, jak je to běžné v textech pozdější doby a v NZ (Ezd 4,12; Est 3,6.10.13; 1Ma 11,49n; Mt 2,2; Mk 7,3; J 1,19; Sk 2,5.11.14 aj.).

V. t. Judsko, judský (území kmene, správní a státní útvary), Žid.