Antropologie biblická

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: antropologie biblická

autor: Balabán Milan
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: antisemitismus        
následující heslo: antropomorfismus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
Biblické texty nepodávají soustavné učení o člověku (hebr. 'ádám, řec. anthrópos), ale mluví většinou pomocí příběhů o jeho vztazích, jeho poslání, selhání i nadějích. Výčet základních rozměrů či složek lidské bytosti (tělo – duše – duch), jak se s ním setkáváme v 1Te 5,23 nám však přesto může být určitou pomocí při náčrtu biblického pohledu na člověka. Biblický obraz člověka má ve svých základech tolik společných rysů, že jej můžeme načrtnout souhrnně.

1. Člověk je podle Bible především stvořením Božím (Gn 1,27) a jako takový patří na stranu ostatního stvoření (Iz 45,12). S tím je spojena jeho časovost – to že žije uvnitř času a k základnímu rozvrhu jeho lidskosti patří etapy jímiž je narození, dospívání, uzavření manželství, plození nebo rození dětí (Gn 1,28; Mt 19,4), jejich výchova, stárnutí a smrt. I když podle Gn 2,17 se smrt jeví jako důsledek lidského hříchu, ve většině starších biblických textů se předpokládá, že člověk byl stvořen jako bytost časná,smrt je z jeho strany nepřekonatelnou hranicí. Člověk je tělo, které ve své vrozené podobě je tělem smrtelným.

2. Život je však určitou výsadou: Zemskost člověka Adam je spojena s duší (Gn 2,7), dechem, zvláštním Božím darem, který oživuje a dává všemu živému (Gn 1,21-26 ČEP živočich = živá duše) jistou míru samostatnosti a důstojnost. Podobným nostitelem života byla krev. Zákaz jejího požívání znamenal, že život daný Bohem patří po smrti opět jeho dárci. Biblické pojetí hierarchie živé a neživé přírody se odráží i v přírodovědném obrazu světa.

3. Uprostřed živého stvoření má však člověk zvláštní výsady:

3.1 Každý má své jméno, které vyjadřuje jeho jediněčnost, individualitu i osobní odpovědnost vůči Bohu. Jeho jméno může být zapsáno v knize života (Ž 69,29; Dn 12,1; Fp 4,3; Zj 3,5). Také tvář člověka je nositelem jeho osobní identiy (1K 13,12) před Bohem i před lidmi. S tím souvisí i to, že člověk podléhá Božímu soudu.Každý bude odpovídat sám za sebe (Ga 6,5; 2K 5,10).

3.2 Člověk ovlivňuje ostatní stvoření a nese za ně před Bohem odpovědnost (Gn 1,28; Ž 8,5-9).

4. Nadto je člověk Bohu blíže než ostatní stvoření a Bůh ho uchovává ve své paměti (Ž 8,5; 25,7; 112,6). Tím se člověk s celým svým časným životem stává součástí věčnosti. Je uchován ve stvořitelské paměti Boží a je určen k společenství s Bohem (Ž 22,11-12) a je vyzýván k tomu, aby do tohoto vztahu vědomě vstoupil. Bůh ho staví pod své normy, které má plnit vědomě a přemýšlet o nich (Ž 119,97). To je smyslem Zákona, Tóry, a jeho stručného vyjádření v Desateru. Dostát těmto nárokům, je smyslem Božího obrazu, k němuž byl člověk stvořen (Gn 1,26-27 aj., srv. obraz).

5. Lidský hřích (hamartologie) tento vztah narušuje tím, že nerespektuje Boží vedení, je to v podstatě přestoupení 1. přikázání (Gn 4). Již proroci brali svým posluchačům iluzi, že jsou bezhříšní, přirozeně dobří a odkrývali zrádné temnoty lidského srdce; nejdrsněji to učinil Jeremjáš (Jr 17,9). Obraz pravého lidství podal Ježíš v kázání na hoře (Mt 5-7).

Jestliže v SZ nebo např. v evangeliu podle Matouše jde o konkrétní etická selhání v důsledku toho, že člověk přestane počítat s Bohem a jeho vůlí, je u apoštola Pavla hřích (v sg.) celkově špatná orientace v životě (Všichni zhřešili (Ř 3,23)

6. Z této bezvýchodné situace vyvádí člověka jen Boží slitování. Sz. i nz. svědkové hlásají Boží odpuštění (Ž 32,1; Ž 130,4; Iz 1,18; 54,8; 55,7, v NZ spojené s dílem Ježíšovým Mt 9,2; L 1,77, u apoštola Pavla konkrétně Kristovou obětí Ř 3,21-31; Ef 1,7; 1J 2,12).

Ježíš zopakoval lidský příběh, ale vynechal hřích jakožto odcizení vlastnímu poslání (Žd 4,15). Tím se stal Synem Božím a do tohoto synovství vtáhl všechny v něho věřící. K autentickému lidství a bibl. naději pro člověka v. soteriologie.

7. Poslání člověka se dovršuje v eschatologickém horizontu (Ž 138,8): Již proroci vlévali umdlenému izr. člověku naději budoucnosti, v níž nastane sjednocení všech věrných (Ez 34,23; 37,22), Izrael uvítá ve svém středu zástupy pohanů (Iz 49; Mt 8,11) a dojde k osvobození lidí od válek a pohrom (Iz 2,4; Mi 4,3). Nastane souhra a lad mezi lidmi a zemskými živočichy (Iz 11,6-10). To jsou teologické výrazy obnoveného lidství, podobně jako obraz nového Adama, pravého obrazu Boha, jakým byl Ježíš. – Pavel uvažuje o tom, že spasení lidí bude znamenat jejich proměnu, bude mít duchovní tělo (1K 15,44). To neznamená tělo z nějaké duchovní substance, ale tělo ovládané Duchen svatým. Tělo to musí být, protože tělo je nositelem identiy (tvář, hlas), možný přechodný stav bez těla byl vnímán jako nebezpečný stav nahoty, kdy člověk mohl spolehnout jen na nový stvořitelský zásah Boží (2K 5,1-10). Již v přítomnosti lze obléknout nového člověka úsilím o nápravu života, která se opírá o vykoupení potvrzené křtem (Ko 3,6-15).

V. t. duše, mysl, srdce, vůle.