Adam

heslo: Adam

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: Adajáš        
následující heslo: Adam, místo

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Člověk a lidstvo

Pojem 'ádám, ve SZ velmi častý, označuje především člověka jako lidi či lidstvo, dle Kněžského kodexu i jako zásadní jednotu muže a ženy (Gn 1,27),výjimečně jednotlivce. Chce-li SZ hovořit o člověku jako jednotlivci, užije obratu ben-'ádám lidský syn, kral. syn člověčí; tak nazývá Bůh proroka Ezechiela (Ez 2,1.3.6.8; 3,1.3 aj.). Někde syn člověka (ben-'ádám) znamená totéž co hebr. výraz 'enóš, což označuje člověka v jeho nouzi, potřebnosti či strádání (Ž 8,5). Jinde je ben-'ádám (člověk, lidský syn) totéž co 'íš – muž, někdo mužského pohlaví nebo jen někdo (Nu 23,19; neučitý kdosi zápasil s Jákobem, Gn 32,25). Etymologie výrazu 'ádám není zcela jasná. Kořen '-d-m je patrně původně označením barvy: být červený – jako načervenalá ornice; jako země, z níž byl člověk – 'ádám vzat (Gn 3,23). Stejný význam mělo i vlastní jméno Edóm – jiné jméno pro Ezaua (Gn 25,25). Biblické podání naznačuje, že adamovství tohoto bratra Jákobova se zvrhlo v touze po všem, co připomíná krev (dam) a její údajně magické působení či účinky (sr. vyprávění Gn 25,27-34). Člověk je tedy v Bibli lidstvo i lidská bytost živočišného světa, ale současně v konfrontaci se Stvořitelem jako svým protějškem.

2. Vlastní jméno

Postava biblického Adama – člověka Gn 2,20-24; 3,17; 4,1 reprezentuje obě stránky biblicky definovaného lidství . Je to otec Kaina a Ábela (Gn 4), ale i Šéta (Gn 5,3). V bibl. podání nejde o nárys lidského tvora jako homo sapiens, nýbrž především o důraz na stvořenost člověka (Gn 1) a na jeho původní (tj. stále možnou, i když unikající) blízkost Bohu: Člověk byl postaven do Bohem připravené zahrady (Ráje) zaručující svobodu a vyžadující odpovědnost (Gn 2). Adam (se svým ženským protějškem Evou) však odpovědnost neunesl, chtěl se s Bohem ztotožnit, byl proto vyhnán a vržen do lopoty práce a těžkého rození (Gn 3,22-24). I po vyhnání však platí, že byl člověk stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,27). Je míněn obraz plastický, socha, jež reprezentovala ve starém Orientě konkrétního vládce (krále apod.). Tak je člověk-Adam představitelem Božích cílů v tomto světě. NZ vidí uskutečnění tohoto ideálu v Ježíši Kristu (2K 4,4; Ko 1,15; Žd 1,3). Božím obrazem nejsou míněny vrozené lidské mohutnosti, nýbrž duchovní potenciál darovaný Stvořitelem. Přes tuto blízkost Bohu sdílí člověk stejný úděl se zvířaty. To nejdrastičtěji vyjádřil sz Kazatel (Kaz 3,19.21). Nicméně má Adam nad vším mimolidským tvorstvem panovat, to znamená: nemá je zbožňovat a tak mu podléhat (jak mnohde v pohanství, sr. Egypt), nýbrž odpovědně je spravovat. Zde je skrytá polemika s pohanskými mýty a kulty, v nichž hranice mezi lidmi a zvířaty, podobně jako mezi lidmi a bohy, mizela nebo byla nebezpečně zamlžena. Člověk se přece ve stanovené míře podobá bohům či spíše andělům (Ž 8,6). Symbolický výraz Adam znamená ovšem vždy upozornění, že člověk není Bůh (Nu 23,19; Iz 31,3). Podle J 19,5 nazývá Pilát Ježíše: Hle, člověk (řec. idú ho anthrópos, lat. ecce homo); to je myšleno posměšně, ale i (v záměru evangelisty) jako vyznání: tady je ten pravý člověk.

3. Adam v NZ

V tomto smyslu užívá NZ výrazu anthrópos ('ádám), zvláště ve smyslu kontrastní typologie: Skrze sz. Adama (Gn 1-3) byl uveden do života lidí hřích, trest a zkáza, druhým – Kristem vstoupila do lidských osudů mocná záchranná milost (tak v Ř 5). Kristem bylo umožněno vytvoření jednoho nového člověka, celého a celistvého, spojujícího účinnou milostí Židy i pohany (Ef 2,15). Oba Adamové jsou ztělesňujícími postavami. Starý reprezentuje pozemskost problematickou, nový , poslední představuje lidství osvobozené od hříchu a prosvícené všeuzdravující milostí. Vzkříšením nabudeme účast na ryze duchovním adamovství, překračujícím hranice času a prostoru (1K 15,44-49).

4. Syn člověka

aram. bar '^enáš v knize Daniel (Da 7,13) označuje Syna člověka, nebeskou bytost určenou Věkovitým (kral. Starým dnů, Da 7,9) k vládě nad všemi královstvími světa. Není vyloučeno, že u Pavla má být nový Adam (viz zde odst. 3) interpretací postavy Syna člověka.

5. Deuterokanonická a pseudepigrafní literatura

Sír 49,16 líčí A. v jeho slavném určení a původním stavu (nade vším živým ve stvoření ční Adam). Více však čteme o jeho pádu se všemi jeho důsledky (4Ezd 3,21). Filón ve svém alegorickém výkladu Zákona rozlišuje mezi Adamem jako nebeským člověkem (Gn 1,27) Adamem pozemským (Gn 2,7). Adamovská literatura v 1. až 4. stol. je převážně apokalyptická. Život Adama a Evy (latinská verze) z 3. – 4. stol. a starší Zjevení Mojžíšovo (pozdější název řec. verze) vycházejí pravděpodobně z hebr. originálu z počátku 2. stol. Čteme v nich o Adamově hlubokém pokání. V Adamově apokalypse z Nag Hammádí (NHC V/5) vypráví Adam svůj příběh prostřednictvím svého syna Seta. Je to již gnostický spis, podle něhož Bůh stvořitel bránil člověku v pravém poslání a snažil se ho zničit potopou.

6. Otec lidstva v ugaritských textech (Ugarit)

Ugaritské texty zmiňují bytost ab adm = Otec lidstva (v eposu Krt).