Bible

heslo: Bible

autor: Pokorný Petr    

předcházející odkazové heslo: bezúhonný      
předcházející heslo: bezpečí        
následující heslo: Biblické společnosti

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Název: kral. Biblí svatá, z lat. biblia sacra = svaté knihy, to z řec. biblos či biblion = kniha (jako svitek), řec. výraz odvozen ze jména tyrského přístavu Byblos (dnes Libanon), kam se dovážel egyptský papyrus na výrobu svitků, jinak též Písmo (Bible).

2. Význam: Bible je souborem závažných židovských a křesťanských náboženských textů – prozaických spisů, listů (dopisů), sbírek poezie, sbírek prorockých výroků ap. (Starý zákon, Nový zákon). Z hlediska náboženskodějinného je Bible svatou knihou křesťanů a jako Písmo (Tenach) i židů. Z hlediska křesťanské víry je Bible svědectvím o Božím zjevení, v němž je obsaženo všechno, co je potřebné k životu; z hlediska židovství jde především o rozhodující Boží pokyny (Tóra).

3. Teologie a autorita v církvi: Protože k samotnému pojmu Božího zjevení patří jeho dějinnost (srv. inkarnace), má Písmo, jako lidem srozumitelné svědectví o Bohu, vztah k dějinám a má narativní (vyprávěcí) osnovu. Zahrnuje i přímé pokyny, moudré rady, úvahy a výklady, ale především je to svědectví o dění, které ostatním tradicím dává jejich autoritu. Bible přichází se svědectvím o Božím jednání v dějinách ve prospěch člověka – je to lat. historia historiarum, chce vyprávět o nejzávažnějším dění. Církev svým vyznáním tento její nárok uznává a přijímá (recipuje) její svědectví. Ve vyznání všech autentických dějinných útvarů církve je autorita Bible odvozena od předmětu jejího svědectví – od Boha Trojjediného, tj. od Boha vstupujícího do dějin, zahrnujícího ve své podstatě společenství i jednotu, a otvírajícího věčné zaslíbení tomu, co se zrodilo v dějinách jeho stvoření. Církev vedle NZ kánonu podržela jako své bohoslužebné čtení i židovskou Bibli (Tenach). Učinila tak nejen z důvodů historických (církev vyrostla z židovství), ale i proto, že v ní poznala nezbytný základ svého svědectví o Kristu: Dějiny starověkého Izraele přijala jako svou minulost.

4. Vznik a podoba Bible: Viz Starý zákon, Septuaginta, Vulgáta, Nový zákon, Písmo a zejména kánon.

5. Bible a tradice: Posvátná tradice a Svaté písmo...se navzájem doplňují. Obojí totiž vyvěrá z téhož božského pramene... a obojí směřuje k témuž cíli (2. vatikánský koncil, dogmatická konstituce Dei Verbum 9). Posvátnou tradicí se tu rozumějí především základní společná křesťanská vyznání od vyznavačských formulí (christologie) až k Apoštolskému nebo Nicejsko- cařihradskému vyznání, které spojují všechny křesťany. Jejich základní výroky jsou převzaty z Bible, upozorňují na to, co je jejím středem. Veškerá křesťanská orientace v Bibli i uznání její autority jsou odvozeny z této tradice. K tradici patří i posloupnost bohoslužebného života křesťanské obce, tradice modlitebního života v čele s ústně předávanou Modlitbou Páně (Otče náš...). Závažnou linií tradice je i svátostný život církve: viz např. křest, Večeře Páně, eucharistie, vyznat. V tomto prostředí vznikl materiál i pojetí Bible jako kánonu. Církev tak v ekumenické diskusi může navazovat na pokoncilní řím.-kat. učení.

Reformační důraz na pouhé Písmo (sola scriptura) nelze s odstupem chápat jako odmítnutí církevní tradice vůbec. Tak to reformátoři nechápali a bohoslužebnou, svátostnou tradici i výroky nejstarších koncilů církve přijímali jako samozřejmou autoritu. Šlo jim o to, aby se tradice neodcizila svému zdroji a nesměřovala postupně k jinému cíli než Písmo. Věděli o tom, že Písmo se zrodilo v rámci rané křesťanské tradice a je do velké míry jejím záznamem, ale současně zdůraznili, že proces kanonizace Bible znamenal, že církev přijaté (recipované) texty uznává jako normu nad sebou, jako soudce (viz Chebský soudce z r. 1432: nejspravedlivější soudce – zákon Boží, praxe Kristova a apoštolské a prvotní církve zároveň se shromážděbními a doktory, kteří se s nimi shodují), jako to, čemu by neměla odporovat tradice církve. Písmo podle toho má být textem, tradice jeho dalším rozvíjením v Duchu – kázáním, vyučováním (učit) i osobním svědectvím (též charisma). V tomto smyslu zůstává platná výzva ke stálé konfrontaci tradice s živým dědictvím reformace v ekumenickém rozhovoru. Ostatně další určení křesťanského učení, jak se ustavilo v protestantské tradici, tj. pouhou milostí (sola gratia) a pouhou vírou (sola fide), vyjádřovalo živou tradici, která odpovídá základní intenci Bible a umožňuje se v ní orientovat.

6. Prótokanonické a deuterokanonické knihy: Až do začátku 4.st. (Eusebios) se v některých oblastech církve rozlišovalo mezi nespornými, prvotně kanonickými (prótokanonickými) spisy Bible (řec. homologúmena) a spisy uznávanými jen v některé její části, spornými (řec. antilegomena), pokládanými někdy jen za druhotně kanonické (deuterokanonické). Ve většině oblastí církve se však od konce čtvrtého století prosadil kánon NZ s 27 spisy, takže ze souboru sporných knih např. ep. Židům získala pevné místo v Bibli, kdežto Hermův pastýř byl z bohoslužebného čtení vyloučen. Setrvávající odlišnosti v rámci kánonu koptské, syrské a arménské církve jsou připomenuty v heslu kánon.

V naší souvislosti je zejména závažné rozlišení mezi oběma skupinami knih v rámci SZ, kde Septuaginta a Vulgáta obsahují i celý soubor deuterokanonických (nebo: pozdních) knih SZ, nazývaných v protestantském prostředí také apokryfy. Jejich odmítnutí v některých částech protestantismu navazuje na pochybnosti Jeronýma (Hieronyma), kterému vadilo, že většinou nemají hebr. podklad. Reformační odsun jejich významu navazuje také na humanistické úsilí o návrat k původním pramenům a na reformační příklon k hebr. kánonu (Tenach), jak se ustavil koncem 1.st. Protože však tyto knihy patřily k Bibli prvotní církve a v NZ se jimi argumentuje (viz např. citát z Moudr. 2,18-20 v Mt 27,43b), je správné, že jsou zahrnovány do většiny Biblí vydávaných Biblickými společnostmi, tak jako byly součástí Kralické Šestidílky (5. svazek).

7. Inspirace: Ve prospěch autority Bible se často argumentuje její inspirací, tj. vdechnutím (od Boha, Ducha sv.). Toto vdechnutí se však vztahuje na to, že bibličtí svědkové zaměřili svou pozornost na opravdu základní skutečnosti, že je správně zhodnotili (zejména jde o význam Ježíšův, christologie), a že věrohodnost jejich svědectví se prokázala tím, že církev jejich svědectví jako takové přijala a kanonizovala.

Tzv. verbální inspirace, totiž tvrzení, že každé slovo Bible Bůh pisatelům přímo vdechl, je doloženo už u Irenea z Lyonu (adv. haer. 2,28) a rozpracované v poreformační ortodoxii. Je to však učení nepřesné. Jednu stránku zjevení totiž nadřazuje jeho jiným stránkám. Jádrem svědectví je však vlastní událost. Je proto na místě rozhovor (diskuse) o patřičném vyjádření (zejména při překladech do dalších jazyků). Verbální inspirace vážnost a hloubku tohoto rozhovoru stírá tím, že se jej snaží harmonizovat. Tak je původní působení biblického svědectví, jež zahrnuje celou církev, zploštěno. Verbální inspirace je jistou obdobou zdůvodnění autority koránu v islámu. Často se v této souvislosti cituje výrok z 2Tm 3,16, kde se však Písmem vdechnutým od Boha (theopneustos) myslí židovská Bible, jejíž autorita v církvi je tímto výrokem obhajována. Jiné místo, citované ve prospěch tohoto učení, 2Pt 1,20-21, zdůrazňuje autoritu Bohem inspirovaného prorockého slova, tj. hlasu z nebe, který se ozval při křtu Ježíšově a označil jej za Syna Božího (2Pt 1,17). Zj 22,18-19 varuje před přizpůsobováním a změnani prorockých výroků právě jen této knihy a až později byla tato slova vztahována na Bibli jako celek (srv. již Dt 4,2; 13,1). Učení o inspiraci Bible lze však kladně chápat jako varování před jakýmkoli přístupem k biblickému textu, který není práv jeho povaze. Zvláštní autorita, kterou Bible získala v církvi je něčím, co ani její kritik nemůže ignorovat (biblistika).

8. Dějiny působení: Protože Bible je svědectvím, které zahrnuje odkaz k určitým událostem (referenční funkce), patří k jejímu věcnému výkladu nejen překlady, (klasické i do moderních jazyků), její bohoslužebné předčítání, meditativní čtení nebo užití jejích částí (žalmů) jako modliteb, ale i kritické (rozlišující historické) zkoumání. K němu se vztahuje exegeze, literární kritika, textová kritika a kritika tradice, archeologie a jiné kritické discipliny (Studiorum Novi Testamenti Societas, International Organisation for the Study of the Old Testament), které soustavně odstraňují představy vkládané jako pozitivní nebo negativní předsudky do biblického textu, a snaží se určit záměr jednotlivých výpovědí. Zneužití kritické metody není argumentem proti jejímu užití, je spíš dokladem nedůsledné kritiky, neschopné vlastního sebekritického hodnocení. Tak se Bible stává výrazným a nezvratným ekumenickým činitelem, jehož autoritu podpořily na římskokatolické straně některé významné věroučné texty jako encyklika Divinio afflante Spiritu z roku 1943 a nedávný Dokument Papežské biblické komise o výkladu Bible v církvi (1993).

Bible je nejrozšířenější kniha na světě, přeložená do stovek jazyků, v. Biblické společnosti. O jejích překladech do češtiny a její roli v českém národě v. česká Bible.