Inspirace

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: inspirace

autor: Čapek Filip
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: INRI        
následující heslo: International Organization for the Study of the Old Testament

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
doslova vdechnutí (lat.) – vyjádření vnitřní autority výroku nebo literárního díla, které stojí ve službách určitého svědectví nebo poselství. V souvislosti s Biblí se o i. mluví jako o podnícení autorů Božím duchem (Duch svatý) k sepsání biblického textu.

Tento latinský výraz se ve Vulgátě vyskytuje jen jednou, a to jako překlad, řec. theopneustos (theos – Bůh a empneó – vdechnout) v 2Tm 3,16.

1. Problém

Učení o i. vychází z 2Tm 3,16, kde se mluví o tom, že veškeré Písmo je od Boha vdechnuté (theopneustos) a z 2Pt 1,20n, kde čteme: Žádné proroctví nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. Nikdy totiž nebylo vysloveno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého řec. hypo hagiú pneumatos feromenoi mluvili lidé poslaní od Boha. Učení o tzv. verbální i. předpokládá, že každé slovo Bible bylo diktováno Bohem. Jeho prvky se objevují už ve starověku, ale formovala ho a pojmenovala je až poreformační protestantská ortodoxie. Z hlediska vnitřní stavby biblického myšlení jde o jeho ideologizaci, která ve skutečnosti popírá inkarnaci a tím i dějinnost víry. Na výše uvedené výroky se učení o verbální i. nemůže odvolávat, protože v 2Tm 3,16 se mluví o SZ jako celku (textům zahrnutým později do NZ se tehdy Písmo neříkalo) a 2Pt 1,20n se nevztahuje na psaný text, ale na Boží hlas z nebe k Ježíšovi při jeho křtu (2Pt 1,17) jako připomenutí Mk 1,11).

2. Dějinný pohled

Až do středověku nebyla inspirovanost Písma problematizována. Např. Órigenés vysvětloval některé zjevné nepřesnosti v biblických textech tím, že Duch sv. se při mluvení lidskými jazyky musí přizpůsobovat lidským autorům. Reformátor Kalvín (1509-1564) rozvinul tento pohled v představě o vnitřním svědectví Ducha sv. (lat. testimonium internum spiritus sancti), který si získává posluchače pro porozumění Písmu jako Božímu slovu. Následná reformační ortodoxie však přinesla učení o doslovné (verbální) inspiraci.

Průlom v otázce inspirovanosti Písma přinesl již v 16. stol reformátor Karlstadt (1480-1541), který, ač plně oddán Bibli, odmítl v duchu humanismu Mojžíšovo autorství Pentateuchu. Někteří židovští učitelé rozpoznali v téže době, že vokalizace hebrejské Bible (hebrejština) je dílem pozdějších učenců, odlišných od pisatelů konsonantního textu. – Osvícenství požadovalo, aby biblické látky byly studovány stejně jako ostatní literatura.

Na konci 19. a v 1. pol. 20. stol. převažovala historicko-kritická metoda, pro niž inspirovanost nebyla ústředním tématem. V 60. letech 20. stol. se inspirovanost stává hermeneutickou kategorií v souvislosti s odhalením skutečnosti, že čtenář (posluchač předčítání) textu se vždy účastní tvorby významu a podílí se na ní přinejmenším tím, že výzvu textu přijme nebo odmítne.

I. tak v zásadě může působit až do současnosti. V různých dobách se mohou stávat aktuálními různé stránky textu. O tom mluví i dokument Papežské biblické komise Výklad Bible v církvi z roku 1993. Nejde tu však o zásadní víceznačnost (polysemii). Výklad nesmí odporovat smyslu událostí, o nichž se v Bibli mluví, a které přesahují její text. Viz i inkarnace a historická kritika.