Literární kritika

heslo: literární kritika

autor: Čapek Filip
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: literární formy        
následující heslo: literární úvod

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků - součást interpretace (hermeneutika),

1. Definice

L. k. je předpoklad a součást exegeze, jde o to, co je obsahem literárního úvodu do jednotlivých bibl. knih, i SZ a NZ jako literárních celků. Kritika (z řec. krinó – soudit, rozlišovat) znamená v této souvislosti soustavné odstraňování nevěcných představ, které s textem spojujeme. L. k. má svou stránku diachronní, dějinnou, a synchronní (literární v užším smyslu).

1.1. První (diachronní) se obírá rekonstrukcí původního textu (textologie), jazykem hebrejština, řečtina, dějinami jeho vzniku (rekonstrukcí vrstev, integritou a pod.), vztahem k okolní literatuře, k událostem, o nichž mluví či svědčí (referenční funkce), dobou jeho vzniku, autorstvím, podmětem k jeho sepsání, situací jeho adresátů a jeho působením v dějinách (něm. Wirkungsgeschichte). Sleduje se jazyk a styl textu, jeho jazyková, kompoziční i myšlenková soudržnost. (Např. v Gn 11 Bůh způsobuje jazykovou rozmanitost obyvatel země, zatímco v Gn 10,5 se již s růzností jazyků počítá, v synoptických evangeliích je zase více téměř stejných podání apod.). Tento nález je třeba interpretovat.

Tak se např. soudí, že kniha Jób není dílem sepsaným v jednom období a jedním autorem, nýbrž rozsáhlou, vícekrát rozšířenou kompozicí, která nabírá zcela zásadní obrat v 32. kapitole, kde na scénu nastupuje postava Elíhúa, která mění řešení teol. otázky utrpení spravedlivého. Podobně, v evangeliích, lze najít řadu dodatků (Markovo ev., Janovo ev.).

1.2. Druhá (synchronní) stránka zahrnuje výklad vnitřní struktury textu jako autonomního literárního celku (lat. textus- tkanivo, tkanina). Viz též spis, synchronní výklad. Ta klade důraz na literární kvality textu samotného a otázku autorství neřeší, popřípadě se ptá po jejím významu pro přítomné čtení. Více než skutečný autor se doceňuje autor implicitní, tak jak se on sám v textu představuje (např. Jan ve Zjevení).

2. Dějiny

Kritiku textu textologii rozvinul již Órigenés, který také rozborem slohu ep. Žd dospěl k závěru, že nejde o přímý spis apoštola Pavla (Euseb.h.e. 6,25). Ke konci středověku byl vzájemný dialog mezi církevní věroukou a l. k. institučními prostředky ztížen a nové impulzy přinesla teprve reformace a renesance. Luther i Kalvín se obírali l. k. v souvislosti s Jk a Zj. Později rozpracoval některé metodické postupy l. k. francouzský katolík Richard Simon (1638-1712), a to především na l. k. analýze Pentateuchu (odmítl Mojžíšovo přímé autorství, doložil různou dobu vzniku). Francouzský lékař Jean Astruc (1684-1766) na jeho práci o Pentateuchu navázal a formuloval významnou hypotézu o jeho jednotlivých vrstvách.

Němec Johann S. Semler (1725-1791) formuloval poslání l. k. jako důsledku dějinnosti zjevení. Semler se nazval liberálním teologem, i když se duchovních důsledků pozdějšího liberalismu vyvaroval. Z liberalismu však již vyšel známý spisovatel a estetik Gotthold E. Lessing (1729-1781), který zveřejnil jednostranně kritické práce Herrmanna S. Reimara (1694-1754) a svou hypotézou o praevangeliu otevřel práci na l. k. synoptických evangelií. L. k. se tak začala rozvíjet ve vědomé opozici proti věrouce hlavních křesťanských konfesí, jejichž představitelé nedovedli výsledky l. k. kvalifikovaně posoudit a kriticky zhodnotit ve své věroučné práci.

Tzv. Tübingenská škola (Ferdinand Ch. Bauer 1792-1860; David F. Strauß 1808-1874) vytvořila proto vlastní, od Hegelovy filozofie odvozenou interpretaci křesťanského dogmatu a rozlišovala etapy biblického písemnictví podle dialektického pohybu absolutního ducha.

Mezi výrazné sz. badatele patří Julius Wellhausen (1844-1918), který dosavadní bádání shrnul do celkového konceptu tzv. novější hypotézy pramenů (poprvé v Die Composition des Hexateuchs v 1866 a pak 1877), v níž člení lit. celek Gn a Joz podle jejich lit. a teol. svérázu na prameny Jahvistu (zkr. J), Elohistu (E), Deuteronomium (D) a kněžský kodex (P). Cílem této teorie bylo zrekonstruovat a následně popsat dějiny náboženství Izraele. V nz. vědě se podobným směrem při řešení synoptického problému (synoptická evangelia) a hledání historického Ježíše vydal v 19. st. např. Heinrich Julius Holtzmann (1832-1910).

Tzv. náboženskodějinná škola, zejm. starozákoník H. Gunkel (1862-1932), vnesla do l. k. zájem o předliterární etapy literárních textů a o literaturu v širším smyslu, zahrnující i ústní tradici. Na tento její přínos navázala kritika formy (kritika tradice), která v l. k. meziválečné doby sehrála závažnou roli. Po 2. svět. válce se rozvinula kritika redakce.

V té době již také rostl zájem o celkové hodnocení role Bible v rámci světové literatury, jak k tomu dal svým dílem Mimesis (1946) podnět švýcarský literární historik Erich Auerbach a později (1953) Američan Amos N. Wilder. Od té doby roste v l. k. Bible vliv synchronního přístupu – strukturalismus – a obnovuje se dialog mezi l. k. Bible a systematickou teologií na jedné a l. k. Bible a obecnou literární vědou na druhé straně.