Starý zákon
heslo: Starý zákon
autor: Prudký Martin
předcházející heslo: starší
následující heslo: stařec
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. název
V termínu SZ je vyjádřena křesťanská perspektiva, která počítá s dvoudílnou sestavou Bible jako Starého a Nového zákona. Tradiční český termín zákon
neodpovídá původnímu řec. označení diathéké, resp. lat. testamentum (smlouva
). V bibl. textu se toto označení nevyskytuje. V NZ se na SZ odkazuje jako na Písmo (L 4,21; J 2,22; Ř 4,3 aj.) či Písma (1K 15,3n; Mt 21,42; Mk 12,24; L 24,45 aj.), na Zákon, případně Zákon a Proroky /a žalmy/ (Mt 7,12; L 24,44) a podobně. Podvojná terminologie stará – nová smlouva
navazuje na výroky v Jr 31,31; 1K 11,25; 2K 3,6; L 22,20 a Žd 8,6n. Jako označení první ze dvou součástí kř. kánonu Písma se SZ vyskytuje od konce 2. st. (Melito ze Sard).
2. alternativní názvosloví
Vlivem reflexe o antijudaistických prvcích v kř. tradici a rozpoznáním, že každá volba termínu vždy odráží určité specifické kontexty a pojetí (např. konkrétní alternativu tvaru a funkce kánonu), jsou v posledních desetiletích navrhována označení, jež by byla méně konfesijně specifická
a např. v prostředí vědy byla nábožensky neutrální či naopak vyjádřila příslušnost této literatury k žid. tradici: Hebrejská bible
, První zákon
, Písmo Izraele
, Židovská bible
aj. V kř. prostředí je hledání alternativní terminologie často motivováno snahou vyhnout se antijud. vyznění polárních protikladů ve schématech staré :: nové
, zaslíbení :: naplnění
či zákon :: evangelium
, jejichž uplatnění na vztah SZ a NZ jako součástí kř. kánonu Písma je nepřiměřené.
3. význam SZ
Jak pro Ježíše a jeho učedníky, tak pro apoštolskou církev byl SZ, resp. Písmo (Zákon a Proroci) již danou autoritou Slova Božího, normativním útvarem svědectví o Božím díle pro člověka. Spisy SZ stejně jako jejich základní funkci a způsob užívání kř. církev přejala z žid. tradic, které se utvářely v judaismu v období Druhého chrámu. Proto se jak Ježíš, tak novozákonní svědkové a postavy rané církve dovolávají výroků Písma jako argumentů (např. Mt 4,4n; L 24,27; Sk 2,16n) či na ně odkazují jako na rozhodující směrnici (Mt 11,5n; Ř 3,9n 1K 2,9 aj.). Evangelium jako svědectví o naplnění Božího díla spásy je od počátku pojímáno jako dosvědčení událostí, jejichž centrem je Ježíšovo (především velikonoční) dílo, podle Písma
(srv. 1K 15,3n). SZ je pro nz svědky hermeneutickým rámcem evangelia; tam, kde je tento rámec opomíjen či vědomě odstraňován (např. Markiónem ve 2. st. či antisemitskými interprety kř. tradice ve 20. st.), se evangelium o spáse v Kristu stává vykupitelským mýtem či ideologií (v. t. soteriologie, christologie).
4. podoba SZ
Podoba SZ jako sbírky kanonických spisů Písma svatého
má několik variant. Jednotlivé typy jsou dány hist. vývojem, resp. dějinami utváření a vzniku bibl. kánonu v různých prostředích.
4.1 Palestinským typem kánonu je tzv. Tenach. Obsahuje Tóru, Proroky, hebr. neví'ím, a Spisy, hebr. ketúvím (označení je akronymem vytvořeným z názvů tří součástí: T-N-K, resp. T-N-Ch). Základ kompozice tohoto typu kánonu tvoří Tóra (pět knih Mojžíšových) a Proroci (čtyři svitky Předních proroků a čtyři svitky Zadních proroků); toto uspořádání odpovídá liturgickému užívání biblických textů v synagogální bohoslužbě, kde po předčítání příslušného oddílu Tóry následuje příslušné čtení z Proroků (srv. L 4,16n). Logice liturgického uspořádání tohoto typu kánonu odpovídá i to, že v rámci Spisů tvoří dílčí soubor tzv. svátečních svitků pět knih, jejichž texty se čítávají o výročních svátcích. Tenachovou podobou kánonu SZ předpokládá Sír (prolog) a řada nz míst (např. L 24,44; 24,27; L 16,29; J 1,15; Sk 26,22).
4.2 Samaritanus je kánonem severoizraelské kultové komunity, tzv. Samařanů. Oproti Tenachu, který reprezentuje judskou tradici, neobsahuje Proroky a Spisy – jeho obsahem je pouze Tóra (pět knih Mojžíšových). V textu Samaritanu jsou oproti textu Tóry, jak jej známe z Tenachu, dílčí odchylky, a to jak věcné (vyjadřující odlišnou konfesní
perspektivu), tak jazykové a formální.
4.3 Alexandrijským (někdy též. řeckým
) typem kánonu je Septuaginta (zkratkou LXX), bible helénistického židovstva, jež vznikla nejspíše ve 2. st. př. n. l. v egyptské Alexandrii. Kromě všech spisů obsažených v Tenachu zahrnuje i další texty; ty se souhrnně označují za deuterokanonické knihy, resp. apokryfy. Většina těchto spisů vznikla přímo v řečtině, jen některé jsou doloženy i hebr. (Sír). Základem kompozice tohoto typu kánonu je chronologická logika – seřazení knih podle koloritu jejich dějů či kontextů tak, aby průběžné čtení vytvářelo navazující obraz od nejstarších počátků (Tóra) a retrospektivy dějinné cesty Božího lidu (tzv. knihy historické), přes aktuální zvěstování (žalmy, mudrosloví) až po výhledy k budoucím věcem (knihy prorocké).
4.4 Kř. podoba kánonu sz knih je prostřednictvím lat. tradice (Vulgáta) přejata ze Septuaginty (viz výše). V reformačních církvích sice došlo k návratu k tzv. užšímu kánonu
(bez deuterokanonických knih), ovšem při zachování tradičního pořadí knih v kánonu. Podoba kánonu SZ v protestantských biblích je hybridním typem – počet knih je podle Tenachu, uspořádání podle Vulgaty (resp. LXX).
Církev židovskou Bibli přijala a vnesla do světa, ale současněji podřídila textům vztahujícím se k Ježíšovi, církevním vyznáním a teologii – tomu, co je obsahem druhé části křesťanské Bible – Nového zákona. Viz i Bible.