Biblistika – dějiny

heslo: biblistika – dějiny

autor: Pokorný Petr
autor: Prudký Martin  
       
předcházející heslo: biblistika        
následující heslo: bič

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Vědecké zkoumání Bible začalo již ve starověku. Jeho prvky jsou zřetelně přítomné v textologické práci Órigenově (3. st.), některé rysy vědeckého zkoumaní (intertextualita, vnitřní vztahy výroků) se projevují v komentářích ke knihám proroků Nahuma a Abakuka z Kumránských textů a kanonizace (kánon) Tenachu, Nového zákona i (křesťanské) Bible (od konce 1. do začátku 3. st. n. l.) přinesla kritická pozorování o jednotlivých textech židovské a raně křesťanské literatury i jejich vzájemné souvislosti (teologie biblická). Celé dílo církevních otců obsahuje různé intepretační postupy, které aktualizují světový obraz a teologické koncepty jednotlivých biblických textů (zaslíbení – naplnění, alegorie, typologie, dějiny spásy), na něž přímo navazuje pravoslavná teologie a část katolické teologie i biblického bádání.

V textologickém zkoumání hebrejské Bible pokračovali (od 8. st. n. l.) Karaité a středověcí židovští komentátoři, z nichž byl nejvýznamnější Raši a rabbi Tanchum(a) Jeruzalémský (13. st.).

Historickou kritikou Starého zákona se na katolické straně koncem 17. st. obíral oratorián Richard Simon, teologické předpoklady pro její vědomé rozvíjení vytvořila již reformace. Dějiny působení Bible se v ní prolínají s jejím studiem odhalujícím nové souvislosti a rozdíly mezi současným uspořádáním života církve a biblickým nálezem. Reformace přinesla také překlady Bible do mnoha národních jazyků a s touto prací související novověké filologické bádání o bibli a její vydávání v původních textech. (text SZ a NZ). V Anglii byl předchůdcem reformace John Wyclif (Viklef +1384), který ovlivnil i Jana Husa (+ 1415), v Praze působil i Matěj z Janova (+1374), autor Pravidel Starého a Nového zákona. Reformátor Martin Luther (1483-1546) byl znalcem Starého zákona a pronikavým interpretem listů apoštola Pavla (ospravedlnit). Tím bylo kritické historické bádání podepřeno teologicky. Jeho nezávislým podnětem bylo i humanistické heslo k pramenům (ad fontes).

Základní pojednání o literárním úvodu do Nového zákona, na něž již přímo navazuje současná biblická věda, vznikla v 18. st. v Německu (J. D. Michaelis, J. S. Semler). Radikální hypotézy ovlivněné anglickým deismem napsal H. S. Reimarus a veřejnosti je předložil básník a dramaturg G. E. Lessing (1774-1778). Bádání a NZ a SZ patřilo však stále jako jeden celek do oblasti teologie.

Již v 18. st. začala soustavná kritika pramenů Pentateuchu dílem francouzského lékaře J. Astruca (Jahvista, Elohista, Kněžský kodex). Dogmatikou tvořený rámec výkladu Bible nahradila historicko-kriticky koncipovaná biblická teologie (např. J. P. Gabler 1753-1826). Počátek 19. st. byl poznamenám kritikou mýtu a jednotlivé poznatky biblistiky byly zasazovány do filozofických intepretací starších dogmatických tradic (G. W. F. Hegel), významnou roli při této odcírkevněné intepretaci hrála zejména Tübingenská škola (F. C. Baur), která dějiny rané církve intepretovala jako dialektický pohyb ve sledu teze (židokřesťanství) – antiteze (helénistické křesťanství, apoštol Pavel) – syntéza (raný katolicismus). Ta se odráží i ve vzniku kánonu. Jde o jednostrannou tezi, protože Pavlovy listy byly kanonizovány teprve v třetím stádiu. – Biblické bádání se stalo součástí kritického studia náboženství (religionistika, v 19. st. náboženskodějinná škola – H. Gunkel, W. Bousset aj.) a starověké literatury (literární úvody). H. Gunkel (1862-1932) zahájil metodický průzkum ústní tradice, která literárním vrstvám předchádzela (kritika formy).

V 20. st. se po krizi ideje pokroku, racionalismu i pozitivismu a částečně i pod vlivem systematické teologie K. Bartha začalo celé biblické bádání blíže obírat teologií jednotlivých biblických knih i jejich skupin, v poslední třetině i teologií kánonu (J. Sanders, B. S. Childs) a biblickou teologií. Klasiky sz bádání v 20. st. se stali Američan W. F. Albright (archeologie a izraelské náboženství) a Němci M. Noth a G. von Rad (autor Teologie SZ).

To se již od konce 19. st. rozvíjelo oddělené nz. bádání. Navazovalo na první souhrnné studie k literatuře NZa, které shrnovaly literární a literárně-historické poznatky k jednotlivým knihám i k jejich zformování v kánon (J. D. Michaelis a J. S. Semler v 18. st.). Literární úvody tak vedly biblické bádání k jisté syntéze – předkládaly otázky, které vedly k integraci literárního, historického i teologického bádání (H. J. Holtzmann; J.-M. Lagrange). V díle H. J. Holtzmanna (1832-1910) je již naznačena stavba literárních úvodů, v nichž vedle literárního uvedení jednotlivých knih a jejich teologie (tzv. speciální úvody) stojí dějiny kánonu a úvod do textologie. Autoři nejznámějších literárních úvodů 20. století byli A. Wikenhauser a na něj navazující J. Schmid, na evangelické straně P. Feine a J. Behm a na jejich dílo navazující W. G. Kümmel. Převážně literárně historická východiska a důsledně historické (diachronnní) metody (zejména v bádání o životě Ježíšově, které kriticky zhodnotil A. Schweitzer), byla ve 20. století doplněna kritikou tradice jakožto liturgické součásti života rané církve (kritika formy). Starší kritiku mýtu nahradilo úsilí o jeho interpretaci – zprvu existencielní (R. Bultmann), v poslední třetině 20. st. v rámci filozofie jazyka a rehabilitace mýtopoetického myšlení (P. Ricoeur). I metoda kritiky redakce (50. léta) byla doplněna a v některých badatelských koncepcích vystřídána literárním (synchronním) přístupem (viz i rétorika). Významný most mezi historickým a literárním přístupem tvoří socio-rétorická metoda, která spojuje několik metodických postupů v jediné komplexní teorii (především V. Robbins). Teologický rozměr kritické exegeze rozvíjeli a rozvíjejí ve 20. st. protestantští (např. C. H. Dodd; E. Käsemann; U. Luz) i katoličtí (B. Rigaux, R. Schnackenburg, X. Léon-Dufour, J. Gnilka) biblisté. Úzké spojení literárního úvodu a rekonstrukce teologického dědictví jednotlivých spisů NZ reprezentují novější učebnice literárního a teologického úvodu (N. Perrin, E. Schweizer). Společným útvarem, v němž se stýká teologická interpretace, literární kritika a historický průzkum, jsou biblické komentáře (viz i exegeze), jejichž příprava je korektivem jednostranných metodických postupů. Jejich komplexní struktura odráží nedílné spojení referenční a hodnotící funkce jazyka. Biblistikou se nově obírají i systematičtí teologové (např. E. Jüngel, E. Schillebeeckx).

Tlak poznatků novověké biblistiky a jejich teologické zhodnocení vedly ke změně, resp. k novým intepretacím věroučných výroků a instrukcí římskokatolické církve týkajících se výkladu Písma, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo nejen ekumenickou spolupráci s evangelíky, ale i rozvoj samotné katolické biblistiky. Jde o Encykliku Divini afflante spiritu z roku 1943, o dogmatickou konstituci 2. vatikánského koncilu Dei verbum (1965) a o dokument papežské biblické komise Výklad bible v církvi z roku 1993 (česky 1994).

Celkový charakter současného biblického bádání se od situace na počátku 20. století liší svou globalizací. Jestliže tehdy byli představiteli kritické biblistiky především evropští, německy a anglicky píšící evangelíci, je dnes biblická věda záležitostí ekumenickou, zahrnující katolíky, evangelíky ze všech světadílů a pokud jde o některé oblasti práce, i pravoslavné badatele. Jednotlivé soudobé metodiky kritického biblického bádání užívají i židé, muslimové i badatelé, kteří se nehlásí k žádnému náboženství a jsou vědomými agnostiky. Také literární věda se vrací k biblickým textům jako svému významnému předmětu zájmu (E. Auerbach; A. N. Wilder).

Počítačové databáze zásadně změnily práci s prameny. Místo shledávání dokladů zdlouhavou četbou textů je třeba vyřazovat nepotřebné informace z široké nabídky informací, což je někdy časově stejně náročná a často mechaničtější práce. Zpět však již jít nelze.

Biblisté se sdružují do velkých mezinárodních oborových organizací – International Organization for the Study of the Old Testament (IOSOT) a Studiorum Novi Testamenti Societas (SNTS), mezinárodní konference organizuje také americká Society of Biblical Literature (SBL).

Předpoklady české b. je třeba vidět v díle byzantských učenců Konstantina (Cyrila) a Metoděje, kteří přišli na Moravu r. 863 a připravili staroslověnský překlad Bible (v.t. Bible česká). V době české reformace vzniklo několik recenzí českého překladu Bible, vrcholících Kralickou Biblí. Z pozdějších katolických biblistů získali nadnárodní ohlas jako hebraista filolog Josef Dobrovský (1753-1829), biblista a folklorista F. Sušil, biblista novozákoník Jan Ladislav Sýkora (1852-1923), autor fundovaného Úvodu do Písma sv. Nového zákona a překladatel NZ, překladatel SZ Jan Hejčl (1865-1936) a novozákoník papyrolog Jan Merell (1904-1986). Na evangelické straně to byli překladatel NZ František Žilka (1871-1944), svérázný starozákoník Slavomil C. Daněk, novozákoník a syst. teolog Josef B. Souček, z československé husitské církve Jindřich Mánek.