Antisemitismus

heslo: antisemitismus

autor: Charlesworth James H.    
       
předcházející heslo: Antipatris        
následující heslo: antropologie biblická

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Moderní užití termínu a. se datuje od roku 1879, kdy Wilhelm Marr založil Antisemitskou ligu v Německu tzv. Druhé říše (1870-1914). Předtím se slova semitský užívalo výhradně k označení jazyků, jakými jsou arabština či hebrejština. Neologismus antisemitský neoznačoval zášť k semitům, což by zahrnovalo též araby, ale zášť k Židům. A. je tedy nepřesným, leč zavedeným označením pro antijudaismus. Zde se soustředíme na biblické (nz) souvislosti antisemitismu.

Ježíš byl zbožný Žid. Podle NZ byl Ježíš kritizován zákoníky a farizeji, které k němu vyslala jeruzalémská chrámová aristokracie, aby jej zkoušela. V Ježíšově době panovala mezi Židy značná roztříštěnost. Nebyly to jen čtyři sekty, o nichž píše Josephus Flavius, ale mnoho skupin a skupinek, které spolu často tvrdě polemizovaly. Např. příslušníci kumránské sekty vynášeli ostré odsudky proti Židům, kteří ovládali chrám (V. t. Kumrán). Někteří židovští představitelé (které ovšem nelze jednoduše ztotožnit s Židy) stáli pravděpodobně za Ježíšovým uvězněním, odsouzen však byl římským místodržícím Pilátem a ukřižován římskými vojáky. Nedlouho poté, co byl Štěpán ukamenován Židy, kteří přišli do Judska z diaspory, byl zabit Ježíšův bratr Jakub chrámovými kněžími. Tyto mučednické smrti nesmíme vytrhávat z kontextu: Židé křižovali Židy (obzvláště za Alexandra Jannea) a Židé také ukamenovali galilejského divotvorce Chóního (to se odehrálo mimo území Jeruzaléma v 1. st. n. l.). Tak vypadá nepřátelství uvnitř vlastních řad či občanská válka.

1. Matouš. Mnozí čtenáři Bible jsou pohoršeni líčením Židů v Mt. Např. do pašijního příběhu, převzatého v této podobě nejspíše z Mk, je tu doplněno: A všechen lid mu odpověděl: 'Krev jeho na nás a na naše děti!` (Mt 27,25). V podobném stylu jsou farizeové 6 či 7 nazváni pokrytci (Mt 13,13-29). Je to dokladem skutečnosti, že Mt je antijudaistickým textem? V dějinách takto působil: kázání na Mt vedly po dobu téměř dvou tisíc let k pogromům proti Židům, především v období Pesachu a Velikonoc, zejména po velkopátečních kázáních o ukřižování. Je však třeba pečlivě zkoumat kompozici Mt a číst jej v kontextu doby, kdy vznikal – krizí, které jsou v něm reflektovány, neboť formovaly jeho tradici. Autor Mt popisuje Ježíše jako hluboce nábožensky oddaného Žida. Tak jako rabíni i on usedá, aby vyučoval, jeho žáci se kolem něj shlukují, aby se dozvěděli něco o Boží vůli (Mt 5,1). Verze modlitby Páně v Mt 6,9-13 užívá známou židovskou formuli, jakou najdeme v mnoha nejstarších židovských modlitbách: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno (Mt 6,9). V Getsemanské zahradě zdraví Jidáš Ježíše oslovením Rabbi (Mt 26,49). Ježíšova láska k Jeruzalému je láskou oddaně věřícího Žida (Mt 23,37). Zachovává Tóru, když putuje do svatého města, aby slavil Pesach (Mt 26,17-30), jeden ze tří povinných poutních svátků (Ex 23,14-17). Když Ježíš vyčistí chrám, potvrzuje tím jeho náboženský význam, je to dům modlitby (Mt 21,13). Stejně jako největší učitelé židovství vyučuje též Ježíš v chrámu (Mt 21,23; 24,1). A především Ježíš podle Mt 5,17 tvrdí, že nechce Zákon (Tóru) zrušit, ale naplnit. Vzhledem k diskuzím o Tóře a zachovávání soboty, jaké známe z židovských spisů Ježíšovy doby, se zdá být tento popis Ježíše historicky přesný. Stejně jako velcí učitelé židovství, včetně Hilela, rozpoznal i Ježíš, že největším přikázáním Bible je ono první: Milovat budeš Hospodina, svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší i celou svou myslí (Mt 22,37, viz Dt 6,5).

Nejen obraz Ježíše v Mt, ale celý tento spis je jedním z nejžidovštějších v NZ. Právě Mt obzvlášť zdůrazňuje, že Ježíš naplnil, co bylo prorokováno Izajášem, Jeremjášem a ostatními proroky. Jediný Mt popisuje Ježíšovo dětství v Egyptě a spojuje tuto epizodu s proroctvím Oz 11,1: aby se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ,Z Egypta jsem povolal svého syna.` Ježíš pokoušen ďáblem v Mt 4,1-11 odkazuje na Dt 8,3; 6,13.16. Blahoslavenství uvedená v Mt 5 mají obdobu v kumránských svitcích. V antitezích, které uvádí pouze Mt 5,21-48, jsou Ježíšova slova postavena do kontrastu, ale tím také do vztahu s učením Mojžíše (Tórou). Při jejich podrobnějším zkoumání se ukáže, že Ježíš podle toho líčení neopouští nic z učení SZ (Hebrejské bible). Spíše pozdvihuje význam tohoto učení na jinou rovinu. Např. ve výzvě v Mt 5,31 je původní přikázání z Lv 19,18 převedeno na novou, bezpříkladnou úroveň: příkaz lásky k bližním není nijak zpochybněn, nýbrž rozšířen i na nepřátele.

Autor Mt pochází ze skupiny zbožných jedinců, kteří nalezli smysl svého života v Ježíšově životě a učení. Mnozí členové tohoto společenství se narodili jako Židé a dospěli k vyznání, že Ježíš je davidovský Mesiáš zaslíbený Bohem Izraele, ale ve společenství byli přítomni také křesťané nežidovského, pohanského) původu. Mt je zajisté dědicem tradic majících svůj původ u Ježíše, ty však byly proměněny desetiletími předávání v ústní i literární podobě. Byly uspořádány a teologicky zharmonizovány autorem, jehož jméno neznáme. Kompozice Mt dostává konečnou podobu v řečtině někdy okolo r. 85, snad v severní Sýrii (možná v Antiochii; viz Matoušovo evangelium). Původně židovští členové matoušovského společenství byli patrně vyobcováni a možná i pronásledování ostatními Židy, mezi nimiž po zničení jeruzalémského chrámu v r. 70 převládl farizejský proud. Mt nejspíše odráží nelítostnou rivalitu mezi židovskými následovníky Ježíše a židovskými následovníky Hilela a Šamaje. Na pozadí této polemiky je třeba chápat i antisemitské motivy v Mt: ospravedlňování, či dokonce podněcování nenávisti k Židům není jejich smyslem a jsou-li takto užívány, je to proti jejich zaměření.

2. Jan. Také J je často označováno jako antisemitský spis. V J se často mluví o řec. iúdaioi, kteří představují jakousi až kosmickou sílu stojící v opozici k Ježíšovi, přičemž téměř vždy, bez ohledu na kontext, se na těchto místech překládá Židé. Vícekrát se tu také vyskytuje řec. termín aposynagógos (J 9,22; 12,42; 16,2), naznačující vyloučení ze synagogy. Ovšem: ti, kdo se obávají exkomunikace, se očividně chtějí synagogálních bohoslužeb účastnit. Podobně jako u Mt zde vidíme vnitrožidovský zápas. Situace v janovském společenství však zřejmě byla mnohem horší; mezi janovskými křesťany a synagogálními Židy byla větší propast než mezi matoušovskými Židy a Židy.

Interpretace janovského a. významně souvisí s problémem překladu. V minulosti trvali učitelé biblických jazyků na tom, aby překladatel věnoval pozornost rozličným významům slova a vybral vždy to, které nejlépe odpovídá kontextu. To je postup i nadále platný, zároveň je však třeba více si všímat toho, jak budou překladu rozumět jeho čtenáři. Právě překlady některých nz oddílů dlouhodobě fixovaly mylné názory, že ženy jsou podřadná stvoření, že farizeové jsou pokrytci a Židy je třeba nenávidět. Výsledkem je zamlžení zvěsti o lásce a odpuštění, která je bezpochyby centrem Ježíšova učení. Mt zdůrazňuje, že nepřátelé mají být zahrnuti mezi ty, koho je třeba milovat, u J je to transformováno v základní Ježíšovo přikázání (J 13,34) a Pavel odtud vytvořil chvalozpěv na lásku (1K 13).

Problém lze demonstrovat na větě J 11,54: Proto Ježíš už nechodil veřejně mezi Židy (řec. en tois iúdaiois), ale odešel odtud do kraje blízko pouště, do města jménem Efraim, a tam zůstal s učedníky. Překládat v tomto v. Židé, jak to činí většina překladů, je zavádějící. Znamenalo by to, že Efraim nebylo židovským městem a že Ježíšovi učedníci nemohli být Židé, ano může to navozovat dojem, že ani Ježíš nebyl Žid. V židovských textech z doby před porážkou Bar Kochbova povstání či před konečnou redakcí nejmladších knih NZ, k níž došlo přibližně ve stejné době, ovšem termín iúdaioi často označuje Judejce, tj. obyvatele Judeje. V tomto významu se objevuje charakteristicky v perských, řeckých i římských dokumentech. Ti, kteří v této zemi žili, sami sebe nazývali spíše Izraelci, či Izraelští (viz řec. ton israél v 1Ma 1,53 a andres israélitai ve Sk 2,22). Termín iúdaioi měl celou škálu významů označujících, či implikujících určitou skupinu vzhledem k její kultuře, etnicitě, národnosti, politice, geografickému území, nebo dokonce náboženskému aspektu (např. ti, kteří nevěří v Ježíše, u J). V J 11,54 je zřetelný místní aspekt (Ježíš odešel odtamtud), překlad Judejci ve smyslu obyvatelé Judeje se zde tedy nabízí. Odpovídá to i celkovému obrazu. Podle Jana (hned v následujícím v. J 11,57 vydali velekněží a farizeové nařízení k zatčení Ježíše) a mnoha míst z ostatních evangelií a Sk měli Ježíšovi protivníci své kořeny mezi některými představiteli kněžských kruhů největšího judského města Jeruzaléma. Autor J dává zároveň zřetelně najevo, že ne každý v Judsku choval vůči Ježíšovi nepřátelství. Neopomene zmínit Nikodéma a Josefa z Arimatie jako judské předáky, kteří ho obdivovali a do jisté míry i podporovali. Odpor proti Ježíšovi pocházel nejspíš z kruhů blízkých veleknězi. Nejlepším překladem slova iúdaioi v J 11,54 tedy je judští představitelé.

V některých případech je u J jistě nezbytné překládat Židé nebo překlad není jistý. Např. v J 2,13; 5,1; 11,55 čteme o židovském řec. tón iúdaión Pesachu či svátku. Ačkoliv iúdaioi mnohdy označuje skupinu Ježíši nepřátelskou, někdy je tato skupina rozdělena: někteří z Židů (nebo Judejců) v něj uvěřili (J 11,45). Namnoze však je třeba dát přednost překladu Judejci, či představitelé Judejců před Židé, např. J 11,8 (Rabbi, není to dávno, co tě chtěli Judejci kamenovat, a zase tam [do Judeje] chceš jít?). Paušální odmítání Židů rozhodně neměl autor J v úmyslu.

3. Závěrem. Někteří takzvaně křesťanští představitelé, žel, byli v tomto i minulých staletích antisemity. Je to selhání v pochopení vnitřních debat uvnitř judaismu, které zahrnuje i Ježíše a autory Mt a J. Antisemitismus v NZ je daleko citelnější v překladech, než v řeckém originálu. Upadnutí do a. bylo nejhorší herezí křesťanstva. Křesťanství ve svém jádru však nikdy nebylo, ani nemohlo být antisemitské, tj. antijudaistické. Jeho ústřední zvěst se týká Ježíšova vzkříšení Bohem. Onen člověk byl Žid a tento koncept se vyvinul uvnitř židovství. I křesťanský pojem Boha je odvozen z židovství. Židovství i křesťanství se dnes dosti liší, avšak křesťanství bylo po desetiletí 1. st. n. l. sektou uvnitř židovství – a co je nejdůležitější, křesťanská teologie zůstává v mnohém židovskou dodnes.