Synagóga

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: synagóga

autor: Kajlík Vladimír    
       
předcházející heslo: Syn Požehnaného        
následující heslo: synagóga propuštěnců

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
řec. synagógé; hebr. v SZ nejčastěji `édá, v nz. době bét tefillá. O vzniku a raném vývoji synagogy nemáme mnoho informací. Archeologické a literární doklady prokazují její existenci v 1. st. n. l. pokud jde o Palestinu. Ostatní odkazy referují jen o diaspoře v rámci římského imperia. Četnější jsou archeologické nálezy datované po 1. st. n. l. rozeseté od povodí Eufratu až po dnešní Tunisko na severoafrickém pobřeží. Nejbohatší archeologické pozůstatky starověkých synagog jsou v Palestině, z oblasti Galileje a Golanských výšin, další pocházejí z oblasti Judeje. Zachované synagogální nápisy z Egypta (3.-2. st. př. n. l.) jsou nejstaršími doklady o jejich existenci. Vzhledem k nedostatku informací se názory na dobu, místo, a důvody vzniku instituce s. značně liší. Teorie o jejím vzniku oscilují od období prvního chrámu (8.-7. st. př. n. l.) až do období helénismu (3.-2.st. př. n. l.). Většina badatelů situuje důvod vzniku synagogy do doby krátce po zničení prvního chrámu v r. 587-586 př. n. l., buď během babylónského exilu nebo těsně po něm, do období restaurace Druhého chrámu. Základ synagogální zbožnosti byl viděn ve shromáždění, při němž Nehemjáš a Ezdráš z dřevěného lešení četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli (Neh 8). Vytvoření instituce s. znamenalo radikální převrat v dějinách judaismu. S. představovala nejen zcela nový koncept náboženské praxe, ale ustanovila i zcela nový způsob židovského komunálního života v němž centrální roli v bohoslužbě namísto obětí nahradila modlitba a studium. S. tak umožnila přežití židovství v diaspoře a rozvoj nového typu zbožnosti v době po pádu chrámu v r. 70. Během staletí se s. vyvinuly v důležitá centra komunálního života židovské diaspory. Takto ustavené židovské obce disponovaly obvykle svou vlastní samosprávou, vlastním soudem, svou administrativou, i obecními finančními prostředky a jako takové byly centry politického a sociálního života židovských obcí.

Ježíš učil v synagogách (Mk 1,39par) podobně jako Pavel zahajoval své učení o Kristu v synagogách (Sk 13,5 a dále), metaforicky se mluví o s. satanova (ČEP spolek satanův).

Synagogy byly rovněž místem setkání významných představitelů obce. Zpočátku je institucí obecní a krajanskou spíše než pouze náboženskou: stejně jako řec. název synagógé, též hebr. bét keneset znamená prostě shromaždiště. Krajanský aspekt synagogy je zřejmý ze skutečnosti, že se židovské synagogy nebudují jen v diaspoře, ale také v Jeruzalémě (viz Sk 6,9). Bohoslužebná funkce synagogy zpočátku zřejmě nestála v popředí, platí však, že v době přelomu letopočtu není oblast světská a náboženská nijak ostře oddělená. Jako krajanské centrum mimo Jeruzalém a v diaspoře slouží ovšem synagoga také k tomu, aby se zde – patrně v jakési nápodobě chrámové praxe, která se po jeho zboření stane skutečnou náhradou – předčítal konstitutivní dokument židovství, Tóra, aby se zde pronášelo provolání Slyš, Izraeli (Dt 6,4-9; 11,13-29; Nu 15,37-41a) a aby se zde pronášela veřejná modlitba, v době zboření chrámu již zřejmě ustálená a později známá jako Modlitba osmnácti požehnání či Amida (Modlitba, při níž je třeba povstat). Závěrečná doxologie modlitby se později osamostatnila jako modlitba Kadiš; podobně jako Ježíšova modlitba, obsahuje také prosbu za posvěcení Božího jména Odtud označení bét tefillá. Po rozboření chrámu se náboženská funkce synagogy dostane do popředí, svůj komunitní charakter si ale podrží až do dnešního dne.