Smíření, smířit

heslo: smíření, smířit

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: smírčí oběť        
následující heslo: smlouva

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků výraz pro nápravu vztahů mezi člověkem a člověkem, ev. mezi skupinami lidí, v Bibli však také a zejména mezi Bohem a člověkem, jeden ze závažných pojmů soteriologie. V christologii vyjadřuje specifický význam Ježíšova díla. Ve skutečnosti jde o dva hebr. a zejm. řec. pojmy, které čeština nedovede dost zřetelně odlišit. Jsou to vedle několika ojedinělých ekvivalentů: (1) deriváty hebr. kořene k-p-r, překládané již v LXX výrazy hilaskomai, hilastérion, ale i lytron, lytró, které v češtině překládáme většinou jako vykoupit, výkupné; (2) jsou to řec. pojmy odvozené od kořene alass- (katalassó, katallagé, apokatallassó, (Ef 2,16; Ko 1,20 – tento výraz v předkřesťanské literatuře zcela chybí), diallasomai, Mt 5,24), kterým v hebr. odpovídá několik různých výrazů, nejčastěji odvozených od kořene ch-l-p a m-v-r. Máme-li českému výrazu i pojmu smíření porozumět, musíme oba řec. podklady zřetelně odlišit a teprve potom ukázat vzájemnou souvislost jejich funkcí.

1. Řec. hilaskomai; k-p-r- původně výraz pro sblížení, spřátelení, byl v řec. náboženské terminologii užíván pro lidské pokusy o získání přízně nebezpečných božstev. V SZ je většinou výrazem pro sblížení, které je současně překonáním nebezpečné moci (např. vznikající lidským hříchem. Např. v Lv 17,11 umožňuje hříšníkovi oběť krve – nositele života (Lv 17,11) – odvrátit moc zla a znovu s ním vstoupit do společenství (srv. Lv 10,17; společné jedení smírčí oběti bylo podmínkou). Proto šlo prakticky o Boží slitování (Ž 78,38), o zproštění viny (2Pa 30,18). Kulticky to bylo v den smíření (jóm kippurím 10. dne sedmého měsíce, deset dní po židovském Novém roku) vyjádřeno vyhnáním kozla k zlému duchu Azázelovi na poušť. S vyhnáním kozla na poušť byla spojena oběť býčka a jiného kozla, jejichž krví byla potřena zlatá deska nad truhlou úmluvy (viz schrána) – tzv. slitovnice (hebr. kipporet, řec. hilastérion – Žd 9,5). Celý obřad je popsán v Lv 16. Hříšník byl tedy v tomto případě příjemcem slitování, Bůh vlastním iniciátorem smíření, kněz byl zplnomocněncem Boha. Když celník modlící se v chrámě prosí o slitování (L 18,9-14), jde o odvolání se k této záchranné moci Boží. Tak tomu bylo při každé oběti smíření (Ez 45,9-35). Magický prvek je v biblickém pojetí s. potlačován tím, že hříšník je vyzván také ke konkrétní kompenzaci tomu, koho poškodil (Lv 5,20-26; Lv 6,1-7). Mojžíš dokonce nabízí za vinu Izraele své zatracení (vymaž mne ze své knihy – Ex 32,30-35). I tam ovšem, kde k-p-r označuje mezilidské smíření, jde o událost, která se děje před Bohem (Gn 32,21-33).

K jednorázové, konečné oběti smíření je přirovnána smrt Ježíšova v NZ (1J 2,2; 4,10). V Ř 3,25 je toto vyjádření Ježíšova významu doloženo poprvé, a to paralelně s vyjádřením, při kterém se užívá další termín, spojený s odlišnými představami (Ř 5,10). Viz kříž.

Tutéž skutečnost vyjadřuje řec. pojem lytron (hebr. k-p-r, p-d-j), překládaný jako výkupné, vykoupení, vykoupit. Podle pastorálních epištol se Boží slitování má odrážet i ve smířlivosti (ČEP) biskupa (1Tm 3,3 – řec. epieikés). V 2K 1,9 je v ČEP sloveso smířit se užito při překladu vazby pro přijetí (rozsudku smrti).

2. Druhý výraz, nejčastěji řec. (kat)allassó, znamenal původně výměnu, záměnu rolí, změnu (vztahu) a odtud smíření. Příbuzné výrazy se proto překládají vyrovnat se (s protivníkem u soudu) nebo smířit se ve smyslu obnovy manželského soužití (1K 7,11, tak již např. Sd 19,3 – řec. diallassó: Philo, Spec. leg. 3,30n. V SZ je v LXX tento výraz překladem několika hebr. slov a vyskytuje se poměrně málo, např. v Rt 4,7 (srv. Jr 15,13, ČEP za) je řec. antallagma (LXX) přeloženo v ČEP jako výměnný obchod (kral. směna), náboženský obsah nelze doložit, jen snad v 2Mak 1,5 aj., kde řec. katallassó je užito pro milosrdenství Boží, snad jako narážka na Boží smíření, jak se vyjadřuje výrazy charakterizovanými pod (1). Významné doklady pro užití těchto výrazů jsou v oblasti politické, kde vyslanci (řec. presbeis) zprostředkují diplomatické návrhy na smíření znepřátelených stran ve smyslu politickém nebo vojenském (Josephus Ant. 14,278), při čemž se v židovské helénistické literatuře objevuje důraz na Boha jako iniciátora i prostředníka smíření (Josephus Ant. 7,153 /vyprávění o 2S 12,1-14/; 15,124; Bell. 4,219). V tomto smyslu užívá Pavel pojem smíření jako apoštol v 2K 5,18-29 (řec. katallasó). Dejte se smířit s Bohem! (2K 5,20) je výrazem z okruhu (2) vyjádřená nabídka smíření, jak jsme ji charakterizovali pod bodem (1).

V raně křesťanské tradici, na kterou navazuje Pavel (je citována i v Ef 2,16) a již rozvíjí ve své teologii (a pod jejím vlivem v pozdějším křesťanském myšlení), se tak významová pole obou skupin výrazů stýkají a vzájemně se interpretují. V 2K je výraz smíření novým vyjádřením v helénistickém světě málo srozumitelného výrazu ospravedlnění, který označuje to, co je předpokladem k obnově jednoty církve (Ef 2,16). Perspektiva smíření je však eschatologická, je předjímkou konečného smíření v novém věku (2K 6,1nn). Spojení smíření a ospravedlnění je zcela zřejmé v Ř 5,1-11 (řec. katallagé v Ř 5,11). Smíření znamená přístup k milosti Boží (Ř 5,1). Ř 8,1-25 musíme potom chápat jako vyjádření funkce Kristovy smrti ve smyslu smíření, přičemž do popředí vystupuje představa zástupné smrti beránka ve smyslu Ex 12 a tradice Večeře Páně (zástupnost, soteriologie, kříž), spíše než tradice dne smíření Iz 52,13-53,12 (LXX). Smíření je proto jedním z důležitých výrazů soteriologického významu Ježíšova díla, nikoli však hlavním nebo jediným. To, co v češtině vyjadřujeme termínem smíření (ap.), lze vyjádřit i jako ospravedlnění, vykoupení, spasení (záchranu).

V Ř 11,15 je smíření světa spojeno s (dočasným) zavržením Izraele. Tomu je nutno rozumět tak, že doba, v níž Izrael nepřijímá Ježíše jako Mesiáše, je údobím, v němž se i ne-židům z celému světu otvírá Boží milost a církev, do níž mají přístup i pohané, tuto otevřenou naději zpřítomňuje. Cílem je dovršení záchrany všech. V Ko 1,20 se mluví o smíření veškerenstva v metaforickém smyslu. Svět se všemi mocnostmi nemůže toho, kdo je s Bohem spojen důvěrou, od tohoto společenství, které je zároveň vnitřním základem jednoty veškerenstva (srv. Sk 3,21 – řec. apokatastasis, všenáprava), odloučit.